Skuteční piráti: Žádní romantičtí hrdinové s dřevěnou nohou a papouškem na rameni
Třírohý klobouk, dřevěná noha, hák místo ruky, šavle za šerpou a prostořeký papoušek na rameni. Odkud kýčovitý obraz starého mořského vlka vlastně pochází? Z Karibiku nikoliv. Zrodil se na Paternoster Row v Londýně…
Právě tady sídlilo nakladatelství, které v květnu 1724 začalo slavně prodávat Obecnou historii pirátů, knihu sepsanou kapitánem Charlesem Johnsonem. Dílo tak pozoruhodně obsáhlé, a přesto nesmírně poutavé, že se rozprodalo prakticky okamžitě. Po dvou letech se dočkalo rozšíření na dva svazky, dobralo se bezpočtu překladů a ve sběratelských edicích vychází ještě dodnes. Naprostým trhákem zůstalo vlastně po tři staletí.
Čím že tak mocně na čtenáře zapůsobilo? Rozhodně ne jen volbou tématu anebo proto, že piráty psalo ještě postaru, jako pyráty. Šlo o objevnost, s jakou v šestnácti kapitolách dopodrobna rozepisovalo životy nechvalně proslulých pirátských kapitánů anglického původu. Zahrnovalo všechny od Henryho Averyho přes Martela, Robertse, Lowa, Černovouse – Teache až po Spriggse. A v dodatcích pak se zvláštním přihlédnutím k dalším známým posádkám a též k ženským „pyrátům“ Mary Readové a Anne Bonnyové. Takhle podrobná biografie tu zkrátka ještě nebyla, fascinovala každou ze svých 304 stran. Těch zajímavostí a nevšedně podrobných výpovědí!
Autor neznámý
Jen vydavatelé tehdy tušili, že za tímhle opusem nestála mravenčí práce s archivními materiály a perfektní znalosti informovaného autora. Onen vševědoucí spisovatel, kapitán Charles Johnson, totiž ve skutečnosti nikdy neexistoval. Šlo o pseudonym, umělecké jméno toho, kdo si většinu těch šťavnatých detailů vycucal z prstu. O to, kdo přesně byl tím spisovatelem, se odborníci historických věd a literární znalci dodnes přou.
Nicméně existují slušné indicie pro to, že knihu nesepsal nikdo menší než Daniel Defoe, stvořitel Robinsona Crusoea. Nejsilněji to naznačuje asi fakt, že zatímco o kapitánovi Johnsonovi mlčí lodní deníky, záznamy admirality, archivy Britského královského námořnictva i Východoindické společnosti, Defoe kapitána toho jména vsadil hned do pěti svých knih. A podobnosti jeho prve vydaných textů o pirátech jsou s Obecnou historií často až zarážející.
Dosud najisto neznámého autora můžeme pochválit za čtivost a pestrost, už ovšem ne za pečlivou faktografickou správnost. Zvláště u toho novějšího dvousvazkového rozšířeného vydání. Třetina jmen pirátů v něm totiž prokazatelně nikdy neexistovala a nemálo dodatků o pirátských činech, organizaci, jejich pravidlech a svobodných korzárských republikách můžeme z větší míry považovat za fiktivní.
Pohroma moří?
Pro skutečné dějiny pirátství ale byla Obecná historie pirátů jen tou první pohromou. Tu druhou servíroval o 159 let později spisovatel dobrodružné literatury Robert Louis Stevenson. Jeho román Ostrov pokladů se stal zkrátka fenoménem. Jenže k už tak trochu nepřesným informacím z Obecné historie přibalil nános klišé. Chůze po prkně, černé známky pro zrádce, truhlice se zakopanými poklady zaznačené v tajných mapách. Stevenson se postaral o to, že legendy o pirátech dostaly pořádně romantický nádech. Dodal k nim to, co z nich učinilo dokonalý materiál pro filmy, seriály a počítačové hry.
