Ve službách hvězd: Mistr Stehlík se stal osobním sekretářem Tychona de Brahe

Byl předním českým matematikem a astronomem a na dvoře císaře Rudolfa II. působil coby asistent věhlasného vědce Tychona de Brahe. Přesto je Kašpar Ladislav Stehlík z Čenkova dnes takřka neznámý a prakticky to jediné, co se po něm dochovalo do dnešních dnů, jsou jím sestavované kalendáře.

26.09.2024 - Kristina Popelka



Jakkoliv absurdní se může v současnosti jevit představa významného astronoma věnujícího pozornost věci tak všední, jako je kalendář, v období renesance byla taková činnost pro mnohé učence realitou. Nezřídka navíc představovala i věc cti nebo vítaný zdroj příjmů. Předtím, než se kalendáře a diáře všeho druhu staly standardizovanou a běžně dostupnou pomůckou, totiž musely ujít dlouhou cestu dlážděnou bezpočtem hodin pozorování, měření, srovnávání a složitých výpočtů prováděných právě jednotlivými vědci. Ve stejné době, kdy své kalendáře začal vydávat Kašpar Stehlík (1571–1613), se takovou činností zabýval například také přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku či astronom a rektor pražské univerzity Petr Codicill z Tulechova

Vzhledem k tomu, že lidé měli již od pradávna potřebu organizovat a plánovat svůj čas, lze se s nejrůznějšími druhy kalendářů setkat již ve všech starověkých kulturách. Pravděpodobně první známý kalendář vznikl v Egyptě, rozděloval rok na dvanáct měsíců ve třech ročních obdobích a sloužil v prvé řadě k periodizaci střídání období sucha a záplav v povodí řeky Nilu. Ve většině ostatních zemí však primární role kalendářů souvisela spíše s dodržováním náboženského kultu a výkonem místní správy. Jednoduché kalendáře proto bývaly součástí liturgik, aby nedošlo k opomenutí žádného svátku či obřadu, a nezastupitelnou roli hrály rovněž při výběru daní či organizování pravidelných soudních zasedání. 

Mezi astronomií a astrologií 

Tu pravou slávu a oblibu napříč všemi společenskými vrstvami kalendářům ale přinesl vynález knihtisku – tištěné kalendáře se začaly rychle šířit a také doslova rozšiřovat: z jednoduchých záznamů, na něž často stačil pouhý jeden list, se staly leckdy objemné knihy obsahující množství rozličných rubrik, které se postupně staly vyhledávaným žánrem lidového čtení. Od přelomu 16. a 17. století se kalendáře začaly publikovat v tisícových nákladech a ve století devatenáctém by se patrně jen těžko našla domácnost, která by některým typem kalendáře nedisponovala. 

Nejstarším dochovaným tištěným exemplářem je fragment Almanachu ad annum 1448, jehož vydání je tradičně připisováno přímo dílně Johanna Gutenberga v Míšni. Za nejstarší kalendář vzniklý na českém území bývá považována jednolistová minuce Vavřince z Rokycan pro rok 1485, vydaná zřejmě o rok dříve ve Vimperku. 

Ve stejné době vznikl patrně i první jazykově český kalendář Mikuláše Štětiny z Plzně řečeného Bakalář. Základem všech těchto děl byl juliánský kalendář vyhlášený roku 46 před Kristem, který se postupně stal chronologickou normou obvyklou v křesťanských zemích. V Čechách došlo roku 1583 k jeho nahrazení kalendářem gregoriánským, který upravoval nepřesné počítání přestupných let. Soudobí astronomové už se tedy nemuseli vypořádávat se základními otázkami členění času na roky, měsíce a týdny ani tím, na kdy vlastně připadá jejich začátek. Jejich činnost tehdy z velké části spočívala ve vlastních výpočtech pohybů nebeských těles a určování toho, jaký mají vliv na lidské zdraví. Lavírování mezi astronomií a astrologií je jedním z nejcharakterističtějších rysů raně novověkých kalendářů a obecně i jeden z nosných pilířů tehdejší medicíny, která věřila, že dráhy planet a konstelace hvězd přímo určují stav tělesných orgánů a tekutin. 

