Pryč s kapitánem: Proč se vzbouřila posádka lodi Bounty?

Druhá polovina 18. století nabízela mořeplavcům s objevitelskými ambicemi na světových oceánech stále velké možnosti. V 15. století byla sice už objevena Amerika a při hledání cesty do Indie postupně zmapováno africké a asijské pobřeží, na mapě světa zbýval ale značný prostor na jižní polokouli, kde se podle Aristotela skrývala zatím neznámá Terra Australis. 

S rostoucí naléhavostí vyvstávala také nutnost upravovat starší údaje, upřesňovat mapy, doplňovat je, popřípadě odstraňovat neexistující útvary, které z různých důvodů zakreslili na své výtvory kartografové minulých věků. Málo prozkoumané obrovské prostory Tichého oceánu nepřitahovaly však jen pozornost zeměpisců, ale také lidí zvažujících možnosti jejich ekonomického využití. Naskýtaly se tady příležitosti k založení plantáží, či naopak pěstování místních rostlin v jiných částech světa, kde mohly pomoci k řešení některých potíží. 

Takovou rostlinou byl podle expertů posledních desetiletí 18. století chlebovník rostoucí divoce na ostrovech jižního Pacifiku. Pěstování Artocarpus altilis, stromu z čeledi morušovníkovitých, nevyžadovalo zvláštní péči a plody mohly sloužit jako potrava pro otroky na plantážích evropských koloniálních mocností v Karibiku. Bylo ovšem potřeba převézt sazenice rostliny přes půl světa a britská admiralita naplánovala příslušnou expedici. Do čela výpravy pro dopravu chlebovníku z Tichomoří do britského Karibiku jmenovala zkušeného námořníka Williama Bligha. 

Výprava za chlebovníkem 

V roce 1787, kdy obdržel příslušné jmenování, dosáhl syn celního úředníka Kristových let. Do registrů britského vojenského námořnictva jej zapsali rodiče podle tehdejší praxe, už když mu bylo sedm. Ke službě na moři se dostal v roce 1761, kdy nastoupil jako kapitánův sluha na čtyřiašedesátidělové řadové lodi Monmouth. Do roku 1787 působil na dalších jedenácti plavidlech a získal na nich jméno dobrého navigátora. 

Znamenitá pověst mu v roce 1776 pomohla k pozici důstojníka na třetí tichomořské expedici v té době již proslaveného mořeplavce Jamese Cooka. Na šalupu Resolution nastoupil ve funkci navigátora, opět se osvědčil a po Cookově smrti se stal po jistých peripetiích na Resolution velitelem. Dovedl ji 4. října 1780 zpět do Anglie, aby dva roky poté odešel od Loďstva Jeho Milosti a sloužil postupně na dvou obchodních lodích. Z druhé, Britannie, se však vrátil k válečnému námořnictvu a stal se v hodnosti poručíka velitelem nové plachetnice královského loďstva. 

Admiralita zakoupila tuto původně víc než dvousettunovou uhelnou loď v květnu 1787 a přejmenovala ji z Bethie na Bounty. Trojstěžník nechala přebudovat speciálně pro převoz sazenic chlebovníku a opatřila ho několika děly. Přestavbu prováděla loděnice v Deptfordu na Temži. Z velké kabiny udělali tesaři místnost pro sazenice, jež po celou dobu plavby měla ošetřovat dvojice zahradníků, a pro vystěhovaného velitele expedice postavili na palubě kabinu rozměrově skromnější. 

Už 16. srpna 1787 mohla admiralita plachetnici převzít. Dosahovala délky 27 metrů, šíře 7,4 m. Podle představy autora celého plánu, – v této době patrně nejznámějšího britského botanika, prezidenta Učené společnosti uznávaného v celé Evropě – Josepha Bankse, měla výprava odplout z Británie ještě před koncem roku 1787, aby se na Tahiti dostala v době, kdy budou sazenice v nejlepším stavu pro transport.