Ovšem o dost horší materiál pro solidní historické bádání. Hezky to shrnuje Rebecca Simonsová, historička, která na solidním bádání o pirátech vystavěla svou docenturu: „Prakticky všechny znalosti o pirátech v popkultuře pocházejí z Ostrova pokladů. A koho ten fenomén osloví a chce v něm zapátrat hlouběji, nedostane se většinou přes velmi zkreslený výklad Obecné historie pirátů.“ Co je tedy o pirátech skutečně doloženo a co je tím čtivým balastem?
Početní anomálie
Nejprve počty. Byť se z vyprávění často zdá, že moře a oceány se bukanýry jen hemžily, ve skutečnosti platili jen za zrníčko písku na pláži. Britské Královské námořnictvo rekrutovalo do svých řad 20 tisíc nedobrovolných odvedenců každý rok. Dalších 30 tisíc zrekvírovali podobně po městských krčmách a na ulicích pro potřeby obchodního námořnictva. K tomu musíme připočíst i dalších 20 tisíc poctivých dobrovolníků. Každý rok tak britská flotila posílali o 90 tisíc námořníků, a to v časech mírových. Za válek dosahovaly odvody dvou- až trojnásobku těchto čísel.
Hned za Angličany se v těch počtech nacházeli Španělé, Portugalci, Nizozemci, Dánové, Italové a Francouzi. A piráti? Jejich počty se proměňovaly, dohromady ale nikdy nepřesáhly víc než čtyři tisícovky. Ve zlatých časech pirátství, za něž se dá považovat rozmezí let 1650 až 1730, bychom ve světových oceánech nenapočítali v jeden moment víc než dvaatřicet pirátských lodí. V poměru k ostatním plavidlům, obchodním či vojenským, jich bylo méně než půl procenta.
V 90. letech 17. století bylo pirátství převážně záležitostí Indického oceánu. Mořští lupiči tu parazitovali na obchodních trasách mezi Indií a dnešním pobřežím Jemenu a Saúdské Arábie. Z kraje 18. století, mezi lety 1710 až 1720, se jejich spády přesunuly do Karibiku – ke španělským trasám směřujícím z Nového světa do Evropy, ale i k západoafrickému pobřeží. Tuto atlantickou část „obhospodařovalo“ přibližně 2 400 pirátů s dvacítkou lodí.
Typologie
Jak takový pirát vypadal? Typicky šlo o muže mezi čtrnácti až padesáti lety, nejpravděpodobněji sem ovšem spadali dvacátníci. Také byste se s nimi bez obtíží domluvili anglicky. Byť jeho srdce patřilo moři, každý druhý pirát pocházel ze staré dobré Anglie. Většina z nich žila původně v Plymouthu, Liverpoolu a Bristolu, zbylí přišli z předměstí Londýna. Další čtvrtinu počtů tvořili Američané – občané New Yorku, Bostonu, Charlestonu a Rhode Islandu.
Zbytek se rozbíhal do mnohonárodnostní a multietnické směsi, sesbírané od Afriky až po Karibik. Přibližně 25 až 30 procent pirátů mělo „jinou než bílou“ barvu pleti. Rasové nebo etnické předsudky totiž provozovatele pirátského řemesla nijak nezatěžovaly. Ani vzdělání či společenský původ pirátů nenudily jednolitostí. Narazit se mezi nimi dalo na tesaře i proškolené lodní lékaře, negramotné kapsáře a zloděje z měst, galejníky a otroky uprchlé z plantáží. Ale též byste tu našli majitele plantáží, šafáře, aristokraty, rybáře a dělníky z doků.
Každý druhý pirát měl za sebou zkušenost s plavbou po moři, a to na palubě anglické lodi. Každý pátý se stal pirátem poté, co na takové lodi propukla vzpoura. Řada námořníků se na šikmou plochu zločinu přidala poté, co jejich obchodní loď dobyli právě piráti. Násilné zverbování k pirátské posádce si ale nepředstavujte. Lidé přestupovali na opačnou stranu zákona dobrovolně a o své vůli.