Zvěrokruh i polní práce 

Právě z důvodu své úzké propojenosti s astronomií nesly mnohé renesanční kalendáře přízvisko „astronomické“ či „hvězdářské“. V některých případech dokonce převážil výklad významu planet a jejich pohybu nad kalendářní složkou natolik, že výsledné dílo spadalo do samostatné kategorie takzvaných planetářů. Druhů renesančních kalendářů bylo však více: nejprostšími z nich byly cisiojany – jednoduché veršovánky sloužící k zapamatování posloupnosti svátků v liturgickém kalendáři. Sada líbezných staročeských cisiojanů se zásluhou archiváře města Prahy Karla Jaromíra Erbena dodatečně objevila na staroměstském orloji a kupříkladu jejich prosincová část zní: „Po sněhu Bára s Mikulášem šla, v noci Lucka len předla, pověděl Tomáš trestán: Narodil se Kristus Pán.“ 

Komplexnější kalendáře se obvykle zaměřovaly na konkrétní oblasti lidského počínání: vedle hvězdářských kalendářů s přehledy fází měsíce či symboly zvěrokruhu se široké oblibě těšily také ty hospodářské s vyznačením období vhodných k jednotlivým zemědělským pracím s daty trhů. Oblibě se dále těšily minuce anebo takzvané psací kalendáře obsahující volné stránky pro vlastní zápisy majitele. Co se formátu týče, nejobvyklejší byly kalendáře roční, jež vedle jisté aktuálnosti přinášely svým vydavatelům výhodu každoročního jistého zisku. Setkat se nicméně lze i s verzemi měsíčními či naopak věčnými.

I s předpovědí počasí 

Nejstarší dochovaný exemplář sestavený Kašparem Stehlíkem byl pro rok 1596. Nazval jej Kalendářem hvězdářským „k psaní a ku poznamenání věcí potřebných spravený a lidem všelikého důstojenství a povolání užitečný“. U tohoto i u jeho pozdějších kalendářů, které vydával v nepravidelných intervalech až do své smrti v roce 1613, je patrná snaha o co největší míru univerzálnosti a množství obsažených informací. 

Vedle obvyklých rubrik Stehlík na základě vlastních výpočtů predikoval zatmění měsíce, uváděl tabulky východů a západů slunce a popisoval viditelnost nebeských těles, pro která uváděl jak latinské, tak dnes již zapomenuté staročeské názvy: Mercurius – Dobropán, Venus – Ctitel, Mars – Smrtonoš, Iupiter – Králomoc, Saturnus – Hladolet a Luna – Městec (zbylé dvě planety naší Sluneční soustavy, Uran a Neptun, nebyly v jeho době ještě známy). 

Specifikem Stehlíkových kalendářů byla dlouhodobá předpověď počasí, které někdy uváděl spíše vágně: „v říjnu dnové studené budou s deštěm a větry“, jindy naopak s překvapivou přesností: „ve středu den sv. Valentýna bude jasno a studeno, někde s mrazy“. Byl si rovněž dobře vědom, že to, co kalendáře prodává, nejsou pouze astronomická data. Proto do nich neváhal zařazovat také pranostiky, sestavovat horoskopy – „v říjnu bude lidem v pravdě postaveným potřeby, aby se na péči měli a opatrovali jak před neduhy jedovatými, tak před nevěrnými přáteli“ – a dokonce stanovovat dny, v nichž bylo podle postavení hvězd vhodné stříhat si vlasy, nehty či vousy a nechat si pouštět žilou. Oblibu svých kalendářů se snažil zvýšit také jejich věnováním význačným osobám: kalendář pro rok 1602 dedikoval českému velmoži Petru Vokovi z Rožmberka a vydání pro rok 1604 purkrabímu Pražského hradu Jakubu Menšíkovi z Menštejna. 

