Smutný rekord: Nehoda tramvaje v roce 1947 si vyžádala 30 mrtvých

Tramvajové tratě křižují česká města už více než sto let: jejich počátek většinou spadá do konce 19., potažmo začátku 20. století. Trať v Ústí nad Labem patří k těm nejpůvodnějším. První pravidelné spoje tu začaly jezdit již v roce 1899. Poměrně neobvykle spojovaly město i s relativně vzdálenějšími předměstími.

Jedním z nich je i nevelká obec Telnice, ležící severozápadně od města. S Ústím ji spojila trolej v roce 1912. Právě na této trati pak v roce 1947 došlo k dosud nejtragičtější tramvajové nehodě v historii. Bilance celkového počtu obětí – 30 mrtvých a 76 zraněných – tehdy semkla celý národ. Dodnes se jedná o nejhorší událost svého druhu nejen v rámci československé, ale i evropské historie. Shodou okolností se odehrála na den přesně 56 let od chvíle, kdy v Praze došlo k vůbec první tramvajové nehodě na našem území. 

Průběh nehody 

Bylo by snadné označit za viníka nehody řidiče, jak se ostatně v té době mnozí pokoušeli. Nicméně příčinou byla spíše souhra několika nešťastných náhod: zejména selhání brzd, ale také přeplněnost obou vozů nebo charakter místa, kde k celé události došlo. Trať mezi Telnicí, odkud souprava plná výletníků vracejících se domů vyjížděla v 17.07 hodin, totiž směrem k cílové stanici Bukov víceméně pořád klesá. Dojde-li v takové chvíli k technické závadě na brzdách, je katastrofa jen otázkou času. 

Nejinak tomu bylo i onen letní den. Jakmile si řidič uvědomil, že brzdy nereagují, stala se tramvaj v podstatě neovladatelnou a proměnila se ve vraždicí kovové monstrum. V jednu chvíli nabrala rychlost až sedmdesáti kilometrů v hodině. V okamžiku, kdy se takto rozjetá přiřítila k rozjezdové výhybce na Bukově, se motorový vůz vinou odstředivé síly naklonil pouze na dvě kola, vychýlil ze své dráhy a zachytil o trolejový sloup. Náraz byl tak silný, že soupravu doslova rozpáral a odmrštil vlečný vůz na vedlejší kolej, kde narazil do zaparkované soupravy jiné linky. 

Bilance obětí 

Přímo na místě zahynulo devatenáct pasažérů včetně řidiče Oldřicha Ridvana, který se tak již nemohl bránit následně rychle vzedmuté vlně obvinění z toho, že celou nehodu způsobil. Přitom podle očitých svědectví se sám – marně – pokoušel rozjetý vůz ještě brzdit pomocí písku. 

Ústecká Masarykova nemocnice nemusela nikdy v minulosti řešit podobnou hromadnou událost a i z toho důvodu nebyla na náhlý nápor raněných vůbec připravena. V boji o jejich život tehdy šlo doslova o vteřiny, jenže právě tolik cenný čas pro mnohé utíkal příliš rychle. Nepomohlo ani to, že se k sanitkám svážejícím krvácející pasažéry přidala bleskově i nákladní auta, která se zrovna tou dobou nacházela poblíž. A k okamžité pomoci se seběhli i náhodní kolemjdoucí, jejž ihned začali organizovat záchranné akce a přivolávat pomoc. Zapojili se příslušníci cirkusu, který si právě nedaleko zřídil stanoviště. Zrovna probíhalo představení, to se však v důsledku tragédie přerušilo. 

