Postrach Baltu: Krvavé boje mezi Dány a Meklenburky se neobešly bez pirátských nájezdů

Když na konci 14. století vymřely severské monarchie po meči, příležitosti se chopili meklenburští vévodové. Albrecht III. byl zvolen švédským králem, zatímco jeho synovec Albrecht IV. usiloval o dánský a norský trůn. Čáru přes rozpočet jim ale udělala dánská princezna a provdaná norská královna Markéta, která zajistila vládu nad Dány a Nory pro svého syna, načež se jí po jeho smrti chopila sama. Rovněž využila velké nespokojenosti švédské šlechty s Albrechtem III. a vytáhla proti němu do války. 

Brousek a rubáš 

Meklenburčan si „Švédů málo vážil“ a zaplnil království německými „cizáky“, kterým věnoval nejlepší hrady a léna. V jedné z kronik se o tom psalo: „Draví ptáci se pak usadili vysoko na vrcholcích hor, protože Němci po mnoho let utlačovali říši.“ Nakonec si švédští říšští radové dodali odvahy a v roce 1388 zvolili Markétu I. „zplnomocněnou paní a doživotní zákonnou vladařkou“. 

Albrecht III. mohl puknout vzteky, protože ho o trůn připravila žena. Podle legendy prý Markétě před rozhodujícím střetnutím poslal brousek s radou, aby jej jako monarcha „bez kalhot“ použila k broušení šicích jehel či krejčovských nůžek a spíše se věnovala domácím pracím. Srdnatá panovnice mu na oplátku údajně poslala rubáš, aby ho použil v nadcházející válce jako prapor. 

V roce 1389 pak Markéta zvítězila u Åsle. Střetnutí popsal lübecký kronikář Detmar: „Král tolik toužil po boji a měl tak naspěch, že se ani všichni jeho muži nestačili připravit (…). Prohrál bitvu se všemi pány a rytíři, již byli v bitvě s výjimkou těch, kteří uprchli (…). Neopatrně zavedl své vojsko do hlubokých bažin, z nichž se nedokázalo tak rychle vrátit.“ Triumfující královna pak údajně darovala zajatému rivalovi šaškovskou čepici. Albrecht se ale odmítl zříct trůnu, proto byl spolu se synem Erikem uvězněn. 

Nebezpečná cháska 

Meklenburčané se v boji proti Markétě nejen chopili mečů a platili žoldnéře, ale také povolili městům Wismar a Rostock obchodovat se zbožím získaným na dánské a norské koruně. Jednalo se o takzvané kaperství, tedy oprávnění zajímat nepřátelské lodě. Od středověku až do počátku 19. století bylo běžnou mezinárodní praxí, že státy nebo panovníci pověřovali soukromé námořníky s kaperskými neboli lapacími loděmi, aby jejich jménem zajímali, plenili nebo potápěli plavidla nepřátelských či konkurenčních národů. 

Cílem bylo především poškodit námořní obchod protivníka. Místo mzdy si tito námořníci mohli ponechat část nebo celou válečnou kořist. Přísně vzato se nejednalo o pirátství, neboť piráti jednali protiprávně a na vlastní pěst, sami rozhodovali, kterou loď kterého národa napadnou, a volně nakládali s kořistí. 

V osmdesátých letech 14. století začaly Baltské moře brázdit lapací lodě, jejichž posádky tvořili zchudlí šlechtici, nezaměstnaní námořníci, chudí rybáři či příslušníci nižších sociálních vrstev ze statků a měst. Jeden z hanzovních kronikářů si o nich poznamenal: „Nelze ani popsat, jak zhýralý a zlý druh lidí ze všech koutů země, od sedláků a měšťanů až po ouřady a jiný naskrz luzný lid, který chtěje bez práce zbohatnout, se nechal zlákat vidinou obohacení na úkor dánských a norských poddaných. To se zpočátku zdálo věru jako přínosná věc, jelikož nepříteli tím byla působena nemalá škoda, když však taková cháska jednou dostane volnou ruku, je přetěžko udržet ji od konání věcí zlých.“ Kapeři přepadávali dánské lodě a ukořistěné zboží prodávali na trzích hanzovních měst Rostock a Wismar.