Ráj pozemských rozkoší 

Ačkoliv Bounty opustila 23. prosince 1787 své kotviště, plán se nepodařilo dodržet. Silný protivítr a bouřlivé moře donutily Bligha, aby se vzdal myšlenky obeplout mys Horn a dosáhnout jižního Pacifiku. Musel se plavit kolem jižní Afriky a pak přes Indický oceán po trase delší o celých sedm tisíc mil, než která byla původně zamýšlena. Bligh také změnil svého zástupce, odvolal schopného a disciplinovaného důstojníka Johna Fryera a nahradil ho Fletcherem Christianem, jehož znal ze třetí Cookovy výpravy a podle některých pramenů jej považoval za znamenitého námořníka, svého žáka v umění navigace. 

Christian pocházel z „dobré“ rodiny, patřila k elitě na ostrově Man, ale smrt otce a matčina špatná orientace ve finančních otázkách vedly k dluhům, které donutily děti i matku opustit rodinný statek. Sedmnáctiletý Fletcher se vydal na moře, kde se stal sluhou důstojníka, ale už po několika měsících dosáhl nejnižší důstojnické hodnosti. Na poštovní lodi Euridica se pak dostal do Indie, ale po návratu ztratil stejně jako řada námořníků naději na další uplatnění u válečné mariny. Odešel proto k obchodnímu loďstvu, kde pracoval na stejné lodi jako Bligh ve funkci důstojníka a tady se s ním také sblížil. O osm let starší Bligh mu byl rádcem při práci s přístroji, a nakonec ho ustanovil k Fryerově rozčarování výkonným poručíkem. 

Za poněkud napjatých vztahů na palubě se tak výprava blížila k cíli své pouti a 26. října 1788 dospěla k Tahiti. Námořníkům připadal ostrov jako ráj. Nádherná příroda kombinovaná se vstřícností místních žen a prakticky žádné náročnější pracovní aktivity posádku demoralizovaly. S pokračujícím časem se přinejmenším části mužstva začala jevit představa návratu k normálnímu životu námořníka jako hrozba. Zcela určitě tomu tak bylo u Christiana, který žil na ostrově s krásnou asi čtyřiadvacetiletou dcerou náčelníka. Na rozdíl od dalších milenek námořníků s ním Mautua navázala patrně užší vztah, neboť se teprve po jeho smrti přidružila k dalšímu z Angličanů, Edwardu Youngovi. To však byla v říjnu 1788 otázka relativně vzdálené budoucnosti. 

Klid před bouří 

Zatím si počínala většina ze 46 mužů z Bounty poslušně. Již v dubnu 1789 měl ovšem velitel Bligh zjistit, jak se v některých z nich zmýlil, když je na expedici doporučil. Jiní, přinejmenším lékař Thomas Hugan, ho zklamali dříve. Doktor přišel na palubu už jako těžký opilec a v nadměrné konzumaci alkoholu pokračoval i potom, co výprava dospěla na Tahiti. Ještě před vánočními svátky se tak upil k smrti. V únoru 1789 začali zahradníci David Nelson s Williamem Brownem a jejich pomocníci z posádky stěhovat do „skleníku“ na palubě sazenice. Těch uložili do polic v příslušných nádobách víc než tisíc. Nakládání a přípravy k odplutí trvaly do 5. dubna, kdy Bounty zdvihla kotvy a vydala se na další cestu. 

Během toho bylo zaznamenáno několik projevů nedisciplinovanosti námořníků, a dokonce pokus o dezerci trojice mužů, který skončil zbičováním provinilců. Situace na lodi se rychle zhoršovala, což část autorů, později sledujících případ Bounty, přisuzovala chování kapitána Bligha. Podle nich se zcela změnil jeho vztah k Christianovi, takže ho neustále slovně napadal a zesměšňoval před posádkou. 

