Předvědecké objevy fosilií: Když v Čechách a na Moravě žili jednorožci a draci
V případě, že pravěcí lidé našli fosilie, rádi je využívali jako ozdoby či rituální předměty. Středověcí a renesanční vzdělanci zase nálezy kosterních pozůstatků mamutů přisuzovali biblickým obrům a lidové vrstvy je využívaly k léčení. Teprve důsledkem osvícenství 18. století začaly být dlouho tradované názory opouštěny.
S fosiliemi (zkamenělé i nezkamenělé zbytky a otisky organismů) se na našem území blízce seznamovali již pravěcí lidé, byly objeveny na slavných moravských sídlištích „lovců mamutů“ v Dolních Věstonicích či v Předmostí u Přerova. Zřejmě nejvýznamnější památkou tohoto druhu je ozdoba hlavy paleolitického „šamana“, tvořená stovkami třetihorních kelnatek. Nález byl učiněn roku 1891 při hloubení kanálu na ulici Františka Josefa (od r. 1918 Francouzská) v Brně. Kelnatky představovaly nejvyužívanější fosilie v období paleolitu. Svým tvarem a barvou nejspíše zaujaly pravěkého člověka natolik, že si tyto malé obdoby mamutích klů odnášel do svých sídlišť ve velkých množstvích.
Ozdoby předvěkých lidí
Profesor Karel Absolon v Dolních Věstonicích popsal náhrdelník z kelnatek, doplněných třetihorní jehlankou a srdcovkou. Absolon zde nalezl také náhrdelník složený ze zubů vlků, ledních lišek a hyen, z dvojitých perel vyřezaných z mamutoviny a ze zubu třetihorního žraloka. Z jeskynních sídlišť Moravského krasu zase známe provrtané ulity třetihorních homolic a hřebenatek, a dále seříznuté ulity kelnatek a žraločí zuby. Fosilie různých bezobratlých živočichů posloužily jako ozdoby také předvěkému člověku v sídlištích na Mikulovsku.
Setkáváme se s nimi také na slovenských archeologických lokalitách, například v Moravanech, proslavených objevem Moravanské venuše. Ozdobné předměty vyrobené z kelnatek a schránek plžů nebo srdcovek známe i z pozdějších období. Náhrdelník tvořený více než stovkou válcovitých schránek pochází například z neolitického naleziště kultury s vypíchanou keramikou v lokalitě Praha-Troja. Z Veliše zase pochází přívěsek tvořený kelnatkami, srdcovkami a mezi ně vloženými jantarovými korálky, přičemž taková kombinace různých materiálů je neobvyklá. V některých pozdějších nálezech jsou dokonce zkameněliny měkkýších schránek nahrazovány kovovými, zejména bronzovými obdobami.
Jelikož nám pro období pravěku schází písemné prameny, nevíme přesně, jaké představy tehdejší lidé o zkamenělinách měli. Kromě estetické funkce pro ně patrně hrály roli magických předmětů.
Doba biblických obrů
A jak se lidé „potýkali“ se záhadnými fosiliemi v historické době? Humanističtí vzdělanci je považovali v souladu s dobovou tradicí za pozůstatky biblických obrů. Podle badatele Josefa Skutila podal první zprávu o těchto obrech na našem území kronikář Václav Hájek z Libočan: „Nález obřích kostí léta 785. Člověk jeden v městě Thetíně chtěje sobě loch v zemi udělati, kopal a nalezl hlavu člověčí nesmírné velikosti, kteráž když z země vyňata byla, dva muži jedva ji mohli obsáhnouti. Nalezeny sú při tom i jiné kosti, jednak všecky jednoho člověka hnátové noh byli sú na dvacet a šest noh vzdýli. A to všecko bylo na hrad Thetín přineseno a pověšeno na jedné síni a všem lidem, kteří tam přišli, ukazováno.“
Ve skutečnosti šlo asi o objev z mnohem pozdější doby, nejspíš až z 16. století, kdy Hájek psal svou kroniku. Tehdy byl Hájek farářem na Karlštejně nebo Tetíně, a ačkoliv proslul jako fabulátor, obecně je dnes tato informace považována spíše za pravdivou, byť samozřejmě nešlo o kosti obra. Existuje předpoklad, že zmíněné fosilie mohly být na hradě dlouhodobě přechovávány.