Z lapačů lupiči

Lapačům v meklenburských službách se dostalo přízviska vitálští bratři neboli vitaliáni (z německého Viktualien – potraviny, nebo z francouzského termínu pro zásobovače z doby stoleté války vitailleurs). Název souvisel se zásobováním Stockholmu lapači po moři v devadesátých letech 14. století, kdy město odolávalo dánským vojskům jako poslední bašta Meklenburčanů. Méně často se vitaliánům také říkalo rovnostáři (z německého Likedeeler), což někteří historici interpretovali jako označení pro členy demokratického společenství, jehož příslušníci si byli rovni a o vše se dělili stejným dílem. Takový výklad nicméně nemá oporu v dobových pramenech. Ve skutečnosti se vitaliáni nijak výrazně nelišili od žoldnéřů v pozemní válce, neboť neváhali měnit strany, takže se klidně nechali najímat i od Dánů. 

Boje na mořích ale na konci 14. století neustaly ani po vyřešení sporu o severské trůny, jelikož vitaliáni pokračovali ve své loupeživé činnosti a stali se z nich skuteční piráti. Mnoho přístavů dokonce zcela vydrancovali, takže lodní doprava na Baltském moři téměř ustala, což mělo katastrofální důsledky zejména pro hanzovní obchod. 

Vzhledem k této situaci se nelze divit, že lodě hanzovních měst zacházely se zajatými vitaliány jako s obyčejnými piráty bez ohledu na jejich výsadní listy. Když je námořníci zajali, zavřeli je například do sudů, v nichž byly díry kvůli dýchání. Jakmile dorazili do domovského přístavu, sudy vyložili a zajaté námořníky sťali. 

Na přelomu 14. a 15. století vyslali hanzeaté proti škůdcům na moři několik výprav. V roce 1400 mířila jedna do Východního Fríska, během ní bylo pobito a zajato mnoho loupeživých vitaliánů. Při jiné výpravě se vrátili do Hamburku se třiceti zajatci, kteří byli popraveni ve čtvrti Grasbrook. Za každou hlavu, kterou kat sťal a poté napíchl na kůl, dostal osm šilinků (přibližně dnešních 18 000 Kč), zatímco jeho sluha si vydělal 20 šilinků za kus za to, že bezhlavá těla uložil do rakví. V roce 1401 porazily posádky hamburských lodí piráty na Vezeře, odkud si odvezly 73 zajatců. Mnozí z nich zemřeli ještě cestou na následky zranění, zbylí byli opět zkráceni o hlavu. 

Pirátský ostrov 

Pod vedením urozeného meklenburského šlechtice Albrechta von Pecatela, který býval stockholmským hejtmanem, dobyli vitaliáni v roce 1394 část ostrova Gotland a jeho hlavní město Visby si zvolili za svou základnu. Odhaduje se, že útočiště jich na ostrově našly dva tisíce. Vitaliáni představovali pro pobřežní státy po dlouhou dobu značnou hrozbu, neboť z ostrova podnikali loupežné výpravy nejen po Baltu, ale i do Severního moře a narušovali obchodní spojení. V roce 1395 se však Markéta I. dohodla s meklenburskými vévody, že jim ponechá Visby, zatímco sama obsadí zbytek ostrova a společně ukončí řádění námořní soldatesky. 

Vévoda Erik Meklenburský, nyní již bývalý švédský následník, přistál s vojáky na ostrově a na jaře 1397 se mu podařilo dobýt město Visby. Dlouho si však jeho krás neužil, protože již v létě podlehl morové ráně. Pro úplnost dodejme, že byl švagrem Jana Zhořeleckého, třetího syna našeho Karla IV. Lucemburského. Po Erikově smrti vitaliáni využili příležitosti, aby s novým správcem ostrova uzavřeli dohodu a obnovili pirátskou činnost. Tehdy došla řádu německých rytířů, kteří vládli Prusku, trpělivost. 

