Pomsta faraonů: Daně existovaly už ve starověkém Egyptě

Ten skutečně nejstarší známý daňový systém na světě vznikl v Egyptě. Došlo k tomu přibližně kolem roku 3000 př. n. l., krátce poté, co První dynastie sjednotila Dolní a Horní Egypt. Systém, který tam tehdy nastolili, se v mnoha modifikacích stal nedílnou součástí systému vládnutí po celém světě. Z Egypta si jej vypůjčili například v Mezopotámii. Proč? Pro praktičnost. Ať už totiž plánujete dobyvačnou válku anebo stavbu zavlažovacích kanálů, prostředky navíc vybrané od lidu se hodí vždycky. 

Za daněmi obvykle nic duchovního nehledáme, ale jejich vznik s nemateriálním světem v Egyptě úzce souvisel. Egypťané totiž na počátku chápali svou zemi jako království faraona, božského prostředníka. A sebe jako jeho bohy ustanovené služebníky. Nemohlo tomu být jinak. Konat dobro pro svou zemi a jejího bohy vyvoleného vládce, tak chápali jako svou přirozenou povinnost. Daně, sloužící ku prospěchu říše a faraona, vnímali coby součást celoživotně praktikované víry. 

Hoďte ho krokodýlům 

Jednou z těch prvních zavedených byla daň z úrody. Faraoni s ní při svém rozpočtovém hospodaření začali počítat už v roce 2649 před naším letopočtem. Šlo o téměř klasický desátek, jak jej známe i ze středověku. Ne tedy nutně vždy o desetinu z celku úrody, ale o obecně stanovený závazný podíl z vypěstovaného. Ve své ranné podobě byla tato daň kolektivní, komunitní. Odvádět ji musela města a vesnice jako celek. A pokud snad správci takových sídel nedodrželi zadané kvóty, čekalo je pořádné bití. Anebo předhození krokodýlům… 

„Podobné výjevy s tresty aplikovanými na správcích jsou v zádušních chrámech z období Staré říše poměrně časté,“ vysvětluje Brian Muhs, egyptolog Chicagské univerzity. Představa, že by snad starosta anebo městský úředník dostal výprask za to, že vy neodvedete daně, se dnes může jevit svůdná. Bohužel ani v Egyptě se dlouho neudržela. Místo toho (mezi lety 2030 až 1640 př. n. l.) nastoupil diverzifikovaný systém individuálního zdanění. Ten převážně zemědělstvím se živící populaci ukládal za povinnost odvádět podíl z úrody přímo do sýpek vladařů. Praxi bylo možné zavést jen díky nárůstu počtu a schopností státních písařů. Předpokládala totiž důslednou evidenci obyvatel i obhospodařovaných pozemků, na jejichž základě byl stanovován prvotní soupis daní. 

Dá se tedy říct, že první neobratné kolektivní daně postupně pomohly vytvořit první administrativně-byrokratický aparát, který byl schopen přistupovat k dalšímu vybírání daní individuálně, a mnohem efektivněji. 

Spravedlivý podíl 

Staroegyptští úředníci tento systém průběžně zdokonalovali. Byli si vědomi toho, že ne každá půda na poli je stejně úrodná. A že ani dobrá půda nevydá v pěstitelsky špatném roce vydatnou úrodu. „Pole byla daněna různými způsoby, sazba závisela na produktivitě jednotlivých polí a jejich úrodnosti, kvalitě obdělávané půdy,“ vysvětluje Moreno Garcia, egyptolog z pařížské Sorbony. „Suma se tedy lišila, a navíc základní sazbu vláda dynamicky každou sezónu určovala v závislosti na hladinovém stavu Nilu.“ 

Řeka, která svými pravidelnými záplavami ovlivňovala vláhu a oživení zemědělské půdy, diktovala i daňovou zátěž. Sloužily k tomu tzv. nilometry. Vysoké kameny stavby připomínají svou funkcí odměrné válce se stupnicí a označovaly dosah vody. Archeologové je našli na ostrovech Elefantina, Rhoda či na březích města Thmuisu. Princip jejich použití byl prostý: příliš málo i příliš mnoho vody bylo příčinou problémů – povodní či sucha. Výsledek? Slabá úroda. Základní sazba daně za takových neoptimálních podmínek byla nižší. Za standardního, optimálního hladinového stavu byly daně odváděné z polí na procenta objemu sklizně o něco vyšší. Daně ve starém Egyptě byly ve svém principu spravedlivé, přímo regulované božskou řekou. Pro svou dynamičnost a proměnlivost v zásadě neprovokovaly nespokojenost. 

Až za hrob 

Daně se staly natolik přirozenou součástí života Egypťanů, že je považovali za záležitost poplatnou i pro posmrtný život. I proto příbuzní kladli do hrobů zesnulých hliněné figurky zvané ushabti, na nichž byla vepsána kouzla. Jejich úlohou bylo plnit daňové povinnosti za své zesnulé majitele. Měly za ně na onom světě pracovat, a tím jim umožnit relativně věčný klid v zásvětí. Ani smrt vás tedy v Egyptě neuchránila od dluhů a povinnosti daní! 

