Jak vypadaly Bosna a Hercegovina před vypuknutím první světové války?

Jak vypadala země, od níž si čelní představitelé rakousko-uherské monarchie tolik slibovali, a jakými změnami prošla od vyhlášení okupační správy v roce 1878 až k osudným výstřelům atentátníka Principa a vypuknutí první světové války?

07.09.2024 - Jiří Skoupý



Na jaře 1875 podnikl rakouský císař František Josef I. ( 1848–1916) inspekční cestu do Dalmácie a při té příležitosti prohlásil, že „měl možnost důkladně se seznámit se skutečností a poměry na území, které by mělo mít pro příští události velmi klíčový význam“. V té době však ještě nemohl ani v nejmenším tušit, že okupace a následná anexe jiné zaostalé balkánské oblasti, jakou byla Bosna a Hercegovina, přinese mnohé neblahé události, které vyústí až do rozpadu jeho říše. 

Zaostalé Sarajevo 

Jako právní podklad pro obsazení této země vojsky habsburské monarchie platily závěry berlínského kongresu z července 1878, kde se Rakousko-Uhersku podařilo získat mandát k okupaci země za pomoci Německa a Velké Británie. V úvodu dokumentu bylo uvedeno ustanovení, že fakt záboru nemá vliv na suverénní moc sultána nad územím Bosny a Hercegoviny, protože země zůstávala po formální stránce stále součástí Osmanské říše. Cařihradská konvence o 10 článcích, uzavřená mezi Rakousko-Uherskem a Tureckem 21. dubna 1879, dále říká: „Rakousko-Uhersko přejímá správu Bosny a Hercegoviny a podrží dosavadní funkcionáře, pokud jsou schopni zastávati svůj úřad; při ustanovování nových funkcionářů bude brán zřetel především na domorodé obyvatelstvo. Zaručuje se úplná svoboda a svobodné vykonávání všech stávajících vyznání, což platí zejména a v prvé řadě o vyznání mohamedánském.“ Příjmů z vybraných daní smělo být použito jen a pouze pro správu a potřebu obsazené země. 

První poznatky o životě v Bosně a Hercegovině přinášeli rakousko-uherští vojáci a jejich první zážitky nebyly zrovna šťastné, pomineme-li krutost a bezcitnost krvavých bojů, narazili na pro ně nepochopitelný střet kultur, a protože se jednalo o hospodářsky i kulturně velmi zaostalou oblast prakticky bez jakýchkoliv civilizačních standardů, byli vystaveni okolnostem, na které ze své vlasti nebyli zvyklí. 

Svědectví o neutěšených hygienických poměrech v hlavním městě přinesl německý vojenský list Armeezeitung: „V Sarajevě je mnoho zahrad, jsou to ale moslimské hřbitovy. Náhrobní kameny jsou hrubě neotesané. Kámen s turbanem označuje muže. Potok Miljačka protéká městem a jest dosti prosycen zemí těchto hřbitovů. Město Sarajevo má sice vodovod, ale málokdy je v něm vody, ačkoliv horstvo kolem Sarajeva je samý pramen. V Sarajevě tyfus a průjmy nevymizí následkem pití vody z Miljačky.“

Co nejblíže Rakousko-Uhersku 

Na konci 19. století byly Bosna a Hercegovina stále výrazně agrárními zeměmi – 88 % obyvatelstva se živilo zemědělstvím, zatímco na obchod připadalo pouhých 5,7 %. „Většina pozemků je pod řádem kmetským, malá část je volna (…). Kmetovská půda je obstarávána rodinami svazkem zádruhy ztíženými. Pozemky ty zůstanou kmetským rodinám tak dlouho, dokud řádně na polích pracují a statkáři příslušný dílec úrody odvádí. Vlastník statkář smí sice statek prodat, neb zadlužit, ale kmetské rodiny nesmí nikdo vyhnat. (…) Kmeti musí ze všeho, co sklízí, dáti čtvrtý neb třetí, někdy jen pátý díl in natura. (…) Kmetské zařízení není, jak se samo sebou rozumí původu tureckého, nýbrž slovanského, bylo zde dříve, než Turci země tyto si mečem podmanili,“ uvádí Rudolf Vrba v publikaci Světové zbrojení a Slovanstvo z roku 1915. 