Dva cestující podlehli zraněním při převozu. Devět jich nedokázali lékaři zachránit ani po bezprostředním ošetření v nemocnici, třebaže ihned povolali do služby i lékaře, kteří měli právě volno. Ale 45 dalších mohlo mluvit o štěstí v neštěstí – vyvázli sice s těžkými zraněními, ovšem živí. Dva pasažéři se údajně závažně zranili poté, co v panice vyskočili z oken řítícího se vozu ještě předtím, než se dostal do cílové stanice. Ale kdo ví, možná si svým riskantním kouskem nakonec zachránili život. „Pouze“ lehká zranění si z místa tragédie odneslo ještě 31 pasažérů. 

Děsivá čísla by možná nebyla tak vysoká, kdyby výletníci dodrželi předpisy a nepřekročili kapacitu tramvaje. Vozidlo bylo určeno nejvýše pro 88 cestujících, ovšem onoho dne se jich do ní vměstnalo rovnou 140, tedy bezmála dvojnásobek. Prý se chtěli rychle dostat domů z výletu. Měli za sebou dlouhý den v přírodě, většina z nich si nesla bandasky s nasbíraným lesními plody. Podle pozdějších vyprávění svědků právě šťáva z rozmačkaných malin potřísnila celou scénu a tím ji přetvořila na zdánlivě ještě krvavější drama.

Rakve s mrtvými těly byly na místě nehody vystaveny v pátek 18. července, kdy se na nedalekém Mírovém náměstí konal hromadný pohřeb. Doprovázela jej výmluvně vysoká účast – údajně se sešlo na 30 tisíc lidí, mezi nimi i nejvyšší představitelé vlády, například tehdejší ministr vnitra Václav Nosek. Přímý přenos z pohřbu se vysílal rozhlasem. 

Ještě dlouho poté kolovaly mezi ústeckými obyvateli nejrůznější více či méně pravděpodobné teorie o tom, že událost z Bukova nemusela být pouze nešťastnou náhodou. Stále ještě značně nejistá poválečná atmosféra způsobila, že mnozí se horlivě přikláněli k názoru o úmyslné sabotáži ze strany sudetských Němců. Objevily se však i – opět nikdy neprokázané – názory, že řidič plánoval spáchat tímto způsobem sebevraždu. 

Památník obětí 

S překvapivě velkým časovým odstupem, až u příležitosti šedesátého výročí tragédie v roce 2007, odhalilo vedení města Ústí nad Labem obětem nehody památník. Pietního aktu se tehdy účastnili i svědkové a účastníci nehody, například pětašedesátiletý Jiří Mach, na jehož tváři zůstala i po letech patrná jizva. „Bylo mi pět let, když se to stalo. Měl jsem v hlavě vražený velký střep, byl jsem celý zakrvácený a v bezvědomí. Všude bylo roztříštěné sklo a rozštípané lavice. Když dělali výběr, rozhodli, že s takovým těžkým zraněním jsem nemohl přežít, a proto mě položili k mrtvým. Tam mě našel tatínek a díky němu jsem přežil: přenesl mě přes silnici a ovázal mi zranění hadrem. Náklaďákem mě pak odvezli do nemocnice, kde mi hlavu zašili. Dodnes mám střep schovaný, stejně tak štípnutý lístek, kde je to osudné datum a čas,“ uvedl pro novináře. 

V živé paměti měl ještě podrobnosti o tom, co nehodě předcházelo: „Moji rodiče vyprávěli, že už když v ten osudný den tramvaj přijela nahoru do Telnice, říkali lidé, že nejede dobře, že řidič několik zastávek projel a ani nebrzdil. My se ale chtěli dostat domů, a tak jsme do tramvaje nastoupili.“ 

Kamenný monument s vytesanými jmény všech obětí stojí nedaleko místa katastrofy. Přesnou polohu, kde se nehoda odehrála, ale lze dnes dohledat jen velmi komplikovaně, neboť se během uplynulého půl století rapidně změnilo. Tramvajová doprava v Ústí nad Labem nefunguje od roku 1970 a konkrétně trať vedoucí mezi Telnicí a Bukovem byla zrušena již v roce 1955 kvůli výstavbě hnědouhelného dolu.