Zajícové z Házmburka: Kdo se stal chloubou rodu a kdo pronásledovaným vyvrhelem?

Už z dálky je dvojice věží hradu Házmburk nepřehlédnutelná. Jak si počínali synové rodu, který z hradu vzešel? Kdo se stal chloubou rodiny a kdo černou ovcí mezi Zajíci z Házmburka?

25.09.2024 - Tomáš Syrovátka



Hrad Házmburk se původně jmenoval Klapý. O jeho počátcích moc nevíme. Až ve 14. století se dozvídáme, že se sídlo nedaleko Libochovic stává majetkem pana Zbyňka Zajíce z Valdeka. Německy se toto zvířátko řekne Hase. Zbyněk tedy hrad přejmenoval na Hasenburg. 

Století ho proměnila v trosky, ale on neztratil na své působivosti. Na své pěší pouti se jím kochal i Karel Hynek Mácha, jak dokazuje jeho kresbička, která se dochovala dodnes. Ani zblízka ruiny nezklamou. Všudypřítomné ptactvo jako by umocňovalo až hororovou atmosféru. Oprávněně? Jak si počínali synové rodu, který z hradu vzešel? Kdo se stal chloubou rodiny a kdo černou ovcí? 

Nevzdělanec 

Asi nejvýznamnější personou českých dějin, která z rodu Zajíců vzešla, byl pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka. Své funkce se ujal v listopadu 1402 a tehdy to zřejmě pokládal za přízeň osudu, protože nemohl tušit, že naši církev povede v nejrušnějších dobách, jaké kdy měla zažít – v čase nadcházejících husitských bouří. 

Že se na vrchol církevní hierarchie dostal právě on, byl dost paradox, protože by se dalo bezpochyby říct, že rozhodně nebyl mužem na svém místě. Vždyť se primasem stal jako neostřílený mladík, který ještě nedosáhl třicítky. Při pohledu na dnešní arcibiskupy veliký kontrast. 

Zbyněk Zajíc z Házmburka. (zdroj: Wikimedia Commons, PDM 1.0)

Mohl svou úlohu vůbec zvládnout? Sotva. Věk totiž nebyl jedinou a ani největší nevýhodou. Hlavní handicap představovala malá erudice v oblasti teologie. Nejen že mu chybělo vzdělání, ale podle některých zdrojů měl dokonce problém číst nebo psát. Uměl to víc s mečem než s brkem a literami a pravděpodobně snil spíš o rytířské slávě než o kariéře v církevním rouchu. Vybrali ho zkrátka jako politickou figuru, ne jako kapacitu, která by měla řídit duchovenstvo. A to zvláště v době, kdy si myslitelé začali klást velmi klíčové otázky a stále silněji zazníval hlas žádající reformu církve. 

Chudák Zbyněk Zajíc asi ani nevěděl, o čem přesně je řeč, když poslouchal učené polemiky. Zato mu nikdo nemohl upřít snahu. I on cítil, že kritici jako Jan Hus mají v mnohém pravdu a že hodnostáři nežijí podle toho, co káží. Počínal si tedy trochu jako „policajt“ a hodlal morálku kléru pozvednout. A nejen to. Hus na něj dělal veliký dojem a arcibiskup mu proto dopřával sluchu. Zdálo se, že reformí kazatelé získají svého nadřízeného na svou stranu. 

Zrádce? 

Asi nejrozporuplnější vztah měl arcibiskup ke králi Václavu IV. Jejich poměr totiž prošel neuvěřitelnými zvraty. Panovník byl rád, když se do arcibiskupského roucha oblékl muž, kterého pokládal za sobě věrného. Navíc mu asi vyhovovalo, že byl takříkajíc nepříliš kovaný. To se zdálo zárukou, že nebude nikomu vášnivě stranit a spory spíš vyžehlí, než aby je sám vyvolával. Král Václav zřejmě doufal, že coby vladař bude silnější než církev a prostřednictvím nepříliš zaníceného arcibiskupa si pohlídá, aby kněží nezlobili. To bylo v tehdejší společnosti nanejvýš důležité, protože panovník a církev mnohdy o reálnou moc soupeřili dost nevybíravým způsobem. 

