Zlá Manda: Jak přišla Magdalena Trčková z Lípy ke své špatné pověsti?
Navzdory společenským zvyklostem se i před 400 lety mohla schopná žena stát úspěšnou podnikatelkou a hybatelkou dějinných událostí. Jen pak vešla do dějin třeba jako „zlá Manda“.
Marie Magdalena Trčková z Lípy se narodila roku 1569 do rodu Lobkoviců. Dívčin otec Ladislav III. Popel se mohl pochlubit celkem devíti či deseti potomky, hospodářskou obratnost po něm však podědila především tato tmavovlasá, pohledná, aktivní a temperamentní dcera.
Předbělohorská doba znamenala pro rodinu příležitost k nebývalému majetkovému vzestupu. Co se politické moci týká, tam už úspěchy Lobkoviců tak jednoznačné nebyly. Ladislav s bratrem Jiřím získali dočasný vliv v době upadající vlády Rudolfa II., kdy se řízení státních záležitostí ujímaly rozličné dvorské kliky. Tihle dva to však přehnali a čekal je rozsudek smrti a ztráta cti a majetku. Jiřímu císař trest změnil na doživotí a Ladislav i s celou rodinou uprchl ze země. (Část jmění si mohla podržet jen jeho žena Magdalena ze Salm-Neuburgu.) Časem však zapracovala příslovečná vrtkavost nemocného Habsburka. Rudolfův hněv vyprchal a rodina se mohla vrátit. A přestože nakonec získala i původní jmění, období strádání mělo formující vliv na pevné protihabsburské postoje, které Marie Magdalena zastávala až do své smrti.
V 19 letech se energická dívka vdala za Jana Rudolfa Trčku z Lípy, jednoho z nejbohatších mužů pobělohorských Čech. Manželé sdíleli evangelickou víru i vášeň pro skupování nových statků. Doba však protestantům nepřála. Je až neuvěřitelné, že stále se rozšiřující východočeské panství s centrem v Opočně přestálo turbulentní časy bitvy na Bílé hoře i následných konfiskací. A přitom právě mnohé z těchto událostí dopomohly Trčkům k dalším majetkům. Během stavovského povstání manželé lišácky posílali finance oběma stranám v úporné snaze udržet dobré vztahy. Po Bílé hoře Magdalena skoupila prozatím nejvíc panství, a to přesto, že se odmítla vzdát protestantské víry. Její cílevědomost, razance a cit pro příležitost rodu umožnily proplout událostmi bez jakékoliv úhony.
Zlá, nebo schopná?
Dravost však vedla ještě k jednomu aspektu její osobnosti. Traduje se, že „zlá Manda“, jak jí poddaní přezdívali, byla na své sedláky velmi tvrdá. V těžké době třicetileté války se nedostávalo peněz nikomu, takže ani odírání vlastních lidí nemohlo paní na Opočně přinést nic kromě sílící nevraživosti. Podřízení ji vůbec neměli v lásce a neústupné vyžadování dalších poplatků vedlo roku 1628 dokonce k povstání. Magdalena jednala rázně a tvrdě. Vůdce nechala popravit a řadě dalších přikázala uřezat uši či nos.
Legendy vypráví několik příběhů ilustrujících nemilosrdný přístup šlechtičny ke všem, kteří stáli mezi ní a ziskem. Údajně měla navrhnout lovčímu, aby každému psovi, jenž plaší a loví zvěř v panských lesích, usekl nohu. V jiném příběhu chtěla navzdory dobrotivosti svého muže pohnat všechny dlužníky k zodpovědnosti. Počkala, až manžel nebude doma, a okamžitě si dala neplatiče předvolat. Ti si však počkali na návrat pána a dostalo se jim odpuštění. Od té doby je v legendách Manda obrazem chamtivosti, zatímco její muž zpodobněním dobroty a laskavosti. V konečném hodnocení této fascinující ženy však není rozumné naslouchat pouze legendám, protože celkový obraz může být daleko barvitější.
Politický vzestup
Janův a Magdalenin syn Adam Erdman se díky sňatku s dcerou tajného císařského rady Karla z Harrachu roku 1627 dostal mezi nejvyšší patra lidí, obklopujících císaře Ferdinanda II. Otec i syn záhy konvertovali ke katolicismu, díky čemuž mohli povýšit na hrabata. Adam získal ještě jedno příbuzenské pouto. Jeho švagrem a později přímým nadřízeným v armádě se stal generalissimus císařských vojsk Albrecht z Valdštejna.
Nekorunovaný český král však byl jen zdánlivé terno a v bouřích třicetileté války se toto spojenectví stalo rodu osudným. Roku 1630 zbavil císař Albrechta velení. Rozhořčený vojevůdce jednal přes mladšího syna paní Magdaleny s emigranty a plánoval pomstu. Tvrdí se, že v pozadí většiny jeho plánů stála právě akční opočenská paní. Možná právě proto byla zanedlouho překvapena zprávou, že Valdštejn znovu přijal pozici císařského generalissima.
Konec nadějí
Magdaleniny styky s českými stavy v exilu zprostředkovával nejen její mladší syn a později i dcera, manželka Viléma Kinského, ale i hrabě Thurn, jeden ze strůjců a vykonavatelů slavné pražské defenestrace roku 1618. Ten si měl kdysi brát nejstarší dceru opočenské šlechtičny, pro náhlý skon nevěsty však ze svatby sešlo. Obecně protihabsbursky naladěná šlechtična se později stala hybatelkou jednání mezi Valdštejnem a Švédy, podporovanými stavovskou emigrací. Podle svědků generalissimus litoval, že paní Magdalena není muž. Prý by dal mnoho za to, aby její manžel byl tak chytrý jako ona. Urozená dáma neměla za cíl nic menšího než návrat uprchlíků do vlasti, především jí však šlo o její vlastní děti.
To jí přes všechny nesporné schopnosti nebylo dopřáno. Na počátku roku 1633 zemřela na zámku ve Světlé nad Sázavou. O rok později při slavné chebské vraždě skonal spolu s generalissimem i Magdalenin syn Adam a zeť Vilém. Manžel s mladším synem je nepřežili ani o rok, čímž rok Trčků vymřel po meči. Jak rychlý a smutný konec rodu, kterému se dříve díky dravosti a schopným jedincům tolik dařilo.