Eiffelův ocelový div světa: Kdo je skutečným autorem návrhu pařížské dominanty?

Maurice Koechlin byl inženýr, vedoucí projekční kanceláře v Eiffelově stavební společnosti, zaměřené na železné konstrukce. V době, kdy oba monumenty vznikly, v osmdesátých letech 19. století, byl už Gustave Eiffel (1832 až 1923) vyhlášeným stavitelem nejen ve Francii, ale i za jejími hranicemi. Proslul především jako odborník na železniční mosty. Všichni inženýři tehdy obdivovali jeho lehký obloukový most přes řeku Douro v Portugalsku (1877) nebo jeho elegantní obdobu u jihofrancouzského Garabit (1884). Proto se právě na Eiffela obrátil sochař Auguste Bartholdi, aby mu pomohl se sochou Svobody (1886), která měla být darem Francie Americe ke stému výročí vyhlášení nezávislosti. Zdá se, že v tomto případě Koechlin jen propočítal a rozkreslil Eiffelův návrh kovové konstrukce uvnitř Bartholdiho obří skulptury, ale s věží to bylo jinak. 

Koechlinův návrh 

V roce 1889 Francie slavila sté výročí Velké francouzské revoluce a pořádala u té příležitosti Světovou výstavu. Přípravy se rozběhly už v první polovině osmdesátých let. Hledal se prostor, kam velkolepou akci umístit, a začalo se uvažovat, čím obecenstvo ohromit. Také Émile Nouguier a Maurice Koechlin, dva Eiffelovi inženýři, přemýšleli, co by výstavě mohlo dodat atraktivitu, a napadla je vysoká věž. Nebyli první. Takovou myšlenkou se opakovaně a z různých důvodů neúspěšně zabývali stavitelé v Evropě i ve Spojených státech, poprvé Angličan Trevithick v roce 1833. Více než měsíc piloval Koechlin představu výpočty a nákresy a 6. června 1884 zhotovil návrh „velkého pylonu tvořeného čtyřmi mřížovými nosníky u paty odchýlenými a ve vrcholu se sbíhajícími, spojenými v pravidelných intervalech kovovými břevny“. Tento návrh třísetmetrové věže byl neznámý až do roku 1939, kdy Koechlin k výročí výstavy sepsal Resumé historique de l'origine de la Tour Eiffel (Historické resumé o vzniku Eiffelovy věže).

Koechlin a Nouguier předložili návrh Eiffelovi, který jim však oznámil, že nemá v úmyslu se v té věci angažovat. Svolil ale, aby ve studii pokračovali, a tak se inženýři věnovali práci na detailech, k níž přizvali architekta Stephena Sauvestra. Ten přidal do prvního patra dekorativní oblouk, do druhého pavilon a nahoru kupoli. V této podobě se návrh objevil na výstavě dekorativních umění na podzim 1884. Mezitím si inženýři dali návrh patentovat. 

Eiffelovi se ale věc rozležela v hlavě. Zřejmě si uvědomil, že být tvůrcem nejvyšší stavby na světě s vlající francouzskou vlajkou na vrcholu je otázka velké prestiže. Své rozhodnutí tedy zrevidoval a v prosinci od inženýrů patent koupil. Když pak v březnu 1885 návrh oficiálně prezentoval, uváděl jej jako projekt Gustava Eiffela vytvořený Mauricem Koechlinem a Émilem Nouguierem, inženýry firmy Eiffel, a architektem Stephenem Sauvestrem. 

Eiffelův přínos 

Bez Eiffela by ovšem věž zřejmě nikdy nestála. S příznačnou vytrvalostí dělal vše pro to, aby byl návrh přijat a realizován. A jeho schopnosti, kontakty, popularita, renomé, a nakonec i peníze v tom hrály klíčovou roli. V květnu 1886 byl vypsán konkurs na stavby světové výstavy, přičemž bylo možné vytvořit i konkurenční návrh na třísetmetrovou železnou věž čtvercového půdorysu na Martových polích. Mezi projekty se objevilo ledacos – například věž v indickém stylu nesená slony nebo konstrukce zdobené keramikou či zlacením na četných balkonech, věžičkách a arkádách. Eiffelovu věž neohrozily, protože organizátoři se víceméně rozhodli jít proti dosavadnímu vkusu a odvážně demonstrovat technický pokrok holou kovovou konstrukcí. Začátkem roku 1887 Eiffel podepsal smlouvu, podle níž na stavbu dostal 1 500 000 franků (asi pětina všech nákladů) s tím, že věž může využívat během roku konání výstavy a pak dalších dvacet let, načež se vlastníkem stane město. Práce na pozemku mohly začít. 