Spory mezi Vídní a Peští o to, kdo bude mít na okupovaném území rozhodující vliv, utišil zákon o správě Bosny a Hercegoviny, který vstoupil v platnost 22. února 1880 a stanovil, že vedení okupační správy bude svěřeno rakousko-uherskému ministerstvu financí. Jako výkonný orgán byla určena zemská vláda v Sarajevě v čele se zemským náčelníkem. Jemu napomáhal civilní správce, okupační armáda a policejní i úřednický aparát. Správní úředníci se snažili především dostat národnostní a náboženské struktury pod svoji kontrolu, izolovat Bosnu a Hercegovinu od okolních slovanských zemí a maximálně ji připoutat k habsburskému domu. 

Uvědomění náboženské 

Vládnoucí vrstvu tvořili muslimové, ovládající pravoslavné Srby žijící na východě a katolické Chorvaty obývající severozápadní část provincie. Časopis Rozkvět v roce 1910 uvedl: „Zajímavo je, že v anektovaných zemích uvědomění stavovské, vědomé úsilí kmetů o rozřešení otázky agrární jde ruku v ruce s uvědoměním národním. Může se klidně říci, že národní uvědomění v pravém slova smyslu ze všeho domácího obyvatelstva Bosny a Hercegoviny mají jedině pravoslavní Srbové, stoupenci obligatorního výkupu a stavovského uvědomění kmetů. Ti vám řeknou zcela otevřeně: ‚My jsme Srbi.‘ Ale jsou tu ještě jiné elementy: Máme tu Chorváty a Mahomedány. A tážete-li se Chorvata – jen nejinteligentnější a nejstudovanější osoby v tom směru jsou řídkou výjimkou – je-li Chorvatem, zavrtí hlavou a jeho stereotypní odpověď zní: ‚Já jsem katolík.‘ Tedy ne uvědomění národní, nýbrž náboženské vyznání je mu hlavní věcí.“ 

Odvážný pokus o zahlazení vzájemných sporů mezi jednotlivými skupinami obyvatel podnikl ministr financí Benjamin Kállay, který spravoval Bosnu v letech 1882–1903 a posiloval myšlenku bosenství, tedy společnou příslušnost lidí k vlastní zemi bez ohledu na vyznání. Za tímto účelem začal v roce 1891 vycházet list Bošnjak, podporující „věrnost domovině a bosenské národnosti“. Tato myšlenka se však nikdy nesetkala s pochopením, jak vyplývá ze slov publicisty Josipa Ljubiće: „Chorvati měli své krále a Srbové měli zase své krále; protože nás dělí víra, nemůžeme být jeden národ.“ 

Už v květnu 1880 se Vídni podařilo uzavřít dohodu s představiteli pravoslavné církve v Cařihradu a rakouskému císaři bylo přiznáno právo jmenovat episkopy a metropolitu. V červnu 1881 byla uzavřena podobná dohoda se Svatou stolicí v Římě a jmenování hodnostářů opět připadlo do kompetence císaře. V roce 1881 se stal arcibiskupem Josip Stadler, svoji funkci vykonával až do roku 1918. Nejobtížnější byla jednání o činnosti muslimských náboženských struktur. Nakonec vídeňská vláda získala svolení k ustanovení rady islámských duchovních v zemi (ulema-medžlis) a hlavy místní muslimské obce (reis-ul-ulema)

Investice do rozvoje 

Společně s řešením náboženských otázek přišla řada na vojenskou prezenční službu. Koncem roku 1881 vyhlásily rakousko-uherské orgány zákon, který zaváděl řádnou vojenskou povinnost pro veškeré obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny. Byl přijat s mimořádně vysokou nevolí zejména u muslimského a pravoslavného obyvatelstva, což na jaře 1882 vedlo k povstání o síle asi 3 000 osob. Rakousko-uherské armádě se je podařilo potlačit po více než dvou měsících těžkých bojů. 

