Nenapravitelný zemský škůdce: Jiří Kopidlanský se stal postrachem pražských kupců

Na přelomu 15. a 16. století se v českých zemích rozhořel zápas zdejších šlechticů s měšťany královských měst. Jeho podstatou se stalo hospodářské podnikání pánů a rytířů, kteří razantně vstoupili do tržní ekonomiky, jež do té doby představovala doménu měšťanů. Konkurenční boj brzo přerostl do politické sféry a výrazně ovlivnil vývoj českého státu. Roku 1500 bylo vydáno takzvané Vladislavské zřízení zemské, které posílilo pozice vyšší šlechty v Českém království na úkor panovníka a měšťanstva a značně snížilo zisky měst z podnikání. Situaci ještě zhoršovali zchudlí rytíři, kteří se často dostávali na scestí a živili se jako loupežníci. 

Staré letopisy české na jejich adresu uvádí: „Toho času mnozí z rytířstva, promrhavše statky své, chtějíce se pánům vyrovnati i ochudli a dali se v loupeže. A škody činili lidem městským, kteřížto po svým živnostech po zemi chodili. A žádný z měst proti právům nic nesměl učiniti, ale rytířští lidé vždy pravi zůstali. A tak ta zemská práva jsou všech měst veliká zkáza, neb oni páni soudili a zemané lotři po silnicích brali a potom toho zapřeli.“ 

Mord na rynku pražském 

Nevůle měst, která si během husitských válek přivykla podílu na moci, se odrazila v zášti proti urozeným. Mnozí měšťané totiž odmítali uznat Vladislavské zřízení zemské a přísně stíhali přestupky uvnitř městských hradeb. Nejznámějším případem se stala poprava Jana Kopidlanského. Tento 24letý šlechtic z východočeského Kopidlna se 3. října 1506 zúčastnil výročního trhu na Starém městě pražském a v hádce tam zabil zemana Jana Cukra z Tamfeldu. Purkmistr Daniel Rauš jej za tento čin odsoudil za přítomnosti pouhých tří konšelů k trestu smrti. Přestože Jan žádal o kněze, aby mohl učinit zpověď, nebylo mu vyhověno, a ještě téhož večera skončil na popravišti. 

Staroměští radní tak manifestačně ukázali, že chtějí trestat zločiny spáchané na jejich území bez ohledu na právní zvyklosti. Dobře totiž věděli, že delikty šlechty spadají před zemský nebo komorní soud. Měšťané však exekuci docela vítali, zazněli při ní i výroky „dobře tak na vás zvyjebaní zemánkové, aby vám hlavy skákali“. V té chvíli konšelé ještě netušili, že spustili lavinu násilností. 

Osekaný pacholek 

Spěšnou popravu mladého vladyky, kterému nebyla dopřána ani poslední zpověď, nesl zvlášť těžce jeho bratr Jiří Kopidlanský a rozhodl se svého mladšího sourozence pomstít. Soustředil kolem sebe skupinu rabiátů a již v říjnu 1506 přepadl u Mnichova Hradiště pražské formany Blažka a Haška, kteří se vraceli domů z Turnova. Zmocnil se jejich koní, pobral nějaké zboží a „osekal“ svou první oběť, pacholka Zikmunda Zálešáka. Osekávání, tedy mrzačení náhodně vybraných jedinců patřilo mezi zvláštní libůstky Jiřího Kopidlanského. Podle historika Petra Čorněje „znetvořoval“ kupce především proto, aby si pražští měšťané při pohledu na postižené uvědomili, že udělali obrovskou chybu, když popravili jeho bratra Jana.

V červenci 1507 zaslal pomstychtivý vladyka králi Vladislavovi Jagelonskému list, v němž vypověděl Pražanům oficiálně nepřátelství a stal se takzvaným zemským opovědníkem. Koncem téhož měsíce pak přepadl staroměstské kupce vracejíce se ze svatojakubského jarmarku v Jičíně. Kopidlanský se se svou družinou (čítající v té době asi 200 koní a 100 pěšáků) zdržoval zejména na trase mezi Plzní a Prahou. Jeho hlavním stanovištěm a skrýší se stal hluboký les Studenec a krčma u vsi Cerhovice. Působil tedy na poměrně rozsáhlém území. Letopisy tvrdí, že cestoval i s katem: „(…) i bral i mordoval, ruce sekal mnohým lidem a stínal, kdež koho nalezl, s katem jezdě, i vsi pálil.“ 

Pozdrav Pražanům 

Jiří se na jaře 1508 pokusil o smír se staroměstskými konšely, ale neuspěl a nadále tak pokračoval ve své záškodnické činnosti. Dne 14. června přepadl kupce vracející se z Boleslavi do Prahy. Dvou měšťanům uťal ruce, nohy a rozřezal chřípí. Dříve než stihl osekat další kupce, se ale přihnali sedláci z okolí, kteří opovědníka i s jeho kumpány zahnali na útěk. Vít Perníkář, jeden ze svou zmrzačených měšťanů, tvrdil, že ho Kopidlanský nutil, aby svou uťatou ruku donesl s patřičným vzkazem na staroměstskou radnici konšelům. Pokud by je zde náhodou nezastihl, měl useknutou paži odnést na zemský sněm. 

