Bydlení nejchudších: Pražské nouzové kolonie skýtaly útočiště chudým dělnickým rodinám

Bytová krize, která byla patrná už v době první světové války, se naplno projevila až po jejím skončení. Do Prahy přicházely z menších měst a venkova za vidinou lepšího živobytí tisíce lidí. Často však jejich sny končily na městské periferii v některé z nouzových kolonií, kterých v krátké době vznikly desítky. Nárůst počtu bytů totiž nešel ruku v ruce s potřebami rozvíjejícího se hlavního města, které navíc využívalo mnoho budov k reprezentativním a úředním účelům. Nespokojené obyvatelstvo nezřídka reagovalo pouličními demonstracemi, stávkami nebo v extrémních případech rabováním obchodů a zabíráním bytů. Prvním velkým projevem lidové nespokojenosti byly sociální bouře – šibeničkové demonstrace – už v květnu 1919. 

Bytová krize 

Důležitou roli hrála změna postavení Prahy, která se z provinčního města monarchie stala hlavním městem státu. Počet obyvatel začal výrazněji narůstat až ve druhé polovině 20. let. Pro porovnání, v roce 1910 měla Praha a později připojené obce 616 631 obyvatel, v roce 1922 to bylo 688 647, nešlo tedy o rozdíl nijak výrazný. V roce 1930 však počet obyvatel činil už 848 768. Velký nárůst zapříčinilo masové přistěhovalectví různých sociálních skupin, nejvíc dělnictva, ale také úředníků a dobře situovaných vrstev obyvatel. Nedostatek vhodných, a především levných bytů vedl ke vzniku hromadného bydlení, přelidněných místností, nouzových kolonií, ale jsou známé i případy osidlování cihelen, vápenek nebo slují. 

Problém se dokonce stal námětem pro prozaické dílo Pražské bahno od spisovatele Karla Ladislava Kukly z přelomu 20. a 30. let 20. století, kde se k nevyhovujícímu bydlení uvádí: „Azyly a příbytky pražských tuláků byly odjakživa mimo kořalen a krčem posledního řádu zejména cihelny, podzemní doupata, taková jako už vzpomínaný hotel Díra, stoky i skalní jeskyně, které jsou i teď, jaká ironie, v osmém roce naší samostatné republiky, posledním útočištěm nejchudších a nejubožejších řádných občanů Velké Prahy a našeho státu!“ 

Nutno dodat, že případy nouzového bydlení jsou známé už koncem 18. století, kdy byly pro dělníky získávány starší opuštěné stavby, například letohrádky. O zhruba 100 let později existovaly případy přespávání v dílnách smíchovských přádelen a sirkáren. Až ve 20. století se tento jev stal častějším a nabyl v případě Prahy masovějších rozměrů. 

Nouzové kolonie 

Problematika nevyhovujícího bydlení se týkala především dělnických čtvrtí, kde byla roku 1921 přelidněna polovina bytů. Nouzové kolonie vznikající většinou nelegálně na periferii města měly podobu dřevěných a plechových baráků, vyřazených železničních vagónů nebo maringotek. Můžeme rozlišit čtyři základní typy takovýchto sídel: 

• Zahrádkářské kolonie vznikající na zahradách postupným přistavováním a obezdíváním obydlí s tím, že jejich existence byla tiše tolerována. Nejvýznamnější nouzovou kolonií tohoto typu v Praze byl Krejcárek. 
• Kolonie na vlastním pozemku. Velice málo rozšířený typ, a to hlavně kvůli finanční náročnosti. Příkladem je dodnes dochovaná kolonie Za Horou v pražském Hloubětíně. 
• Neudržované obecní kolonie. Vznikaly na pronajatých obecních pozemcích. Úskalí života na těchto místech (například Čína ve Vysočanech) spočívalo v tom, že město do jejich údržby a infrastruktury téměř neinvestovalo. 
• Udržované obecní kolonie. Ty budovaly obce, které také investovaly do jejich infrastruktury. Příkladem mohou být Arizona a Mexiko v Jinonicích. 

Určit přesný počet nouzových kolonií není a pravděpodobně nikdy nebude možné. Ve Velké Praze se jich nacházelo několik desítek, možná až 60. V roce 1930 existovalo v Praze zhruba 3 000 obytných nouzových staveb s téměř 15 000 obyvateli. Bydleli v nich většinou dělníci pracující v průmyslových závodech na periferii města. Sociální status a ekonomická situace do určité míry tyto lidi předurčovala k radikálnějšímu smýšlení. Není proto náhodou, že tam mnoho svých voličů nacházela především Komunistická strana Československa. 

Co na to radnice? 

S kritickou bytovou situací se snažilo vyrovnat vedení hlavního města. To bylo po celou dobu první republiky v rukou politiků Československé strany socialistické (od roku 1926 nazvané Československá strana národně socialistická). V letech 1922, tedy od vzniku Velké Prahy, do své rezignace v roce 1937 město vedl právník Karel Baxa, po němž převzal pomyslnou štafetu zkušený komunální politik a zastupitel Petr Zenkl. Ten byl mimořádně důležitou osobou, protože stál v čele Ústředního sociálního sboru. Jeho jméno bylo také spojeno s Ústředním sociálním ústavem hlavního města Prahy, nazvaným Masarykovy domovy v Krči (dnešní Thomayerova nemocnice). 