Stranou nemohla zůstat ani průmyslová otázka. Okupované země byly po této stránce spojeny s monarchií založením Privilegované zemské banky, jejímž cílem se stala podpora růstu průmyslových a obchodních aktivit v zemi. To s sebou přineslo příliv zahraničního kapitálu jak z území monarchie, tak i z cizích zemí. V osmdesátých a devadesátých letech 19. století tak vznikla řada nových průmyslových podniků, otevřely se rudné doly a velký rozmach zaznamenal i dřevozpracující průmysl. Časopis Česká revue přinesl v roce 1901 podrobný přehled: „Nově založené podniky průmyslové mající za účel těžiti z přírodního bohatství země, zejména okolí Tuzelského, Zenického a Varešského nacházející se jednak v majetku zemského eráru, jednak v držení montánní společnosti Bosnia, potřebovaly k rozkvětu svému praktického připojení k hlavní dráze Brod–Sarajevo.“ 

Další vysoké investice si tak vyžádala neutěšená úroveň dopravní infrastruktury, která měla po svém vybudování připojit Bosnu a Hercegovinu k monarchii a rovněž napomoci průmyslovému rozvoji. „Naprostý nedostatek komunikací, jenž již vlastní okupaci vojenské neobyčejné působil obtíže, činil transport potřeb vojenských a potravin do vnitra země přímo nemožným. (…) Vojenský erár ujal se opuštěné a zpustlé trati Doberlin–Banjaluka s vynaložením kapitálu 186 308 zl., učinil ji sjízdnou a odevzdal dopravě 24. března 1879, sjednal jí připojení na trať Sisek–Doberlin uherských státních drah a podržel ji i nadále ve své vlastní správě.“ Zákonem ze dne 4. února 1881 byla vyčleněna suma 383 100 zlatých pro železniční spojení se Sarajevem. Dopravu na státní dráze s názvem k. u k. Bosnabahn, zahájenou 5. října 1882, organizovala vojenská správa, vlastní řízení provozu probíhalo podle rakouského vzoru. 

Přetrvávající nevzdělanost 

Dne 5. října 1908 císař František Josef I. oficiálně vyhlásil anexi Bosny a Hercegoviny, čímž skončila sultánova suverenita. Tento čin rozbouřil mezinárodní politické pole a hrozil přerůst ve válku, neboť anexe proběhla prakticky bez souhlasu ostatních velmocí a z místních národů ji uvítali jen Chorvati. Krizi se nakonec podařilo zažehnat až koncem února 1909, kdy Rakousko-Uhersko vyplatilo Osmanské říši odškodné ve výši 50 milionů korun. 

Ve 20. století dále vznikaly nové obecní a střední školy, jakož i nejrůznější spolky a organizace. Ústředním srbským spolkem v zemi byla Prosvěta založená roku 1902 a u muslimů Garjet z roku 1903. Chorvati si roku 1904 založili spolek Napredak. Těchto kulturně vzdělávacích sdružení existovalo na začátku 20. století nejvíce u Srbů, celkem 396. Chorvati měli takových organizací 223, muslimové 187. Mezi bosenskými Srby získalo do roku 1912 vysokoškolské vzdělání 92 lidí, mezi muslimy se do roku 1910 jednalo o pouhých 10 osob a Chorvatů bylo kolem stovky. 

