68 let císařem: František Josef mezi tradicí a modernou

Průmyslová revoluce, vznik dělnické třídy a nárůst sociálního napětí, demokratizace společnosti, vzestup nacionalismu a pokles religiozity – všechny tyto změny zásadním způsobem otřásly vnitřní stabilitou i mezinárodním kreditem habsburské říše. Sám František Josef výše zmíněné změny nepochybně nevítal, věren svému konzervativnímu přesvědčení, že ke změnám je třeba přistupovat s obavou, zda se tím stávající běh světa nemění k horšímu.

Neoabsolutista

Paradoxem je, že císař, který své státnické povinnosti vnímal s krajní zodpovědností, byl vlastně státníkem neúspěšným. František Josef výzvám své doby jako státník nedorostl. Sám se již v poměrně mladém věku stavěl do role člověka, který požadavkům „moderny“ nerozumí a nechce rozumět, protože je přesvědčen o celkové nesprávnosti dobového vývoje. Císařovy představy o vlastní roli by byly patrně slučitelné se společenskou situací 18. století, kdy panovník mohl rozhodovat v domácích záležitostech v podstatě sám.

Ovšem jak záhy ukázala horšící se finanční situace říše, postavit ke každému nespokojenci špicla nebo četníka nebylo možné. Neoabsolutistický režim pod tlakem okolností uzavřel tiché spojenectví alespoň s představiteli velkého podnikání a v roce 1859 císař otevřel dveře „gründerskému“ kapitalismu. Habsburská říše se díky této liberalizaci prudce modernizovala a především podnikající měšťanstvo rychle bohatlo a dožadovalo se politického vlivu.

Změna kurzu

Tlak hrozícího státního bankrotu byl po italské válce neúprosný a bylo nutno posílit konsensus s majetnými vrstvami obyvatelstva, které se měly podílet na sanaci státních financí. Výsledkem byl konec absolutismu a obnovení ústavnosti v monarchii. Předání části moci zastupitelským sborům ovšem František Josef vnímal jako vnucené a přechodné a ještě řadu let po jejich provedení věřil v možnost změny. Zasahování parlamentu do správy státu považoval za nepříjemné a snahy o veřejnou kontrolu klíčových mocenských rozhodnutí za troufalé. Časem si sice s představiteli politiky vymezil způsob soužití, ale v podstatě byl pro něj princip zastupitelské demokracie nutným zlem.