Jenže Václav se ve Zbyňku Zajícovi trochu přepočítal. Bral svou úlohu vážněji, než se očekávalo. Nehodlal být jen figurkou. Zdá se, že hodlal své povinnosti plnit nejlépe, jak uměl. Oč méně mu to šlo, o to větší byla snaha. Nakonec se jeho a králův pohled začaly vzdalovat. Václav to vnímal jako zradu, i když tak to zřejmě vůbec nebylo myšleno. Z přátel se stali soupeři. Zavinily to přitom zřejmě dobové okolnosti. Historie zkrátka Zbyňka Zajíce dostala do pozice, o kterou vůbec nestál. 

Osamocen 

Došlo k paradoxní situaci. Teologicky nevzdělaný arcibiskup měl pocit, že musí hájit víru tak, jak ji uznává církev. Jeho oblíbenci v čele s Husem šli dál, než se mu zdálo správné. Nakonec měly reformní síly blíž k trůnu než k hlavě domácí církve! Zbyněk Zajíc se nakonec odvrátil od Husa a rozkmotřil se i s králem. Nelze se mu tak úplně divit. Šlo o dobu, kdy se za pravého považovali hned dva a později dokonce tři papeži. Zbyněk Zajíc byl do své funkce povolán Řehořem XII. a tudíž se mu cítil povinován loajalitou. Král se naopak v rámci své politiky přiklonil k Alexandru V. Očekával, že arcibiskup bude poslušen svého krále. Ten se však prozatím rozhodl ctít spíše svého církevního nadřízeného.

Arcibiskup raději opustil Prahu a spěchal do bezpečí hradu v Roudnici nad Labem. Snad čekal, že se situace uklidní? Dopadlo to ale spíš naopak. Musel jednat, aby zabránil chaosu. Podvolil se a uznal papeže Alexandra V. Jenže zažehnutý požár už nešlo uhasit. Jan Hus a jeho příznivci se radikalizovali natolik, že jejich někdejší obdivovatel Zbyněnk Zajíc musel přistoupit k nejhoršímu – vyhlásit nad Husem klatbu. Stál teď proti všem. Husa na první pohled zradil, i když celý příběh lze interpretovat také opačně: Hus zneužíval arcibiskupova malého rozhledu a tak trochu s ním manipuloval, čemuž se nakonec Zbyněk Zajíc vzepřel. 

Nic jiného mu nezbývalo. Král už mu nevěřil a pohněval si i papeže Alexandra, kterému připadal měkký. Zajíc se nakonec výhrůžkám podvolil a vystoupil rozhodně proti svému někdejšímu příteli Husovi. Zřejmě už mu nezbyl žádný přítel a neměl, o koho opřít svou politickou moc. Doma jej měli za zrádce, papeže začal poslouchat pozdě a ten byl navíc daleko a ztrácel na pražskou revoluční realitu vliv. Zbyněk Zajíc z Házmburka si snadno spočítal, že jeho mocenské akcie padly k nule. Čechy už pro něj nebyly bezpečné a neměl už čemu pomoci. Na cestě do Uher ho zastihla v Bratislavě smrt, a to právě v den svátku svatého Václava roku 1411. 

Duchem i tělem rytíř vzal funkci, na kterou nestačil. Přitom právě kvůli tomu ho do ní možná povolali. Dnes bychom řekli, že nebyla poptávka po odborníkovi, ale po krizovém manažerovi nebo možná lépe řečeno po loajální figurce. Nakonec se stal zosobněním zkušenosti, že funkce mnohdy člověku ani tak nedává možnost něco měnit, ale spíš ho nutí dělat věci, které by nikdy dělat nechtěl. Rytířské ideály mladého Zbyňka každopádně vzaly pod tíhou politických intrik za své. 

Obětní beránek 

Zbyněk Zajíc z Házmburka představoval na arcibiskupském stolci spíš novinku. Tento nevzdělanec měl navazovat na učené předchůdce, mezi nimiž vynikli především Arnošt z Pardubic nebo básnickým uměním obdařený Jan z Jenštejna. Nebylo rozhodně o co stát. Sehrát dobře úlohu arcibiskupa na horké pražské půdě té doby by asi nesvedl ani kvalifikovanější kandidát, než jakým byl Zbyněk Zajíc. 