Není bez zajímavosti, že na začátku 20. století působilo v zemi jen 352 státních základních škol s 568 učiteli, naproti tomu policejních stanic zde bylo kolem 200 a sloužilo v nich zhruba 2 500 policistů, nepočítaje v to značný počet konfidentů politické policie, snažících se proniknout do stále více se radikalizujících mládežnických organizací. Přes veškerý pokrok v oblasti školství či osvěty činil poměr negramotného obyvatelstva před vypuknutím první světové války téměř 88 % a kritické připomínky k neutěšenému stavu se objevovaly i v denním tisku: „I starostové jednotlivých obcí jsou analfabeti a k úřednímu jednání nosí s sebou jen obecní razítka.“ 

První volby 

Stranou nemohla zůstat ani otázka politických svobod. Nejdůležitější v zemi byla Muslimská národní organizace založená roku 1906, následovala ji Srbská národní organizace z roku 1907 a v roce 1909 Sociálně demokratická strana. Prakticky jako jediné podporovaly rakousko-uherskou správu strany chorvatské a je zřejmé, že vzhledem k náboženským tradicím habsburské monarchie byla právě katolická linie v zemi upřednostňována. Dne 17. února 1910 podepsal císař dlouho slibovanou bosenskou ústavu, na jejímž základě se Bosna a Hercegovina stala korunní zemí Habsburků a získala vlastní zemský sněm zvaný sabor, v němž zasedalo 24 muslimů, 31 pravoslavných, 16 katolíků, 1 Žid a 20 jmenovaných úředníků. Přesto však většina pravomocí zůstávala nadále v rukou zemské vlády v Sarajevě a rakousko-uherského ministerstva financí. 

Dobový tisk první volby do saboru na jaře 1910 okomentoval takto: „Je pravda, že mezi Chorváty jsou dvě strany: strana arcibiskupa dra Stadlera Katolićka udruga (Chorvatské katolické sdružení vzniklé v roce 1910), která si z volebního boje odnesla naprostou porážku, a druhá vítězná strana, dra Mandiče Hrvatska zajednica (Chorvatské národní společenství z roku 1908). Strana dra Mandiče snaží se přivésti přes náboženské uvědomění, které se má, abychom tak řekli, státi stanicí na cestě národního vývoje, k uvědomění národnímu. Ale tak daleko ještě ‚zajednica‘ dosud není. U bosenských a hercegovských mahomedánů však dosud, pokud se týče většiny jich, není ani takové tendence.“ 

Chorvaté pod vedením arcibiskupa Stadlera prováděli poměrně agresivní pokatoličťování muslimského i pravoslavného obyvatelstva, a zatímco v roce 1879 bylo Sarajevo většinově muslimské, roku 1910 byl podíl muslimského a katolického obyvatelstva v poměru 1:1. Dodejme, že celá země měla toho roku 1 898 044 obyvatel.

Lid bodrý a veselý 

Ve dnech 4. a 5. června 1910 navštívil zemská hlavní města Sarajevo a Mostar sám císař František Josef I. Časopis Rozkvět přinesl 10. června tuto pozoruhodnou reportáž, vypovídající o nedobré situaci v zemi: „Obyvatelé Bosny a Hercegoviny jsou jedním z nejloajálnějších národů v Rakousko-Uhersku. Když slyšeli, že císař přijede do Sarajeva a zejména do Mostaru, přímo šílili radostí. Přišel někdy sultán mezi ně? (…) Ale nepočítali s jedním: s neschopností bosenskohercegovské byrokracie. (…) Ulice, kudy císař přijížděl do konaku (paláce zemského šéfa), byly pro obecenstvo uzavřeny, tak že císař jel uprostřed vojenského špalíru lidu prázdnými ulicemi.“

„Císař si toho také všiml a energickým tónem se ptal: ‚Kde je národ?‘ Když pozvedl své zraky výše k horám, které věnčí jako krásná koruna hlavní město bosenské, spatřoval na těchto horách lid, který tu zdáli pohlížel na příjezd císařův. Z dáli, z výše obrovských hor, poněvadž si netroufal přijíti do města. A netroufal si právem: protože nesměl. A když císař v Ilidži (…) konečně přece spatřil lid, řekl ke svému okolí pamětihodná slova: ‚Vždyť ten zdejší lid je tak bodrý a veselý. Proč jste mi ho neukázali?“


Další články v sekci