Zenkl se na poli sociální péče pohyboval již jako karlínský komunální politik a lze ho plným právem označit za duchovního otce Masarykových domovů, projektu považovaného za vrchol sociální péče města Prahy, který neměl v Evropě obdoby. Snažil se pomáhat ale také tím, že podporoval bytovou výstavbu i v době hospodářské krize a zvyšující se nezaměstnanosti. Faktem ale zůstává, že počet vyhovujícího a důstojného bydlení byl po celou dobu první republiky nedostatečný. Situace se začala měnit až v 50. letech minulého století se vznikem prvních sídlišť. V letech 1919 až 1933 došlo k vybudování 4 090 bytů o 7 722 místnostech. 

Kolonie v zahrádkách 

Zmíněné nouzové kolonie pak mohly obyvatelům Prahy poskytnout alespoň skromný domov. Jedna taková, nazvaná Židovské pece, se nacházela mezi jižním svahem stejnojmenného kopce a Malešickou ulicí v městské části Žižkov. Vyrostla na polích nedaleko starých Strašnic. V polovině 30. let bylo jižně od ní vybudováno nákladní nádraží Žižkov (do té doby se na jihu od kolonie nacházela jen usedlost Červený dvůr). Kolonie patřila mezi ty zahrádkářské, tedy obytné stavby vznikly na zahradách pravděpodobně už v první polovině 20. let minulého století. 

Domky nebo jiné typy provizorních staveb se tam budovaly nelegálně, často pod rouškou tmy. Zahrádky se ale u domků přece jen nacházely. Obyvatelé si na nich přilepšovali pěstováním ovoce a zeleniny, chovaly se husy, králíci a kachny. Mezi pamětníky se objevovaly opakované zmínky o tom, že některé obydlí představovaly vyřazené železničního vagóny, což byl také jeden z typů nouzového bydlení. 

Židovské pece patřily mezi ty menší kolonie. Podle statistických údajů se zde v roce 1930 nacházelo 26 nouzových domků. V dalších letech se rozrostly jen málo, protože podle interního materiálu ze schůze rady Ústředního národního výboru Hlavního města Prahy z roku 1956 víme, že se na Židovských pecích nacházelo 37 domků se 129 obyvateli. Většina z těchto stavení, konkrétně 32, se měla do roku 1960 vyklidit a zbourat, a to z důvodu jejich zdravotní i stavební závadnosti. Jak už bylo časté, tyto plány se neuskutečnily a ke skutečné likvidaci docházelo až o pět let později. 

Díky terénnímu etnografickému výzkumu z 60. let minulého století víme, že v nouzové kolonii Židovské pece bydleli především dělníci, což platí obecně pro všechna sídla tohoto typu. Díky poněkud kuriózní zprávě z Rudého práva můžeme odvodit, že v roce 1923 se na Židovských pecích budoval vodovod. Tento komunistický deník totiž 7. prosince 1923 přinesl zprávu, že kočí Václav Sládek spadl na rozkopané cestě na Židovských pecích do jámy a zlomil si nohu. Podle svědectví jedné pamětnice sem byl vodovod skutečně zaveden krátce po jejím nastěhování, roku 1925. K zavedení elektřiny došlo až v roce 1946. 

Skromné bydlení 

A jak takové stavby vlastně vznikaly? Nechme promlouvat manžele Goldsteinovy, kteří zde žili: „K obytné místnosti jsem přistavěl malou kůlničku na uhlí, pak jsem ji trochu zvětšil, nakonec jsem ten přístavek udělal ještě větší, chtěl jsem to mít jako dílnu (chodil jsem do továrny, ale jako zámečník jsem doma dělal nějaký meloušky), postavil jsem tam kamna a ženský mne pak vystěhovaly, byla z toho kuchyň.“ 

Paní domu pak vzpomínala: „Čekala jsem pátý dítě, měli jsme málo místa, tak jsme z přístavku udělali kuchyň a dílna se udělala v kůlně na dvorku. Do kuchyňky se vchází z pokoje a zvenčí – v létě jsme chodili do domu vždycky kuchyňkou, v zimě jsme dveře zvenku do kuchyňky zavřeli a ucpali, aby jimi nešla zima, a chodilo se dovnitř původní síňkou (ta je bez stropu, má prkenné stěny, po žebříku se odtud vylézá na půdu – půda je dost velká, dalo se na ní sušit hodně prádla. Na půdě je po zemi položeno staré linoleum. Střecha je z prken pokrytých dehtovým papírem – každý rok se musil dávat nový, jinak zatékalo.) Kuchyňka je prkenná, stěny jen obílené.“ 

Jak už bylo zmíněno, nouzová kolonie Židovské pece zanikla v polovině 60. let minulého století. Její obyvatelé dostali možnost nastěhovat se do nově vybudovaných bytů, což pro mnoho z nich byl obrovský šok. Život v kolonii totiž mnohem víc připomínal vesnický než velkoměstský život. Současný stav ani v nejmenším nepřipomíná někdejší podobu kolonie, po které už nenalezneme žádné památky. Prostor mezi jižním svahem parku Židovské pece a Malešickou ulicí je zastavován bytovými domy. I z toho důvodu došlo na území někdejší nouzové kolonie k vytvoření nových ulic Olgy Havlové a Dagmar Burešové.