Nedlouho po Hájkovi napsal biskup jednoty bratrské Jan Blahoslav ve své Gramatice české (1571) o kostech mamutů nalezených v Předmostí u Přerova, které považoval za pozůstatky lidských obrů. V roce 1663 zase pojednal o obřích kosterních nálezech z křtinských jeskyň v Moravském krasu kanovník zábrdovického premonstrátského kláštera Martin Alexander Vigsius. Můžeme se pouze domnívat, kolik podobných nálezů bylo ve střední Evropě v minulosti učiněno, velká část z nich totiž nebyla písemně vůbec zaznamenána (viz Vykopávky třicetileté války).
Honba za jednorožcem a draky
Zajímavou stopu zanechala v pramenech české provenience také honba za rohem jednorožce, považovaného za velice vzácný a účinný lék. K dostání byl však pouze ve velkých a movitějších lékárnách, protože se za jeho „získání“ platily velké sumy. Po tomto vzácném objektu se dlouhodobě pátralo například v jeskyních Moravského krasu. V okolí Křtin jej hledal významný lékař Osvald Crollius (1563–1609). Anselmus Boetius de Boodt (1550–1632), osobní doktor císaře Rudolfa II., popsal výskyt unicornu fossile na Brněnsku a uvedl také přehledný seznam nemocí, proti kterým měl být účinným lékem. Roku 1659 se o nálezu údajného stehna jednorožce v jakési noře u Mikulova zmiňuje brněnský fyzik J. F. Hertod z Todtenfeldu (1645–1724).
O objevech velkých kostí psal také známý barokní literát a historik Bohuslav Balbín (1621–1688). Ve svém latinsky psaném díle Miscellanea historica regni Bohemiae popsal objevy kostí a rohů neznámých zvířat, jež se dobývají ze země kopáním. Zmínil se také o objevu „obřích žeber a kyčelních pozůstatků“, zavěšených v oseckém klášteře pod hradem Rýzmburkem. Dále Balbín uvedl, že „před několika málo lety se v břevnovském klášteře u Prahy objevila dutina (…) a v té dutině ležela kostra obra délky čtyř lidských těl“. Balbín pak ještě na jiném místě zmínil, jak „v lomech obce Lípy (…) lze spatřit velmi četné kravské a býčí rohy; příroda je vymodelovala tak, že se lidé neznalí těch míst diví, proč a kdo tam ty rohy svrhl. Teprve když se je pokoušejí zdvihnout, poznají z váhy, že je to kámen nebo věc proměněná v kámen“.
Též Balbínův současník a taktéž jezuita Tomáš Jan Pešina z Čechorodu (1629–1680) psal ve svém spise Mars Moravicus (1677) o kostech draků z jeskyní v okolí Brna, přičemž „zdejší kraj podobného druhu zvířat nerodí mimo jediného draka někde v okolí chyceného a usmrceného, jehož kůže ve vchodu brněnské radnice visí“. Samozřejmě jde o krokodýla zvaného dodnes Brněnský drak. Přece jen však autor naznačil možný původ velkého plaza, neboť souhlasil „s domněním mnoha učenců, že těla takových zvířat zároveň s obry, kteří kdysi zemi obývali, potopou z Afriky nebo jiného místa, kde draci jsou domovem, k nám připlavena byla“.
Strašidelné jeskyně
Velmi častým prostředím, ve kterém se lidé setkávali s fosiliemi, byly jeskyně. O tomto faktu dnes svědčí zejména názvy různých jeskyní, které často nesou označení „dračí“, „čertova“ či „pekelná“. To samé platí také o „dracích“ ze slovenských jeskyň, objevovaných v průběhu 17. století. Zmiňuje se o nich především Johann Paterson Hain (1615–1675), vojenský lékař původem z východního Pruska, který působil v uherském Prešově.