Braheho sekretář 

V době, kdy začal vydávat své kalendáře, měl už Kašpar Ladislav Stehlík za sebou řadu zkušeností, které v nich mohl zúročit, a to nejen čistě vědeckého charakteru. Narodil se na Tři krále roku 1571 do starobylé a vážené plzeňské rodiny, která tradičně zasedala v tamější městské radě a roku 1598 byla povýšena do šlechtického stavu s predikátem z Čenkova. Ve dvanácti letech byl Kašpar Ladislav poslán na studia k pražským jezuitům, jejichž kolej s titulem bakaláře úspěšně opustil roku 1591. V té době ovšem již věděl, že dále ve studiích teologie a svobodných umění pokračovat nechce, neboť přirozeně tíhl k přírodním vědám. 

Aniž se stal řádným studentem, navštěvoval přednášky z oborů matematiky a astronomie na Karlově univerzitě a seznámil se mimo jiné s Tadeášem Hájkem z Hájku a astronomem Martinem Bacháčkem z Nouměřic. S jejich pomocí se mu podařilo splnit požadavky nezbytné pro oficiální zahájení univerzitních studií, která nejpozději v roce 1598 úspěšně absolvoval na univerzitě v Ingolstadtu, neboť kalendář pro rok 1599 již signoval coby Mistr. 

Ve stejném roce nastoupil v Praze do úřadu císařského geometra a téhož roku se také seznámil s dánským astronomem Tychonem de Brahe, který dorazil do Prahy na pozvání císaře a krále Rudolfa II. (v českých zemích 1575–1611). Nejspíše právě na doporučení Hájka z Hájku či Bacháčka z Nouměřic se Kašpar Ladislav Stehlík stal vědeckým asistentem a osobním sekretářem tohoto slavného učence. Ve stejné době působil v Praze i matematik a astronom Jan Kepler, s nímž se Stehlík bezpochyby také znal a jehož dílo ovlivnilo jeho vlastní vědeckou činnost. 

Torzovitá pozůstalost 

Kašparův otec Bartoloměj měl pro vědeckou činnost svého syna jen málo pochopení a jeho úspěchy na poli vědy mu nijak neimponovaly. Nehledě na jeho pražskou kariéru mu v rodné Plzni domluvil výhodný sňatek s Annou Geronisovou, ovdovělou dcerou plzeňského purkmistra Šimona Plachého z Třebnice. Sňatek Kašparu Ladislavu Stehlíkovi sice přinesl finanční zajištění a dopomohl k funkci obecního staršího, kterým se stal roku 1600, avšak navzdory vroucnému přání mu otec nedokázal zabránit, aby i nadále žil v Praze a spolupracoval s Tychonem de Brahe až do jeho smrti v říjnu 1601. Teprve poté byl ochoten k návratu do Plzně, kde se začal věnovat soukromé badatelské činnosti a soustavnější tvorbě kalendářů. Zemřel ve věku 42 let za blíže neznámých okolností v roce 1613. Spolu se svým otcem byl pohřben do rodové hrobky v kryptě plzeňské katedrály svatého Bartoloměje.

Počet kalendářů, které Kašpar Stehlík vydal, nelze dnes přesně určit. Dochovaných exemplářů je kolem patnácti, nicméně řada z nich je pouze fragmentární. Je třeba mít na paměti, že kalendáře byly spotřebním zbožím a pokud neexistoval zvláštní důvod k jejich uchování – například pokud se kalendář neproměnil v jakýsi druh rodinné kroniky – používaly se buď do úplného zničení, anebo s nimi bylo po skončení jejich platnosti naloženo jinak. 

Torza Stehlíkových kalendářů se podařilo kupříkladu nalézt jako výplně ve vazbách mladších knih a jeden neúplný exemplář se dochoval při deskách zemských, kde jej úředníci používali ke své kancelářské práci. Soudě podle nákladů, v nichž Stehlíkovy kalendáře vycházely, se jednalo o jednoho z nejúspěšnějších – pokud ne vůbec nejúspěšnějšího – autora tohoto žánru ve své době a vlastně sama neexistence dochovaných výtisků je nejlepším dokladem toho, že Stehlíkovy kalendáře sloužily přesně tomu účelu, jakému měly.


Další články v sekci