Zlato, zlato, zlato
A určující motiv k provozování pirátství? Představa snadného zisku. Za rok takového „řemesla“ si mohli členové posádek vydělat stonásobek až tisícinásobek platu poctivého námořníka. Příklady totiž táhnou. A tak budoucí kriminálníky možná inspiroval příběh kapitána Thomase Tewa, který v roce 1693 uloupil z arabské obchodní lodi zlato, koření, hedvábí a slonovinu v tehdejší hodnotě 100 tisíc liber. Anebo je více než zaujal kapitán Avery, který o dvě léta později v Indickém oceánu dokázal vybrakovat lodě mughalského vládce Aurazngzeba – a přišel si na 600 tisíc liber. Příběh kapitána Averyho se vymykal z běžného průměru nejen tím, že dokázal „udělat“ poklad, jehož hodnota by dnes činila 130 milionů dolarů.
On s tímto bohatstvím navíc dokázal zmizet a užít si ho. Přestože se stal vůbec prvním nejhledanějším mužem světa, nikdy ho nedopadli. Každý toužil takové skóre zopakovat, ale těch úspěšných, kteří by o svých pirátských dobrodružstvích mohli v důchodu vyprávět, zůstala jen hrstka. Ti šťastnější jen promarnili naloupené jmění po přístavních krčmách a v hazardu, drtivou většinu pirátů ovšem čekaly doživotní žaláře a šibenice. S určitými výjimkami.
Amnestie
Během válek o Španělské dědictví v letech 1701 až 1714 si kdokoli v Británii mohl zakoupit k provozování pirátského řemesla licenci. Pak směl drancovat lodě a přístavy nepřátel britské koruny legálně. Pirátství, ovšem jen na těch správných obětech, se stalo tolerovaným, a dokonce záslužným byznysem. Z nějž si mohli ponechat až 80 procent kořisti. Solidní investoři a bankovní domy přispívaly k pronájmu lodí a posádek, které se vydávaly plenit. Na tento model podnikání přistoupila většina evropských mocností.
Piráti ale zpravidla po čase zapomněli, že platnost jejich licencí už ukončil smír mezi trůny. Anebo v honbě za ziskem útočili na nesprávné lodě. A tak se dostali na černou listinu, vypsali na ně zatykač. Cesta záchrany vedla zakoupením tzv. Generálního pardonu od jednoho z guvernérů přístavů. Představoval v podstatě velmi tučný úplatek, jenž se odváděl do státní nebo soukromé kasy nějakého vysokého úředníka.
Zdaleka ne každý pirát ale nastřádal dost, aby se takové amnestie mohl dobrat. Konkrétně Britové se tím, že zpočátku organizované pirátství podporovali, dostali do pořádné kaše. Ničemové vysílaní proti španělským lodím se pak obrátili i proti jejich lodím. A stáli je víc než války s nepřáteli. V rozmezí let 1710 až 1726 piráti vyplenili a poškodili 2 200 britských obchodních lodí. Víc, než kolik v předchozích letech dokázala vojenská loďstva Francie a Španělska dohromady. Udělali tím pořádný zářez do akceschopnosti britské obchodní flotily, nicméně určující ránu jí nedali. Piráti byli pořád o dost menší nepříjemnost než zrádné útesy, mělčiny v nezmapovaných vodách a hurikány.
