Nečekaná žádost Bohemanů: Proč požádali čeští velmoži krále Ludvíka II. o křest?

Po smrti knížete Sáma se o českém území objevuje zpráva v pramenech teprve za časů franského panovníka Karla Velikého (768–814, od 800 císař). Tomu se v jeho říši podařilo zlomit odpor Sasů, na jihu vyřešit problémy s Avary a na severu si spojenectvím zavázat Obodrity. Na počátku 9. století mohl konečně upřít svou pozornost dál na východ, kde žilo dosud nepodmaněné slovanské obyvatelstvo. Jelikož se první římský císař tažení pro pokročilý věk již nehodlal účastnit, vyslal svého nejstaršího syna Karla podrobit franské moci tamější klany Bohemanů. 

Společně proti nepříteli 

Roku 805 oblehli Frankové hradiště Canburg, avšak neuspěli. Jenomže vládce na vrcholu moci, jakým Karel Veliký byl, tak lehce své plány neopouštěl. Hned následujícího roku 806 se do Čech vypravila nová vojenská expedice, tentokrát pod velením císařova mladšího syna Pipina. Ten vedl proti českým klanům vojsko složené z Bavorů, Alamanů, Burgundů a Langobardů, což opět napovídá cosi o způsobu vedení útoku. Nevíme, zda došlo k nějaké rozhodující bitvě, ale tentokrát se Bohemané podvolili a zavázali se říši odvádět požadovaný tribut ve prospěch Bavorska. 

A tím se dostáváme k otázce českých „kmenů“ a společensko-mocenských poměrů v České kotlině. Když Frankové vpadli do Čech a obléhali Canburg, jednaly české klany zcela jednotně, dokázaly společně zorganizovat obranu země, přijímat závazky a následně je vůči říši také naplňovat. Byla by takového jednání schopna země rozdrobená mezi mikrokmeny? Pro Franky by nebylo jistě nic jednoduššího než se během tažení vypořádat postupně se všemi, případně zlomit odpor těch největších z malých. 

My však sledujeme koordinovaný a účinný odpor jediného kmene Čechů. Aby Čechové mohli plánovat společnou obranu, vyjednávat o míru a také se dohodnout mezi sebou o tom, jak se bude odvádění tributu dělit mezi jednotlivé klany, museli spolu komunikovat a někde se setkávat. Museli tedy mít nějaké sněmovní místo na neutrální půdě, kde se náčelníci scházeli. Pokud si představíme mapu Čech, kde asi mohlo být nejpříhodnější místo, kam to bylo stejně daleko pro Děčany ze severu, Doudleby z jihu, Charváty z východu i Hbany ze západu? Přirozeně uprostřed Čech na opevněné ostrožně nad Vltavou, které sněmu skýtalo příhodnou polohu i bezpečí tehdy zřejmě ještě na neutrální půdě. Později tu vyrostlo pevné pražské hradiště, kam přesídlili Přemyslovci, původně obývající hradiště na Levém Hradci. Nikoliv náhodou tu na posvátném pahorku Žiži po dlouhou dobu stával kamenný stolec českých knížat.

Politická nutnost 

Nebudeme-li brát v potaz dřívější kusé zmínky o válečných akcích, které proti českým kmenům vedl Karel Veliký na počátku 9. století, upozornili na sebe čeští velmoži roku 844 natolik významně, že si to vyžádalo letopiscův zápis: „Ludvík čtrnácti z (celkového počtu) knížat Čechů, kteří žádali o přijetí křesťanského náboženství, vyhověl a v oktávě Epifanie je přikázal pokřtít.“ Co záznam ve Fuldských letopisech konkrétně znamená? Dosud pohanští Čechové se na samém sklonku roku 844 rozhodli k preventivnímu kroku, jenž měl, jak doufali, odvrátit říšskou intervenci na českém území. Předákům Bohemanů byl nepochybně inspirací křest Moravanů, který se odehrál o dekádu dřív. Aniž by česká knížata kdokoliv čekal, objevila se v Řezně u dvora Ludvíka II. Němce s žádostí o křest. Bez nátlaku, z vlastní vůle. Zaskočený král žádosti pohanů vyhověl a na Nový rok 845 proběhl jejich křest. 

Bylo však možné, aby se očekávání českých předáků naplnila? Situace Bohemanů neměla mnoho východisek. Roku 831 došlo k pokřtění Moravanů a Východofranská říše, zahrnující Bavorsko, Sasko, Durynsko či Alamanii, patřila ke křesťanským zemím již delší dobu. A tak se stále pohanské klany v České kotlině ocitly v kleštích mezi říší velkomoravskou a východofranskou a možnost napadení z té či oné strany se stala opět reálnější. 

Čeští předáci si po roce 843, kdy byla Franská říše rozdělena na tři části, uvědomili závažnost situace. Ludvík II. Němec, jenž byl pánem Východofranské říše, aktivně vstoupil v duchu politiky svého děda Karla Velikého a otce Ludvíka I. Pobožného do poměrů ve slovanských zemích za Labem a Dunajem, aby ochránil hranici vlastního státu. Proto se roku 844 vypravil proti slovanským Obodritům, aby zdejší knížata uvedl v závislost na říši a zabránil jejich spojení s vikinskými Dány. Jistě nebyla náhoda, že se krátce po této akci, na samém sklonku roku 844, rozhodli čeští předáci k preventivnímu kroku. 