Na jaře 1398 se jejich čtyřtisícová armáda vylodila ze čtyřiaosmdesáti lodí na gotlandském pobřeží a během tří týdnů si ostrov zcela podrobila. Vitálští bratři jim ovšem kladli houževnatý odpor, sváděli krvavé boje jak o Visby, tak o malá polní opevnění a zákopy rozeseté po celém ostrově. Zlom ale nastal poté, co rytíři blokádou znemožnili dalším vitaliánům přispěchat druhům na pomoc, a své řady posílili o čerstvé vojáky z řádového státu. Obsazením Gotlandu přišli vitaliáni o nejdůležitější základnu, a protože hanzovní města pro ně zůstala pod politickým tlakem řádu německých rytířů jako loděnice a prodejní centra uzavřena, museli si přeživší hledat nová loviště. 

Mnozí se přesunuli do Severního moře na pobřeží Fríska, okolí ústí Emže a Vezery, jiní přepadávali hanzovní lodě u ústí Labe, přičemž měli zvláštní zájem o plavidla z Hamburku a Brém. Díky rychlým lodím dokázali bleskově přepadnout a vyloupit i těžká hanzovní nákladní plavidla. Jejich hlavním cílem byla kořist, nikoliv boj, takže ti námořníci, kteří se nepostavili na odpor, byli obvykle jen hozeni přes palubu. Další vitaliáni se nadále účastnili bojů v Baltském moři na různých stranách, později mnoho z nich vstoupilo do služeb řádu německých rytířů, kteří jim jako zkušeným válečníkům odpustili pirátskou minulost, aby je mohli zapojit do války s Polskem. 

Hrdinové legend 

Od 15. století vzniklo mnoho legend o námořních zbojnících, kteří brali majetek bohaté vrchnosti a ochraňovali slabé a porobené. Mimořádné místo mezi polovybájenými hrdiny zaujímal vitálský kapitán Klaus Störtebeker. Toto jméno si údajně vysloužil díky své zálibě v alkoholu. Odkazuje totiž na dolnoněmeckou frázi „Stürz den Becher“, neboli „Kopni ho tam“, jelikož prý měl na ex vypít čtyřlitrový pohár piva nebo vína. 

Kapitán pravděpodobně pocházel ze severoněmeckého hanzovního města Wismar. V městském archivu je doložen zápis, že dva mladíci byli vypovězeni z města, protože ve rvačce způsobili jinému měšťanovi zlomeniny. Muž, který se do potyčky zapojil, je zapsán jako Nicolao Stortebeker. Je tedy možné, že tento mladík později vstoupil do dějin jako Klaus Störtebeker. Podle jiných vyprávění se narodil do šlechtické rodiny a díky tomu, že dokázal přetrhnout železný řetěz jako strunu, vitaliány přesvědčil, aby ho přijali mezi sebe. Velmi záhy se stal jejich kapitánem a prokázal svou neohroženost a statečnost, takže se stal jedním z klíčových vůdců vitaliánských bratrů. 

K jeho nejznámějším společníkům patřil Gödeke Michels, který údajně vyrostl jako syn sedláka na ostrově Rujána. Než se přidal k vitaliánům, měl na místním statku pracovat jako nádeník. Podle legend se Michels a Störtebeker přesunuli k pobřeží Španělska poté, co se v Severním moři báli obchodníci vyplout se svými loděmi ze strachu před piráty. I v jižní Evropě se o kořist dělili s ostatními „bratry“ rovným dílem. Výjimku představovaly pouze relikvie svatého Vincence, jež ukradli z jednoho kostela a které pak nosili pod košilí. Díky tomu prý získali odolnost proti pořezání a průstřelu; žádný meč ani dýka, žádná kuše, puška ani karabáč je nemohly zranit, natož zabít. Nicméně se v Störtebekerovi a Michelsovi občas hnulo svědomí, proto prý každý z nich věnoval katedrále hanzovního města Verden sedm oken, aby odčinili svých sedm smrtelných hříchů. V jedné z vitráží se nachází Störtebekerův znak – dva převrácené poháry. Oba piráti měli rovněž rozdávat chléb místním chudým. 

