Agresivita v říši zvířat: Smířlivost šelem a krvelačnost býložravců

Jako „vlka v rouše beránčím“ označujeme nebezpečného člověka, který vypadá neškodně. Toto přirovnání je založeno na lidmi uměle vytvořených kategoriích, v jejichž rámci byla vlkům přiřazena úloha těch zlých a ovcím hodných tvorů. Vlci a další šelmy se přitom ke svým bližním chovají mnohem „slušněji“ než většina na první pohled mírumilovných býložravců.

Zášť do vlastních řad

Agresivitu obvykle připisujeme zvířatům, jež příroda vybavila k zabíjení. Šelmy a dravci však kořist neusmrcují proto, aby vybili svou agresivitu; je to způsob jejich obživy. Když vlci strhnou jelena, není v tom ani za mák „zášti“. Proto vlci nikdy nevyhubí jeleny či jinou kořist, protože by si pod sebou podřezávali větev a odsoudili sami sebe k záhubě. Mezi lovci a jejich kořistí se obvykle vytvoří rovnovážný stav.

Agresivita se mnohem častěji projevuje ve vztazích mezi příslušníky téhož druhu. V boji o partnery, revír nebo zdroje potravy, bývají živočichové často mnohem urputnější a nesmlouvavější než při mezidruhových šarvátkách. Navzdory značné agresivitě vnitrodruhových bojů nebývá cílem rváčů připravit soka o život. Zabíjení soků je z evolučního hlediska nevýhodné. Divoká zápolení, v nichž hrozí zranění, stojí účastníky spoustu sil a provází je silný stres. Navíc může bojujícím soupeřům uniknout jiné nebezpečí. Například dvě rybky plně zabrané do rvačky o teritorium na korálovém útesu se mohou snadno stát obětí dravce, před nímž by za jiných okolností včas prchly do bezpečí.

Není divu, že se řada živočišných druhů snaží zápolení o život vyhnout. Některá zvířata převedla souboje do rituální roviny. Samci ptáků často soupeří zpěvem, pestrým peřím, leteckými manévry nebo výstavbou hnízda. I takové na první pohled ryze pacifistické střetnutí však může mít v případě remízy na této symbolické úrovni krvavou dohru.

Hlavou hlavu neprorazíš

Za symbol mírumilovnosti si lidé vybrali býložravce, například ovce. Jenže právě mezi býložravými sudokopytníky a lichokopytníky najdeme příklady silné agrese, která může mít za následek smrt příslušníků vlastního druhu.

Mnozí býložravci absolvují urputné boje bez větších následků jen proto, že jsou k zápasům dokonale přizpůsobení. Jedinci, kteří nebyli stavěni tak, aby vydrželi následky brutálních útoků, neobstáli v konkurenci zdatnějších protivníků a své „chabé geny“ nepředali potomkům. Dokonalejším útočným zbraním bylo možné čelit jen dokonalejší obranou. Tyto evoluční závody ve zbrojení dovedly některé býložravce k dokonalosti.

Berani amerických ovcí tlustorohých (Ovis canadensis) váží až dva metrické centy a během říje spolu zápolí o nadvládu nad harémem samic. Nejprve se zaklesnou za rohy a zkoušejí jeden druhého srazit na kolena. Pak odstoupí na několik metrů, rozběhnou se proti sobě a srazí se čelem nebo rohy. Děsivý náraz, jaký by u většiny živočichů skončil frakturou lebky nebo aspoň otřesem mozku, přestojí berani bez úhony. Rohy, lebka, páteř a krční svaly ovcí tlustonohých jsou na podobné nárazy dimenzované.

Nebezpečnější než grizzly

Ještě větší zátěži než berani ovcí tlustorohých jsou vystaveni samci pižmoňů severních (Ovibos moschatus), kteří dorůstají hmotnosti až 400 kilogramů. Také oni se při zápasech srážejí hlavami. Mohutné rohy i masivně stavěná lebka jim sice skýtají velmi dobrou ochranu, ale i tak každý osmý až desátý pižmoň umírá na následky zranění utrpěných při zápasech o samici.

Vysoce agresivní jsou během říje i američtí jelenci ušatí (Odocoileus hemionus). V zápasech o samice se nijak nešetří a na konci období říje je každý desátý dospělý samec zraněný. Jelenci si ale nevybíjejí agresivitu jen na příslušnících vlastního druhu. Nebezpeční jsou i neopatrným lidem. Pokud se říjnému samci připlete do cesty člověk, může na to šeredně doplatit. Po útocích říjných jelenců přijde každý rok v Kanadě o život více lidí, než kolik padá na vrub napadení medvědem grizzlym.

Zabijáci se zajištěnou zbraní

Šelmy jsou vybaveny nejúčinnějšími smrtícími zbraněmi a i při celkem nevinném škádlení by mohly jedna druhou lehce usmrtit. K takovým nehodám ovšem prakticky nikdy nedochází, protože právě z důvodu vysoké nebezpečnosti soubojů se u těchto živočichů vyvinuly nejdůkladnější pojistky proti vážnému poranění.

Ke zvířatům s nejdokonalejšími zábranami proti „zneužití“ smrtícího stisku zubů vůči bližním bezpochyby patří vlci. Vyvinuly se u nich reflexy, které jim nedovolí zakousnout se plnou silou do hrdla jiného člena smečky. Místo útoku si většinou vystačí s hrozbou, která se může stupňovat od nakrčení nosu až po otevření tlamy a vycenění zubů. 

Naopak podřízenost a nechuť k šarvátce dává vlk najevo nahrbením, skloněním hlavy, stažením oháňky mezi zadní nohy. Absolutní poddání se převaze druhého je signalizována tím, že si vlk lehne na záda a odkryje ničím nechráněné břicho. Většina konfliktů se vyřeší tímto bezkontaktním způsobem.

Příslušníkům vlastní smečky za normálních okolností může ublížit pouze vlk s těžce patologickým chováním. Naprostým tabu jsou pro dospělé vlky jejich mláďata a samice. Kdyby v lidské společnosti platilo úsloví „člověk člověku vlkem“ neměla by policie co na práci.

Války zvířecích gangů

Podobně jako vlci se proti agresi svých blízkých jistí lvi. Samci vytvářejí „gangy“, jejichž členy váže obvykle těsnější či volnější příbuzenské pouto. V rámci těchto skupinek si lvi téměř nikdy neublíží. Úplně jiné vztahy ovšem panují mezi konkurenčními gangy samců, jež usilují o nadvládu nad smečkou lvic. Při těchto střetech využívají lvi své zabijácké umění naplno. Lví samec se může dožít bez problému 15 nebo 16 roků. V přírodě však běžně uhyne na následky zranění utrpěných ve rvačkách s cizími samci ještě před dovršením věku deseti let.

Války mezi jednotlivými tlupami ovšem zdaleka nejsou výsadou šelem. V roce 1974 pozorovala slavná britská zooložka Jane Goodallová v tanzanijském národním parku Gombe válku mezi dvěma tlupami tamějších šimpanzů. Původně patřili všichni šimpanzi do jedné tlupy. Ta se však rozdělila na severní a jižní skupinu a každá obsadila vlastní revír. Záhy se mezi nimi rozhořela smrtící rivalita. Samci severní tlupy nakonec podnikali opakované nájezdy na revír jižní tlupy. Pronikali ve skupinkách na teritorium sousedů a pokud tam narazili na dospělého samce, společně jej zabili. Válka v rámci druhu, jenž je lidmi často považován za vrchol zvířecí rozumnosti a mírumilovnosti, skončila úplným vyhubením samců z jižní tlupy.