Od čarodějů k lékařům: Cesta českého lékařství od pověr a náboženských představ

Ve výkladu nejstarších dějin českých zemí popisuje kronikář Kosmas tři dcery vladyky Kroka, z nichž nejstarší Kazi prý „si ve znalosti bylin a věšteb nic nezadala s Médeou z Kolchidy ani v lékařském umění s Asklépiem, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a přiměla kouzlem i osud, by se její vůlí řídil“. Letopisec tak pro pohanské dějiny načrtává přímou spojnici mezi medicínou, kouzlením a přírodou. Sám pak dodává, že do jeho časů (12. století) přetrvalo rčení „Id ne ipsa recuperet Cassa“ – to by nevyléčila ani Kazi. 

Jak dokazuje opatovický homiliář ze 12. nebo Codex gigas ze 13. století, magické léčebné rituály a zaříkávadla z pohanských dob pak v různých obdobách přetrvávaly dlouho do středověku i období renesance. S příchodem křesťanství však docházelo k souvislým snahám o jejich potlačení a nahrazení novou věroukou.

Pečovatelé v kutně 

Zázračné uzdravování nemocných a mrzáků představovalo důležitou část působení Ježíše Krista i prvních apoštolů a stalo se jedním z atributů spojovaných s většinou světců. Ti čeští a moravští nepředstavovali výjimku. Motivy zázračných uzdravení – ať již za jejich životů, či později u jejich hrobů – se pojí se všemi českými svatými od Ludmily s Anežkou přes Prokopa, Vojtěcha, Václava až ke Zdislavě z Lemberka, která dokonce údajně „pět mrtvých vzkřiesila, mnoho slepých prosvietila“. 

Přechod léčitelských dovedností od kouzelníků spojených s přírodou ke světcům vyvoleným Bohem souvisel s upevňujícím se monopolem církve na oblast zdravotnictví. Velká část katolických řádů si péči o nemocné přímo vetkla do svých regulí a u svých klášterů budovaly infirmaria (klášterní nemocnice určené nemocným řeholníkům), leprosária pro malomocné a špitály. První prostory určené nemocným z řad laické populace máme spolehlivě dokázány u olomoucké kapituly v 11. století, předpokládá se však, že existovaly i mnohem starší špitály, například u benediktinského kláštera na Břevnově či u pražského biskupství. 

Veliký vzestup těchto institucí přineslo 12. a 13. století, kdy do Čech přibyly řády johanitů a německých rytířů, u jejichž komend ve Strakonicích, Boleslavi, Brně či Znojmě (u johanitů) či v Opavě a Jihlavě (němečtí rytíři) byly již špitály zakládány automaticky. Za vznikem nejslavnějšího útulku tohoto typu však nestáli mniši, ale česká světice královské krve svatá Anežka, která kolem roku 1231 iniciovala vznik kláštera Na Františku. Vzhledem k nízkým medicínským znalostem i omezeným zdrojům klášterních špitálů se však péče v nich často omezovala spíše na ošetřovatelskou a pečovatelskou činnost. Pouze některé se mohly pochlubit skutečně znalým personálem v čele se vzdělaným lékařem. 

Za studii do zahraničí 

Středověký trh se zdravotní péčí se pro nedostatek skutečných odborníků vyznačoval pestrostí a proměnlivostí. Kromě různých kořenářek a léčitelů disponujících skutečnými znalostmi přírody se na něm objevovalo také množství otevřených podvodníků a hochštaplerů nabízejících zázračné přípravky či magické předměty. Do péče o tělo se potom zapojovali také příslušníci dalších profesí jako holiči či lazebníci. Hrstka skutečných lékařů a vzdělanců čerpala své znalosti nejčastěji v zahraničí. Tak například Thiddag, osobní lékař Boleslava II. (972–999) a pozdější pražský biskup, studoval medicínu v klášteře Corvey ve Vestfálsku. Zvláště na konci 12. století se potom rozmohl zvyk vyrážet za studiem na zahraniční vysoká učení a Češi také tvořili jeden z 18 národností na Boloňské univerzitě.

Úroveň domácí vzdělanosti lze z důvodu nedostatečné pramenné základny posoudit jen těžko. S jistotou však víme, že v domácích klášterních knihovnách se běžně nacházely opisy Galénova díla Ars Parva, jednoho z klasických děl, na nichž středověká medicína stála. Historici se také domnívají, že základy medicíny se mohly vyučovat na pražské katedrální škole u svatého Víta. Ve 13. století jsou zde potom doloženy přednášky vedené Řehořem Zajícem z Valdeka (pozdějším biskupem), věnované Aristotelovu dílu Libri Naturales. 

Nejpozději za posledních Přemyslovců se pak vzdělaní lékaři stali běžnou součástí královského dvora a také družin významnějších aristokratů. Za Přemysla Otakara I. (1197–1230) se poprvé zmiňuje titul physicus regius – královský lékař, jemuž se těšili hned dva muži: jistý Jan a Bernard. Přemyslův potomek Václav II. (1278–1305) již měl k ruce takovéto vzdělance čtyři a dle záznamů s nimi rád diskutoval o nemocech a lécích. 

Úsvit vzdělanosti 

Zásadní milník pro systém zdravotní péče v Českých zemích přineslo založení pražské univerzity králem Karlem IV. (1346–1378) v roce 1348. Jedna ze čtyř zakládacích fakult – lékařská – nejenže produkovala nové odborníky domácí provenience, ale stala se také hlavní autoritou v oblasti zdravotnictví a centrem vědeckého bádání. Prvními vyučujícími se stali královští lékaři Baltasar de Tuscia a mistr Walter. Výuka sestávala z četby klasických děl od Hippokrata, Galéna či Aviceny, přednášek o známých chorobách a jejich léčbě nebo nauky o léčivých rostlinách spojené s návštěvami botanické zahrady. Ve vyšších ročnících museli potom medici navštěvovat kurzy anatomie a nezřídka také praktickou výuku spojenou s návštěvou špitálů či vybraných pacientů u nich doma.

V prvních dvou dekádách od založení studoval na lékařské fakultě jen nevelký počet posluchačů, kteří se obvykle za účelem výuky scházeli v domech učitelů. Teprve v roce 1380 vznikla pro mediky samostatná kolej, jejíž součástí se stala i knihovna a další nezbytné instituce. I přes vypálení koleje za husitských válek a některé obtížné roky spojené s válečnými konflikty či ekonomickými krizemi produkuje pražská lékařská fakulta potřebné odborníky prakticky kontinuálně až do dnešních dní. Ačkoliv lékaři ještě dlouhá staletí museli svádět konkurenční boj s různými náboženskými či magickými léčiteli, cesta k profesionální medicíně byla umetena.