Podobných případů je však v dějinách střední Evropy známo více. Dominikánský mnich z Ulmu jménem Felix Fabri (asi 1441–1502) psal například na konci 15. století o děsivém „netvorovi“, sídlícím v Sirgensteinské jeskyni ve Württembersku. Již od středověku vznikaly také legendy o dracích a bazilišcích, které snad mohly být částečně založeny na pozorování fosilií pleistocénních savců. Příkladem může být takzvaná vídeňská pověst o baziliškovi, která byla nejspíš založena na objevu písčité konkrece a „jedovatých“ výparů při kopání studně roku 1212. Známý je také dramatický příběh objevu pleistocénní lebky nosorožce srstnatého v jeskyni v korutanském Zollfeldu koncem 16. století.
Magický venkov
Velmi zajímavé je lidové mudrosloví, spojené se zkamenělinami na venkově. Například rakouští sedláci považovali až do počátku 20. století úlomky křídových vápenců s průřezy zkamenělin plžů za „čarovné kameny“, pomáhající chránit dobytek proti motolicím. Zatočeným schránkám hlavonožců amonitů se zase přezdívalo „dračí kameny“ a postupně se prosadil zvyk ponořovat je do kádí a sudů s nadojeným mlékem. Sedláci totiž věřili, že zázračné kameny zabrání krádeži mléka nebo uhranutí dobytka. Stejné fosilie – zkameněliny druhohorních amonitů – stály za zrodem pověstí o „hadích kamenech“. Tyto artefakty byly v knihách středověkých učenců nazývány ophites a byly považovány za skvělý prostředek proti očarování. Venkované je umísťovali do zdí nebo pod krovy svých stavení jako ochranu před zlými kouzly.
Další skupinou fosilií, které se dostaly do lidového povědomí i na našem území, byli hlavonožci belemniti. Jejich dlouhá a rovná schránka zavdala příčinu ke vzniku pověstí o „čertích drápech“. Byla jim přisuzována zázračná léčivá moc, a to při bolesti očí, močového měchýře nebo ledvin a u zánětů. Příznivý účinek měl mít tento prášek také na kojící matky. Trny jistých druhů druhohorních ostnokožců byly zase označovány jako „židovské kameny“. Důvodem byla skutečnost, že ve starších dobách byly známé pouze z oblastí Palestiny. Do Evropy je nejspíš dovezli vracející se účastníci křížových výprav, a to jako jakýsi středověký suvenýr. Podobné artefakty si mohli zákazníci koupit v některých apatykách.
Fosilie byly někdy označovány dokonce za ostatky světců. Například ještě v roce 1789 ve španělské Valencii přenášeli kosti nohou a stoličku mamuta při náboženských průvodech jako ostatky sv. Kryštofa! Trvalo tak dlouhou dobu, než byly i ty nejhouževnatější představy o údajné kouzelné moci dávných artefaktů definitivně opuštěny.
Vykopávky třicetileté války
K objevům velkých kostí docházelo v průběhu historie zejména v místech výkopů, staveb a obecně intenzivnějšího narušování zemní a podzemní horniny. Roku 1645 byla u Kremže v Rakousku objevena kostra „obra“ ustupujícím vojskem Švédů. Téměř kompletní fosilie pleistocénního mamuta spatřila světlo světa díky výkopovým pracím v rámci zdokonalování a opravování opevnění před blížícím se císařským vojskem. V Kremži zůstalo jen málo fragmentů zkameněliny, větší část kostry dostali do opatrování jezuité. Již roku 1647 popsal původem švýcarský rytec a nakladatel Matthäus Merian starší (1593–1650) zub z nalezené kostry jako „obří“, ve skutečnosti jde ale nepochybně o stoličku mamuta.