Při zastávce na souostroví Tonga, kde chtěl Bligh nabrat 27. dubna vodu a opatřit čerstvé potraviny, se vztahy kapitána a jeho zástupce ještě zhoršily. Christianova skupina vyslaná na pobřeží totiž úkol doplnit zásoby nesplnila, zabránilo jí v tom nepřátelství domorodců. Bligh tehdy nazval Christiana neschopným zbabělcem, načež kapitána příští ráno čekalo nepříjemné probuzení. Ve čtvrt na šest se Christian s několika pomocníky v předem připravené akci zmocnili zbraní, Bligha vzbudili, spoutali a odvlekli na horní palubu. Hluk probudil Fryera, který se ale po pohrůžce hrubým násilím neodvážil zasáhnout. 

Muži přes palubu 

V následujících hodinách probíhalo na palubě Bounty zmatené vyjednávání. Vzbouřenci patrně předpokládali, že se k nim připojí ostatní členové posádky, a chtěli vsadit Bligha s příkazníkem a dalšími dvěma muži do malé veslice, což by s největší pravděpodobností znamenalo konec celé čtveřice. Protože se však ukázalo, že se na Blighovu stranu staví asi polovina námořníků, změnil Christian plán. Hodlal vsadit kapitána a jeho sympatizanty na větší člun a pak je ponechat na moři jejich osudu a Blighovu nautickému umění. Onen větší člun měl ovšem délku jen asi sedm metrů, takže se do něj nemohli všichni vejít. Christian nakonec přinutil dva schopné lodníky posílit řady vzbouřenců, a naopak přiměl nastoupit původního Blighova zástupce Fryera. 

Někdejší členové posádky museli počítat s minimem osobních propriet, nautických pomůcek a zásob potravin. Bligh marně žádal, aby mu vzbouřenci vydali služební chronometr, přesný přístroj pro určování času nutný k bezpečnému zjišťování zeměpisné šířky. Christian opakovaně Blighem poučovaný o významu dokonalé časomíry pro výpočet polohy lodi kapitánův požadavek odmítl a on tak musel spoléhat na kapesní hodinky lodního artileristy Peckovera. I za těchto primitivních podmínek ale prokázal své navigační schopnosti a dovedl muže do bezpečí. 

Někdy kolem desáté ráno 28. dubna Bligh přikázal vztyčit plachtu na malém stěžni na přídi člunu a vedl přetíženou lodičku, jejíž bok vyčníval pouhých dvacet centimetrů nad hladinu, k nejbližšímu sopečnému ostrovu Tofua. Mohl nicméně využívat mapu, již mu vzbouřenci dovolili odnést. Hned při prvním kontaktu Blighových mužů s domorodci došlo ke srážce, v níž zahynul jeden z námořníků. Velitel pak seznámil podřízené se svým plánem: beze zbraní se při dalších kontaktech s domorodci může opakovat podobná situace, a proto poplují až k nizozemským osadám na Timoru. Námořníci museli překonat vzdálenost čtyři tisíce mil s pečlivě rozpočítanými dávkami jídla a pití – uncí sucharů a čtvrt pintou vody na muže a den. Všichni souhlasili a do konce května pluli stále k západu. Od smrti žízní je zachránilo několik silných lijáků, které doplnily jejich zásoby. 

Morálku udržoval Bligh vyprávěním, sborovým zpěvem a modlitbami, ale začátkem června už začali námořníci ztrácet víru v záchranu a došlo dokonce k několika konfliktům. Dne 14. června zbědovaná skupina konečně dospěla do přístavu Kupang, kde vyhublé Angličany nevěřícně sledovali Holanďané, kteří jim umožnili pokračovat už za civilizovanějších podmínek v další cestě, nejdřív do Batávie a potom na Britské ostrovy. Bligh připravil zprávu pro admiralitu a v následujících dnech registroval několik úmrtí mezi svými vyčerpanými muži. 