Důkaz pro toto tvrzení přinesly měsíce následující po jeho smrti. Ani Zbyňkův nástupce nebyl teologem. Naopak. Tentokrát padla volba na králova lékaře. Šlo tedy o muže vzdělaného, ale opět hrála roli hlavně jeho loayalita a naděje, že bude k náboženským sporům pokud možno nestranný a bude se je snažit krotit. Zikmund Albík z Uničova se po roce své funkce raději moudře vzdal. Sám se později stal lékařem krále Zikmunda, kterému posloužil až do jeho smrti. 

Rytíři 

Pan Zbyněk Zajíc nedostal příležitost prosadit se coby rytíř. Obrazně řečeno uvízl v bažině politických intrik a zemřel udolán církevními spory. Potomci slavného rodu měli víc štěstí. To už je nalezneme na vodním hradě v Budyni, který neleží od Házmburka tak daleko. Jan Zajíc podnikl ve dvacátých letech 16. století cestu do Jeruzaléma a později na svém hradě pořádal nevídaná představení plná násilí. Měla napodobovat bitvu s Turky. Velkolepá podívaná se zde konala hned dvakrát v letech 1544 a 1552. Divadelní představení z roku 1552 mělo přihlížející přesvědčit o tom, jak nelítostného nepřítele Turci představují. A děj produkce? Nepřátelé zastihli své křesťanské oběti nepřipravené, začali je nelítostně vraždit a nabodávat na kůl. Neušetřili ani děti. Odehrával se učiněný krvák. Pak došlo ke zvratu. Stateční mužové se rozhodli bránit a zvítězili. Zásluhu na tom neměl samozřemě nikdo jiný než křesťanský rytíř, za jakého se považoval sám Jan Zajíc. 

Přihlížející diváci nerozlišovali realitu a fikci a účinkující zažívali to, co se někdy stává dnešním seriálovým hercům – že je někdo na ulici osloví jako postavu, kterou představují. Došlo totiž i na díky statečným bojovníkům. Hradnímu pánovi a hlavnímu pořadateli se tedy povedlo to, co zamýšlel. Oslavit skutky rytířů, mezi něž se budyňský pán počítal, a pohnout veřejným míněním, aby snad nikdo nepodceňoval nebezpečí, jaké pro Evropu představovali nepřátelští Turci. 

V šarvátkách s nimi se ostatně proslavil i jeho syn Václav Zajíc, který procestoval středomoří a utrpěl od Turků dokonce zranění. To představovalo něco jako důvod k opěvování. Stal se hrdinou. Vojenské úspěchy ho lákaly natolik, že si i před smrtí „hrál“ na válku. Ve strakonickém hradu, který obýval, po něm byla nalezena spousta trofejí ukořistěných Turkům, rozložené mapy, dokonce i děla. Nejvíc asi překvapovaly stany postavené v útulných místnostech. Václav Zajíc zkrátka žil a myslel jako rytíř, a to i doma, v soukromí. 

Skvrny rodu 

Ne všichni členové rodu se však chovali jako ctnostní rytíři. Došlo i na divoké sourozenecké rozepře, které měly následky pro celý kraj. Na začátku 15. století se bratři Vilém a Oldřich rozkmotřili. Hádali se i o vlastnictví hradu Házmburk. Vilém se ho násilně zmocnil – a nejen to. Začal ho vpodstatě používat jako opěrný bod pro své loupeživé výpravy. Těmi hodlal ztrpčovat bratrovi život – nemluvě o tom, že si to „odskákali“ nevinní lidé. Zasáhl dokonce i král, který požádal okolní města a šlechtice, aby pomohli zjednat pořádek. Oba umíněnci si nakonec podali ruce na znamení smíru.

Vilémovi později Házmburk spadl do klína legálně, protož jeho bratr neměl, komu by ho odkázal. V dalších letech se přimkl k Zikmundovi a Jan Žižka mu za to neváhal vojensky škodit. Vilémovi to ale asi stálo za to. Od Zikmunda dostal pěkné majetky a mohl být se sebou spokojen, ačkoliv jeho příbuzní plní rytířských ideálů by si možná mysleli něco jiného. V rodu, který se mohl pochlubit úřadem nejvyššího číšníka či stolníka a dokonce arcibiskupským stolcem, představoval loupeživý rytíř doslova černou ovci.


Další články v sekci