Bratrství
Zažitá představa o anarchii panující na pirátských lodích dostává pod palbou historiků pořádně na frak. Společenský původ nebo barva pleti tam sice roli nehrály, hlasovalo se a rokovalo týmově, ale přísná pravidla rozhodně nechyběla. Na palubě kapitána Edwarda Lowa se zakazovalo opilství, jinak by zaúřadovala devítiocasá kočka. Výprasky se tu nešetřilo, chodilo to tu stejně jako na lodích britské obchodní flotily. U Rackhama nesměli sloužit ženatí muži. Kapitán George Lowther požadoval, aby piráti před vyplutím složili pojistné, kterým by v případě ztráty končetin kompenzovali „pracovní neschopnost“. Roberts přísně dbal na dodržování večerky a to, aby jeho piráti neponocovali při svíčkách.
Podíly z hypotetického zisku se dělily ještě před vyplutím a sepisovaly se do smluv. Majitel lodi, investoři expedice a dodavatelé výstroje si ukousli ten největší díl, aniž by riskovali vlastní krk. Kapitán, jeho „první muži“, pobočníci a kormidelníci dostali víc než prostí mořští vlci. Svůj život nicméně upisovali třeba za dvě tisíciny něčeho, co předem vůbec jisté nebylo. Posádka dávala svůj život všanc kvůli zisku, a na kapitánovi záleželo, aby jim přiměřený výdělek zajistil. Slabí, nerozhodní nebo nepoctiví kapitáni, jejichž velení negenerovalo očekávaný zisk, mohli a bývali svou posádkou přehlasováni. Změny ve velení bývaly poměrně časté.
Krev na vlnách
Piráty si netřeba idealizovat, byli to samozřejmě sprostí námořní lupiči a vrazi. Ovšem ani takoví neměli zájem ohrožovat své vlastní životy. I když se násilí rozhodně nevyhýbali, jejich hlavním cílem bylo přesvědčit oběti, aby se vzdaly svého nákladu bez boje. Každá námořní bitva přinášela už ze svého principu velký risk. Znamenala ztráty na obou stranách, potažmo poškození vlastní lodi, a dokonce ztroskotání. Piráti nechtěli umírat, chtěli především vydělávat. „Nebylo to tedy bezuzdné vraždění, spíše různé spektrum odstupňovaného násilí,“ vysvětluje Simonsová.
Teror, mučení a znásilňování k repertoáru pirátů patřily, ale většinou znamenaly jen prostředek, jak přinutit pasažéry k vydání skrytých cenností. A nezbýval na to povětšinou čas. Obchodní loď, kterou by piráti fatálně poškodili, by jim už nikdy další snadno dostupnou kořist nedovezla. Velmi podstatnou roli hrálo i to, že společnosti měly náklad lodí štědře pojištěný. Kapitáni obchodních lodí riskovali jen ztrátu své reputace, ale necítili zpravidla potřebu umírat kvůli cizímu zboží v podpalubí. Nemohli se vzdát „jen tak“, ale v podstatě k přepadení přistupovali velmi věcně.
Prostě práce…
Posádky pirátských lodí vnímaly to, co dělaly, jako řemeslo. Špinavé sice, ale potenciálně velmi výnosné. Dobrodruzi zpravidla nevydrželi plout déle než jeden nebo dva roky. Pokud nezazářili anebo nepadli, vrátili se zpět ke své předchozí existenci. Často se také obrátili k „jistotě“ práce na obchodních lodí, kde se, se svými bývalými kolegy, při přepadení setkali. I z toho pak plynula relativně nízká míra násilí.
Kapitáni pirátských i obchodních lodí (a jejich posádky) se často osobně znali. Vysedávali u štoudví rumu v těch samých krčmách v bahamském Providence, na Bermudách anebo v Charlestonu. Pirátské řemeslo brali jako určitou část svého života, ale nikoliv poslání. V podstatě všichni se chtěli znovu začlenit do spořádaného života na pevnině. Nikdo nechtěl zůstat korzárem na doživotí. Opanovat oceány, založit anarchistickou nirvánu, zakopávat truhly se zlatem na atolech? O nic z toho piráti neusilovali. Tyhle atributy jim přimysleli až spisovatelé v 18. a 19. století…