Nový útok 

Nutno zdůraznit, že v tomto případě šlo o soukromou akci knížat, nikoliv oficiální, která by pod kříž přivedla celý kmen. Zároveň se ale jednalo o akt natolik důležitý, že jistě nebyl učiněn svévolně, ale po důkladném projednání na kmenovém shromáždění. Čtrnáct vůdců představovalo drtivou většinu všech náčelníků, a tak se jednalo o krok společný, předem dohodnutý, který byl kompromisem mezi zachováním starých hodnot i životního řádu a politickou nutností nové doby. Naivní představa českých velmožů ale vzala rychle za své. Čechové věřili, že je křest ochrání před vojenským vpádem východofranského krále, a patrně též v to, že jako závislé území nebudou muset obnovit poplatnost říši. Král je ale velmi brzy vyvedl z omylu. 

V srpnu 846 vojensky intervenoval na Moravě, aby zabránil snahám zbavit se závislosti na říši a dosadil Moravanům nového knížete. Tak to alespoň líčí franské prameny. Faktem je, že poté, co Ludvík II. Němec urovnal poměry na Moravě podle svého, obrátil se do Čech: „(…) vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska,“ dosvědčují Fuldské letopisy. Vše napovídá tomu, že takto bylo tažení plánováno. Nejprve srovnat Moravany a poté dořešit záležitosti s českými knížaty, která v Řezně přijala křest. 

Špatný odhad situace 

O co roku 846 šlo? Ludvík II. Němec chtěl demonstrací vojenské síly Čechům připomenout jejich staré závazky vůči říši, zejména odvádění tributu, což evidentně nebylo v Řezně dořešeno. Z pohledu krále totiž přijetí křesťanství znamenalo automatické podřízení se říši, a tedy i přijetí starých závazků. Pokud by se česká knížata nechtěla podvolit, byl připraven použít sílu. Podle Bertinských análů k tomu také došlo, ovšem ne tak, jak si Ludvík II. Němec představoval. Nepochybně chtěl předáky Bohemanů přesvědčit silou, napadení se však bránili a východofranskému vojsku způsobili citelné ztráty. Zaskočený panovník se musel stáhnout zpět do Bavorska. Čeští velmoži pochopili, že přijetí křtu nemá ani zdaleka očekávaný efekt, a vrátili se zpět k původní pohanské víře. Snahy o mírové soužití s Východofranskou říší skončily. 

Deset let po neúspěšném tažení do Čech se Ludvík II. Němec znovu pokusil přivést české klany pod kontrolu. Tomu opět předcházela výprava na Moravu, kde se kníže Rostislav osamostatnil do té míry, že to v říši vyvolalo obavy ze ztráty Moravy. Ludvíkův vojenský zásah to jen potvrdil. Porážka na Moravě zpečetila Rostislavovu svébytnost a nárok říše se stal prázdným pojmem. Poražený Ludvík proto předal moravské záležitosti synu Karlomanovi a sám se obrátil na sever, aby řešil otázku Srbů a Čechů. Vpád do Čech roku 856 byl nečekaný, ani tentokrát ale králi vítězství nepřinesl. Bertinské anály uvádějí, že ztratil větší část svého vojska, což svědčí o tvrdých bojích, které přinesly jen dílčí úspěchy, neboť podle Fuldských letopisů si král podrobil některá česká knížata. 

Vojenské akce dalších let pak již byly téměř výhradně namířeny proti Rostislavově Velkomoravské říši. Když otěže vlády nad Velkou Moravou převzal kníže Svatopluk, ocitla se východofranská moc v defenzivě. Karloman ani jeho nástupce Arnulf nebyli schopni přimět Svatopluka k poslušnosti. Svatopluk se tak mohl v klidu věnovat budování vlastního státu a navázal spojenectví s Čechy, což vedlo ke křtu přemyslovského knížete Bořivoje I. na moravském Velehradě. Po Bořivojově smrti roku 888 se pak Svatopluk stal svrchovaným vládcem nad Čechami. Teprve po Svatoplukově smrti a s nástupem knížete Spytihněva I., staršího z Bořivojových synů, se cesty Čech a Moravy rozešly. Přijetí křtu významným českým předákem, jímž Bořivoj I. bezpochyby byl, znamenalo především získání mocenské výhody v Čechách a počátek nové éry. 

Konec svazku s Velkou Moravou 

Svatoplukovým nástupcem se stal jeho syn Mojmír II., kontinuita vlády byla zajištěna a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mocenské postavení Velkomoravské říše mělo změnit. Jenomže změna přišla záhy. Fuldské letopisy k roku 895 zaznamenávají, že „v polovině měsíce července se konal v městě Řezně obecný sněm; tam přišla ke králi z území Slovanů všechna knížata Čechů, která vévoda Svatopluk předtím násilně odloučil a odtrhl ze společenství a z moci národa bavorského – jejich náčelníky byli Spytihněv a Vitizla – a když je král důstojně přijal, podáním ruky – jak je zvykem – se smířeni podrobili královské moci“. 

Čechové odpadli od Velké Moravy a vrátili se zpět do svazku Východofranské říše. Podřízení Moravě z vůle krále Arnulfa jim zřejmě moc nevyhovovalo, možná bylo i proti jejich vůli, a proto také při nejbližší příležitosti vypravili poselstvo s žádostí o návrat pod svrchovanost Bavorska. Tehdy poprvé slyšíme o Spytihněvovi I., českém knížeti, který se ujal vlády nikoliv po svém otci Bořivojovi, ale až poté, co zemřel velkomoravský Svatopluk. S tím také došlo ke změně politického kursu, kdy se čeští předáci přeorientovali z Velké Moravy na Bavorsko. Odpadnutí Čech od Velké Moravy sice bylo nepříjemné, nikoliv však zásadní. Mnohem závažnější potíže moravského vládce Mojmíra II. teprve čekaly…