Po vyhnání vitaliánů z Baltského moře museli opustit úkryty na Rujáně i dalších místech, ale našli dobré přátele ve Východním Frísku, kde mohli znovu prodávat svou kořist. Dařilo se jim zejména v Marienhafenu. Dodnes zde najdeme mnoho připomínek na Störtebekera, například kanál zvaný Störtebekertief nebo kruhy na hřbitovní zdi, ke kterým údajně připevňoval své lodě. Jeden z místních pánů Keno tom Broke se podle legendy stal jeho tchánem, když se jeho krásná dcera do odvážného a mocného muže zamilovala a následovala ho na loď. 

Zlatý poklad 

Hamburčané, kteří už měli řádění Störtebekera a Michelse dost, proti nim v roce 1401 vypravili novou flotilu. Hlavní loď se jmenovala Pestrá kráva. V jedné staré lidové písni se zpívá, že má silné rohy a řve na moři. Lodi velel její majitel, mladý válečný hrdina Šimon z Utrechtu, jenž si mezi hamburským lidem získal nesmrtelnou slávu. Tento Holanďan, který se přistěhoval do Hamburku, kde získal občanství, u Helgolandu porazil a zajal Klause Störtebekera na jeho lodi Skvělý pes. Podařilo se mu to díky zrádci, který do kormidla Störtebekerovy lodi nalil roztavené olovo, takže se nedala ovládat. V jiné verzi se prohra vysvětluje zničením hlavního stěžně palbou z děl hamburských lodí. Šimon z Utrechtu úspěšně velel hamburské flotile i později, a to v boji proti pirátům v Severním moři. Za své zásluhy byl jmenován čestným starostou. 

Klaus Störtebeker a jeho sedmdesát dva společníků bylo odsouzeno k trestu smrti. Jejich hlavy byly na výstrahu jiným pirátům nabodnuty na kůly, které lemovaly břehy Labe. K rozsudku smrti a popravě se taktéž váže několik legend. Po vyhlášení rozsudku smrti prý Störtebeker městské radě nabídl, že pokud ho osvobodí, předá jim zlatý řetěz, který by se táhl kolem celého města. To však rada odmítla. Mnoho lidí se poté marně pokoušelo legendární zlatý poklad najít. 

Störtebekerova loď Skvělý pes byla prodána rejdaři. Ten se pustil do rozřezávání lodi a narazil na poklad ukrytý v dutých stěžních. Jeden byl naplněný zlatem, druhý stříbrem a třetí mědí. Šťastný rejdař nechal ze zlata vyrobit korunu pro věž kostela svaté Kateřiny v Hamburku. Jiná legenda uvádí, že všechny odsouzence bezchybně sťal sám kat Rosenfeld. Když ho za to jeden z členů městské rady pochválil, odpověděl prý, že to nic není, že by stejně mohl popravit celou shromážděnou radu. Kat byl na to vzat do vazby a připraven o hlavu. 

Opěvovaný škůdce 

Je pozoruhodné, že pirát Störtebeker žije v hamburské tradici jako čestná a hrdinská postava, a to navzdory škodám a hrůzám, které způsobil hamburským obchodníkům a námořníkům. V roce 1878 nalezli dělníci nedaleko popraviště lebku probodnutou železným hřebíkem. Byla vystavena jako Störtebekerova lebka v Hamburském historickém muzeu. Artefakt ale provázela smůla, protože byl nejdříve ukraden, ale po necelém roce opět nalezen a vrácen do muzea. 

Později byl svěřen kanadským forenzním odborníkům, kteří nicméně nedokázali objasnit, komu lebka patřila. Kosti byly příliš staré na to, aby z nich bylo možné izolovat genetický materiál, který by vědci mohli porovnat s žijícími jmenovci. Podle hamburského muzea je však pravděpodobné, že lebka muže popraveného mezi lety 1390 a 1450 patří jednomu z vitálských kapitánů. 

Na místě, kde byl Störtebeker sťat, stojí od roku 1982 bronzový pomník od sochaře Hansjörga Wagnera, který mimo jiné zhotovil i pověstnou fontánu ledních medvědů v berlínské zoologické zahradě. Dvoutunová bronzová postava zobrazuje piráta svlečeného a svázaného krátce před popravou. Na podstavci stojí nápis: „Boží přítel, nepřítel světa“, tedy motto vitálských bratří. Jedná se o ojedinělý případ, kdy město postavilo pomník svému úhlavnímu nepříteli a popravenému zločinci.