V srpnu požadoval Jiří, aby mu Pražané vydali tři konšely včetně purkrabího Daniela Rauše, kteří unáhleně odsoudili jeho bratra Jana. Radní však odmítli, a tak násilné šílenství pokračovalo. Kopidlanský se tentokrát zaměřil na poddanské vesnice pražských měst a 15. března zničil ohněm Novému městu vsi Jesenici, Úval a Vesec. Na 20 koních pak napadl Michli a téměř celou ji vypálil. Stejný osud potkal také Běchovice i statek jeptišek z kláštera svaté Kateřiny. Následně se vydal k Počernicím a cestou spálil několik stohů a stodol. U Strašic a Kyjích se mu ale postavili na odpor stateční sedláci a zahnali ho na útěk. 

Král konečně zasahuje 

Pražané na oplátku zorganizovali trestnou výpravu na Kopidlno pod vedením žoldnéře Václava z Dědibab. Ten sice sídlo vypálil, Jiřího matce Elišce a jeho bratru Zikmundovi se však podařilo uprchnout, čímž se vyhnuli osudu rukojmích. Představitelé pražských měst ovšem nevěděli nebo zapomněli, že Jiří ještě před vyhlášením opovědnictví přepsal svůj majetek na rodinu, aby si uvolnil ruce pro škůdcovství. Jeho matka a bratr tedy neměli z hlediska práva se spory nic společného a obrátili se na zemský soud. Opovědník v odvetě za zpustošení svého rodiště vytáhl na Nymburk, neboť právě odtud postupoval z popudu Prahy Václav z Dědibab. V pondělí 25. září 1508 Kopidlanský oklamal tamní ponocné tvrzením, že je Mikuláš z Hořic a nepoznán se tak dostal dovnitř, kde následně zabil stráže, zapálil předměstí a utekl pryč. 

Zemský škůdce byl stále tak úspěšný především z toho důvodu, že mnozí páni a rytíři jej všestranně podporovali a neustále omílali nespravedlivé odsouzení jeho bratra Jana. Král Vladislav, který tou dobou pobýval v Budíně, zůstával ohledně sporu dlouhou dobu neutrální a Jiříkovi činy upoutaly jeho pozornost až později. 

Vleklý konflikt pražských měst s Kopidlanským urovnal panovník až na jaře 1509. K velké nespokojenosti měst vladař rozhodl, že všechny činy budou zapomenuty a odpuštěny. Dokonce i protiprávní akty, kterých se zemský škůdce dopustil, smetl král slovy: „těmi odpovědmi nic proti své cti a dobré pověsti neučinil.“ Panovník omilostnil také nejbližší opovědníkovi společníky a prominul jim všechny násilné činy. Obě strany se pak zavázaly, že mezi sebou nadále nepovedou žádné spory a propustí zajaté vězně. Pražané navíc museli Elišce Kopidlanské vyplatit 5 500 kop českých grošů jako náhradu za zpustošení jejího panství. Měšťané Vladislavovo rozhodnutí nechápali a brali ho jako zradu. 

Záhada benátského poháru 

Další životní osudy zemského škůdce zůstávají pro nedostatek pramenů zahaleny tajemstvím. Po čtyřech bouřlivých letech řádění a vražd zamířil Kopidlanský roku 1510 podle všeho do západních Čech. Šlo zřejmě o Janovice nad Úhlavou, kde tehdy sídlil známý opovědník Heřman Janovský. V té době tam kulminovala příprava na válku proti rýnským falckrabím, které se pravděpodobně účastnil i Kopidlanský. Tento konflikt se mu nepochybně zamlouval, neboť se vedl záškodnickým způsobem a Jiří tak při něm mohl zúročit své bohaté zkušenosti. 

V témže roce podle historika Petra Čorněje vstoupil do služeb loupeživého rytíře Zdenka Dobrohosta z Ronšperka, který Kopidlanského ustanovil purkrabím na Starém Herštejně. Z Dobrohostových tvrzí se podnikali výpravy proti Falci i po uzavření míru. Když se situace stávala již neúnosnou, nejvyšší purkrabí Českého království, Zdeněk Lev z Rožmitálu hrady dobyl a Starý Herštejn nechal rozbořit. Kopidlanský údajně padl při obléhaní hradu nebo byl zajat a později, stejně jako jeho bratr Jan, stať. 

Této verzi se po dlouhá leta věřilo, jisté to ale není. V jednom z drážďanských muzeí se totiž nacházel benátský emailový pohár, z jehož dekoru se soudilo, že patřil právě Kopidlanskému, nesl ovšem letopočet 1511. Pohár bohužel během druhé světové války zmizel, a tudíž ho nelze podrobit bližšímu zkoumání. 

Nicméně historik Jaroslav Prokop na základě této indicie zastával názor, že Jiří přežil a později válčil jako námezdný žoldnéř v Itálii. Hypotézu o jeho působení na Apeninském poloostrově podporuje i rukopis Liber rubeus uložený v pražské národní knihovně. V něm je totiž zapsáno rozhodnutí kardinálů z 21. dubna roku 1514, kteří k žádosti Jiřího z Kopidlna a Jana Straníka z Kopidlna udělili stodenní odpustky těm, kdož navštíví kostel sv. Prokopa v Naslavi a vykonají předepsané modlitby. Jiří Kopidlanský je zde titulován jako papežův rytíř zlatý a jeruzalémský a hory Sion. Otázka data, místa a způsobu úmrtí tohoto muže, tak zůstává nadále otevřená.