Jak známo, ne všichni byli názoru, že se děje dobrá věc. Někteří se báli, že se stavba zřítí, jiní měli estetické námitky. Protestovali majitelé pozemků, novináři a hlavně umělci. Ti dokonce sepsali petici, kterou podepsalo na tři sta francouzských architektů, spisovatelů, malířů, sochařů a jiných ochránců staré Paříže, mezi nimi Guy de Maupassant, Émile Zola, Anatole France či Alexandre Dumas. V únoru 1887 petici otisklo periodikum Le Temps. Psalo se v ní, že „goticky vznešená Paříž“ by neměla být znesvěcena „bezúčelnou a monstrózní Eiffelovou věží“. „Představme si okamžik, kdy věž závratně komická, gigantická a černá jak tovární komín ovládne Paříž a svou barbarskou velikostí rozdrtí Notre Dame, Louvre, kupoli Invalidovny i Vítězný oblouk (…). A po dvacet let se budeme dívat na ohavný stín ohavného sloupu ze sešroubovaného kovu.“ 

Stovky nákresů, přes milion nýtů 

Eiffel ale trval na tom, že i jemu jde o krásu a že věž bude „skvělým dokladem pokroku, jež v tomto století učinilo inženýrské umění“. Filigránské tvary věže ostatně podle něj odhalily skrytá pravidla harmonie, neboť byly určeny i z výpočtů síly větru. Podle nich se vrchol věže pohne o 12 centimetrů, když je vystaven větru o rychlosti 180 km/h, což je vychýlení, k němuž údajně ještě nikdy nedošlo. Maurice Koechlin pro skelet vytvořil přes 1 700 nákresů, z nichž vzniklo více než 18 000 detailů konstrukčních prvků, které se vyráběly a částečně montovaly v Eiffelových dílnách. Prefabrikáty se pak lodí převážely na staveniště, kde se pomocí nýtů (jichž bylo použito přes milion) montovaly do finální podoby. 

Nýtovačky rachotily od 6.30 h až do soumraku, po celý rok a za každého počasí. Eiffel zaměstnával 80 až 250 dělníků, již uměli pracovat s železem. Platil jim na tu dobu poměrně dobře a zřídil pro ně závodní kuchyni, která podávala jídlo přímo na věži. Tvrdě vymáhal kázeň a neukázněné prostě vyhodil. Přesto se ani on nevyhnul stávce za zvýšení platu při rizikové práci ve výšce. Díky perfektní přípravě v projekční kanceláři a v dílnách, stejně jako organizaci na pracovišti byla stavba za dva roky a dva měsíce hotová a 31. března 1889 na vrcholu hromosvodu zavlála trikolóra. Přestože s takovou stavbou nebyly žádné zkušenosti, došlo jen k jednomu smrtelnému úrazu, když jeden zaměstnanec ztratil rovnováhu a z věže spadl.

Mnohoúčelová stavba 

„Nové znamení Paříže, nový div světa“ – tak označil Eiffelovku český časopis Světozor. Eiffel zvítězil. Jeho věž se stala atrakcí výstavy, od 15. května do 6. listopadu přitáhla téměř dva miliony lidí, což je skoro 12 000 denně, kteří tady utratili 6 509 901 franků. Necelý milion franků, který zbýval k pokrytí všech nákladů na stavbu, Eiffel po skončení výstavy rychle vydělal. Přesto posledních 20 let života strávil bojem za to, aby město věž nedemontovalo. Po poklesu návštěvnosti se vážně uvažovalo, že v roce 1909, kdy Eiffelovi vyprší koncese, bude věž snesena. Když staviteli nepomohl argument národní hrdosti, pustil se úspěšně do experimentu s rádiovým přenosem, což se ukázalo jako přínosné za první i druhé světové války, kdy zde byl strategický vysílač. Zřídil tady i meteorologickou a aerodynamickou stanici (s vášní se zabýval studiem).

Dnes slouží Eiffelovka také jako televizní věž a má i zařízení pro leteckou navigaci. Do roku 1930 to byla nejvyšší stavba světa. O pouhých 18 metrů ji tehdy překonala Chrysler Building v New Yorku. Eiffelova věž měla nesmírný ohlas. Vznikla celá řada jejích napodobenin a zmenšenin, mezi něž patří také petřínská rozhledna v Praze, zkonstruovaná v letech 1890–1891.