Úkryt v Tichomoří 

Po odjezdu Blighovy skupiny se vzbouřenci rozhodovali, co si počít dál. Jejich racionálnější část očekávala příjezd trestné výpravy, britská válečná marina nemohla už jen z psychologických a preventivních důvodů pardonovat porušování disciplíny, tím méně vzpouru a dezerci. Uvědomoval si to především Christian a jeho nejbližší společníci. Rozhodli se proto vrátit na Tahiti a poté hledat bezpečné útočiště na nějakém tichomořském ostrově. Brzy skutečně odjeli s několika domorodými druhy a přítelkyněmi, aby se usadili na pustém skalnatém Pitcairnově ostrůvku, daleko od míst, kde je mohli hledat případní pronásledovatelé. Bounty tady spálili a nikdy se nedozvěděli (s výjimkou jediného), že je hned v roce 1791 hledal kapitán Edward Edwards. Posléze po nich pátraly i desítky lodí, které pluly místními vodami s jiným cílem, než bylo vyřešení jedné ze záhad jižního Pacifiku – zmizení Bounty, ale neúspěšně. Vzbouřenci přitom žili na Pitcairnu léta v malé pospolitosti, jíž se nevyhnuly konflikty, v nichž zahynul i Fletcher Christian. 

Až v roce 1808 objevila jejich osadu americká velrybářská loď Topaz. V té době už zde žil jen poslední člen z posádky Bounty John Adams s několika ženami a dětmi, jejichž potomci tvoří část obyvatel Pitcairnova ostrova dodnes. Bezstarostná část vzbouřenců a čtyři námořníci, kteří nepatřili ke spiklencům, ale nevešli se na Blighův člun, zůstali na Tahiti v době, kdy se v Londýně chystala trestná expedice. Čtyřiadvacetidělovou poštovní loď Pandora dovedl na Tahiti v březnu 1791 kapitán Edwards, jemuž se postupně podařilo polapit čtrnáct vzbouřenců z Bounty. Nechal je zakovat do želez, vtěsnat do cely o osmnácti metrech čtverečních a s tímto úlovkem se vracel zpět. Při plavbě kolem Velkého korálového útesu ale Pandora ztroskotala. Utopila se necelá třetina Edwardsových mužů a čtyři vězni, jimž nestačil příslušný důstojník sejmout okovy. 

Padouch, nebo hrdina? 

Přeživší trestanci se ocitli v září roku 1792 před soudem admirality. Proces se konal na palubě válečné lodi Duke za předsednictví viceadmirála lorda Hooda. Žalobce vinil námořníky ze vzpoury a žádal trest smrti, uspěl však jen v několika případech, respektive na ráhno lodi Brunschwick v portsmouthském přístavu dostal jen část žalovaných. Nejednoznačně skončil také soud s Blighem v roce 1793. Poručík viněný ze ztráty lodi byl sice zproštěn obžaloby, musel ale vyslechnout výpovědi několika svědků zpochybňujících jeho charakter, který měl nepříznivě ovlivnit průběh událostí na Bounty. 

Veřejnost, jež přivítala v roce 1790 Bligha jako hrdinu a schopného reprezentanta královského námořnictva, přijala výsledek jednání s jistým rozčarováním. Na druhé straně členové tribunálu Bligha i ocenili, protože poručík prokázal skvělé mořeplavecké schopnosti, které mu umožnily vést úspěšně sedmimetrový přetížený člun tisíce kilometrů otevřeným mořem a zachránit jeho posádku. 

Trvalo dlouho, než Bligh dostal opět patent k vedení dalších lodí, jimiž byly Warrior a Glaton. Nakonec ale dosáhl ještě jmenování guvernérem Nového jižního Walesu, hodnosti kontradmirála a v roce 1814, tři roky před smrtí, hodnosti viceadmirála. Jeho tisícimílovou plavbu na otevřeném člunu pustými mořskými pláněmi pak považují i dnešní historikové za mimořádný čin světové mořeplavby.