Nesmlouvavá pravidla boje: Krvelačné akvarijní rybky a neústupní raci

Zvířecí zápasy se řídí zásadou „bojuj, nebo uteč“. K oběma aktivitám je zvíře připraveno ještě před vlastním soubojem, kdy se v organismu mobilizují zdroje energie. Svaly mají skoro okamžitě k dispozici dostatek glukózy pro práci a je jedno, zda se pak energie spálí při rvačce nebo na zběsilém úprku. 

Bojuj, nebo uteč!

K takové mobilizaci dochází ve stresových situacích i u lidí. My ovšem doplácíme na to, že se nemůžeme chovat jen podle pokynů přírody. „Zpérovaný“ podřízený asi sotva bude z kanceláře svého šéfa utíkat a tím méně se může s nadřízeným poprat. Volná energie nám pak nevyužitá koluje tělem, což má pro naše zdraví neblahý vliv.

Pro zvířata je ovšem schéma „bojuj, nebo uteč“ jedním ze základních pravidel chování. Poražený jedinec, který uzná svou porážku, ale nemá dost místa, aby vyklidil kolbiště, se proto může dostat do kritických situací s tragickými následky. Zhusta k tomu dochází v zajetí, v malých výbězích nebo těsných ubikacích. Vítěz vnímá stálou přítomnost poraženého jako přetrvávající odpor a utočí na dobitého soka znovu a znovu až do úplného konce.

Nemilosrdný zabiják

Názorně jsou následky nedostatečného únikového prostoru patrné v akváriích při chovu některých druhů ryb. Pestré korálové ryby patří mezi akvaristy k nejoblíbenějším. Zároveň se však tito fešáci vyznačují i nejmenší mírou vzájemné tolerance a pestré zbarvení u nich působí jako hozená rukavice. Vysazení několika jedinců téhož druhu do jedné nádrže nejednou odstartuje smrtící turnajové klání. Poražené ryby jedna po druhé hynou až nakonec zůstane jediná – vítěz dlouhé zápasové série. Ten sice ve svém okolí strpí příslušníky jiných druhů ryb, ale na nově vysazenou rybu vlastního druhu okamžitě útočí.

Pestré zbarvení spouští v rybách tak silnou agresi, že brání dokonce sblížení samice a samce. Aby se tyto ryby mohly vůbec vytřít, musí pestré, vyzývané zbarvení odložit. V období námluv získávají svatební barvy, jež jsou mnohem méně nápadné než zbarvení, jaké nosí po zbytek roku.

Naladěno na vítězství

Vítězství a prohry zdaleka nepoznamenají zvířata jen na těle, výsledky klání zasahují až do elementárních procesů uvnitř buněk nervového systému. Velmi nápadná je tato změna na rakovi červeném (Procambarus clarkii), který patří k zarputilým bojovníkům a bije se ve zvláštním postavení se vztyčenou přední částí těla.

Za zaujmutí račí bojovné pozice je zodpovědný hormon serotonin, který dráždí určitou nervovou uzlinu. Rak, který prohrál v zápase o nadvládu nad teritoriem, jako kdyby bojovat zapomněl. Ne že by nechtěl, ale prostě nemůže. Jeho nervová uzlina totiž „přepnula“ do nového režimu a reaguje na serotonin útlumem. Poražený rak dává vítězi najevo respekt, odklidí se někam stranou a snaží se na sebe neupozorňovat. Vítěz se naopak promenuje bojištěm a staví se do bojové pozice. Je to hotový triumfální pochod. „Vyladění“ jeho nervové uzliny na hormon serotonin se nezměnilo, ba ještě zesílilo.

Pokud se střetnou dva poražení raci, vybojují spolu přízemní zápas podle všech pravidel. Poražený opět vyklidí pozice ve skloněném postavení, vítěze serotonin napřímí. Přerod z poraženého na vítěze je rychlý a snadný, ale opačný proces je mnohem komplikovanější. Po střetu dvou šampionů – vítězů série předchozích klání – poražený rak prohru neuzná. Jeho nervová uzlina se nechce vzdát a nadále odpovídá na příliv serotoninu podrážděním. Poražený zaujímá znovu a znovu bojové postavení a vítěz mu obvykle dává opakovaně za vyučenou. Smrt bývá v tomto případě rychlejší než přeladění nervové uzliny do stavu, jenž odpovídá výsledku zápasů. Postavení vítěze přináší rakovi tolik výhod, že se jej nemůže vzdát při prvním nezdaru.