Ne každý si pochopitelně mohl dovolit odvádět podíl z úrody. Ale mohl, respektive musel to, kompenzovat ve formě zadané činnosti. Daně si takový nehospodařící jednotlivec mohl odpracovat na veřejnosti a při faraonům prospěšných projektech. Kopáním zavlažovacích kanálů, dřinou v kamenolomech, stavbou chrámů. Někdy to bylo víc žádoucí, než jen snopy obilí. S tím jak se egyptská společnost dále ekonomicky a sociálně rozvíjela, se měnil a rozšiřoval daňový systém. Daně se odváděly také z běžného exportu a importu zboží, z exotických surovin (barviv, vůní, mastí), z textilií, z prodeje poživatin, provozování přívozu či lodi, prodeje zvířat. Předpokládalo to po staletí fungující systém daňových převodů. Ten například udával, kolik štočků látky se vyrovná dvěma kozám, kolik je to hodin fyzické práce a jak to přepočítat na obilí nebo třeba keramiku. 

Přiznaným neduhem daňových převodů byla těžkopádnost. Výrazného zjednodušení se dočkal až za časů perského a makedonského vpádu do Egypta, kdy okupanti představili „novinku“ v podobě kovových mincí. Ty byly extrémně praktické. Lehké, ke snadné přepravě a manipulaci, pohotové k použití. Protože vyjadřovaly přímou hodnotu zboží i služeb, umožňovaly výběr daní z různých zdrojů bez komplikovaných převodů. 

Peníze kazí 

Pro egyptský svět byla ta změna ale možná až příliš velká. S penězi se totiž ztrácel kontakt se všední realitou. Při vykonávání veřejně prospěšných prací mohl daňový poplatník vidět výsledky svého díla a dopady na obecné blaho. Zemědělec se mohl ztotožnit s tím, jak daň z jeho vypěstované úrody přispívá říši. Naopak peníze byly takříkajíc bezduchým nástrojem, které si jen tak bez jejich kontroly plynuly mezi cizími pokladnicemi. 

Současně se také snižovala důvěra veřejnosti v celý ten obsáhlý úřednický aparát, který se z užitečné administrativy stal komplikovanou byrokracií. Na samém vrcholu pořád stál faraon, nezpochybnitelná autorita a prostředník mezi světem pozemským a božským. Ale jeho slova o daňových výnosech formulovali kněží. Za nimi stála neustále rostoucí armáda písařů, kteří v archivech sepisovali „má dáti-dal“. Nilometry sice dál udávaly úrodnost sezóny, ale četli z nich nomarchové, místní hodnostáři, guvernéři provincií. Kteří pověřovali své oblastní úředníky, a ti k vymáhání daní využívali zástupů výběrčích. 

Množství těch mezičlánků přirozeně nahrávalo korupci, podvodům. Písaři a nomarchové často spolupracovali, aby státu vykazovali nižší daně a přebytek si ponechali. Nebo od zemědělců vybírali více, než daný spravedlivý podíl. Když faraon 18. dynastie, Horemheb, vydal edikt o usekávání nosů a vyhnanství pro daňové podvodníky, reagoval tím na prohnilost celého úřednického aparátu. Opatření ale přišlo pozdě, prosté Egypťany už nepoctivost nakazila též. Dříve nemyslitelné věci – aby zemědělec do pytle s obilím přidával kameny a šidil váhu – se stalo všední realitou. Protože už tušil, že vybraná daň nesloužila jen říši a faraonovi, ale blahobytu hodnostářů. 

Byrokracie 

Lidé intenzivněji vnímali nespravedlivost i proto, že místo rovného systému, v němž daně v různé podobě odváděl každý, byl nastolen systém mnoha výjimek a zvýhodnění. Typicky se týkaly chrámů, které daně odvádět nemusely a akumulovaly tak nezměrné bohatství. Faraoni ale v rámci politických manévrů průběžně zvýhodňovali určité skupiny obyvatel, své věrné podporovatele. Nebo si naopak kupovali přízeň odpůrců. Úlevy se týkaly nejúspěšnějších obchodníků, stavitelů, velkoproducentů. A to, že se výjimek a snížení daní častěji domáhali mocní a bohatí, dál daňový systém deformovalo. Od daní byli osvobození kněží, úředníci, vojáci, služebnictvo a tisíce dalších jednotlivců. Dopláceli na to, často doslova, prostí lidé. Kdysi tak efektivní a unikátní, nyní přebujelý systém, pohlcoval sám sebe. To už ale známe i u nás, v současnosti. 

„V daňových systémech světa, za 5 000 předlouhých let historie, existuje veliká rozmanitost,“ dodává k tomu egyptolog univerzity v Cambridge, Toby Wilkinson. „Ale většinu těch technik a variací v praxi jako první ozkoušeli právě Egypťané. Často jsou dodnes používány ve své původní podobě.“ Můžeme si myslet, že žijeme ve velmi moderních společnostech, ale způsob, jakým dnes vlády prosazují kontrolu, vlastně pořád odpovídá starověkému Egyptu za doby bronzové…