Kde si ulevit? Dlouhá historie záchodů, nočníků, prevétů a kadibudek

Od okamžiku, kdy se člověk vzpřímil a začal chodit po dvou, se sice svým chováním odlišil od opic, ale vyprazdňovat se musel stejně jako všichni živočichové. Tehdy si lidé vystačili s přírodou, jenže jak se společnost rozvíjela, zatoužili po větším pohodlí a intimitě. K těmto účelům vznikaly speciální prostory a nádoby z materiálů dostupných v dané lokalitě a zpracované dle aktuálních technologických znalostí i dekorativních směrů. Pro komfortnější posezení se časem vyráběly přenosné stoličky a křesla nebo se budovaly menší stavby se sociálními zařízeními u domů i v nich. 

Toalety prvních civilizací 

Přestože splachovací záchod patří k vynálezům raného novověku, lidé k odklízení výměšků využívali vodu v mnoha částech světa už v dávných dobách. Toalety se umísťovaly nad přírodní vodní zdroj, který nečistoty odplavil, což se jevilo jako jednodušší varianta než vodu uměle přivádět. Stejně spolehlivě sloužil suchý záchod čili vykopaná díra v zemi obklopená aspoň křovím nebo jednoduchou menší stavbou. Podle způsobu sezení se toalety rozlišovaly na sedací, u nichž bylo možné spočinout na sedačce s otvorem, a dřepové, představující pouhý otvor v zemi, nad kterým si člověk dřepl. 

Určitým mezníkem se stal přelom 4. a 3. tisíciletí př. n. l., kdy Mezopotámii považovanou za kolébku civilizace obývali Sumerové se znalostí technologie na výrobu nádob, náčiní a stavebního materiálu včetně kanalizačního potrubí. Sumerové už tedy dokázali odvádět dešťovou vodu a splašky od svých obydlí, o čemž svědčí nálezy z Choghy Mish v západním Íránu a Eshnunny, dnešního Tell Asmar nedaleko Bagdádu. Mimořádně rozvinuté odvodňovací systémy s koupelnami a proplachovanými toaletami s odvětráním přes vnější zdi domů objevili archeologové v povodí řeky Indus ve městech Harappa, Mohenjo-daro či Lothal a datují se do období 2800–2400 př. n. l. Bohatí Indové měli ve svých domech koupelny a toalety s podlahou z pálené cihlové dlažby. Záchody byly též stavěny z cihel a doplněny dřevěným sedátkem. Chudší obyvatelé využívali veřejné městské toalety nebo dřepové záchody a přenosné nádoby, které se musely vynášet. 

Od mramorových zařízení k prevétu 

Římané navázali na znalosti kanalizací a vodovodů předchozích etnik a vybudovali odpadní kanál, jímž projel i vůz, zvaný Cloaca Maxima, vycházející z latinského slova cloare neboli vyčistit. Tato velká stoka, jak se název doslovně překládá do češtiny, tvořila jeden z nejstarších kanalizačních systémů na světě. V římské říši se toaletami mohli chlubit zejména bohatí patriciové, kteří si je nechali budovat z mramoru a interiér doplňovali fontánami, freskami a uměleckými předměty. Místo toaletního papíru tehdy používali mořskou houbu připevněnou na dřevěné tyčce a namočenou v nádobě s octovou vodou. V noci se k vyprazdňování upotřebily noční vázy, které se ráno vylévaly do žumpy nebo na hnojiště. 

Ve středověké Evropě se hygiena přestala významně řešit především z ekonomických důvodů souvisejících s nájezdy, epidemiemi, hladomory a válkami. Lidé si chodili ulevit do přírody, chléva nebo na dvůr ke hnojišti, u kterého měly dvorce na vyšší úrovni postaveny malé dřevěné domečky podobné dnešním kadibudkám. V hradech, tvrzích, klášterech i na městských hradbách se budovaly prevéty, které byly nejčastěji předsazeny v arkýři na krakorcích na obvodové venkovní zdi. Jedny z nejstarších prevétů pravděpodobně postavili mniši podle římského vzoru v klášteře St. Gallen ve Švýcarsku kolem roku 820. V celém objektu, který se stal vzorem pro další začleňování prevétů do staveb, se nacházelo dvacet tři latrín se dvěma až osmnácti sedadly. 

Zatímco v Číně se již od 6. století vyráběl toaletní papír z rýžové trávy, ve středověké Evropě se lidé utírali hlavně mechem, lišejníkem, hadry, skořápkami, slámou či konopím. Vyšší společnost využívala jemná plátýnka, vlnu, krajku, bavlnu nebo husí krky. Utírání se živými kuřaty, káčaty a koťaty byl spíše přežitek z římského období. 

Pokrok novověku 

Důležitým datem pro vývoj hygienických zařízení se stal rok 1596, kdy sir John Harington (1560–1612) sestrojil pro svoji kmotru, královnu Alžbětu I. první splachovací záchod v Anglii a nazval ho Ajax. Vynález se skládal z mísy usazené v dřevěném obložení podobajícím se truhle. Nad ním byla zavěšená nádrž s vodou, na jejímž dně byl otvor utěsněný koženým ventilem. V období baroka budovala církev opatské rezidence a fary, šlechta městské paláce, venkovská sídla a zámky. V nich je zachováno mnoho přístaveb, ve kterých jsou umístěny suché záchody. Ty se tehdy stavěly i v hostincích, školách či na úřadech. Zatímco v měšťanských domech se nacházely vedle ložnic nebo u schodišť, ve školách byly umisťovány do nejzazší místnosti nazývané zadní pokoj. Toto řešení bylo z hlediska pachu lepší, ale i tak se odér linul celou stavbou. Hygieničtější variantu stále představovalo stavění toalet mimo budovy a používání stolic a nočníků uvnitř obytných místností. 

Prvních domů s odpady napojenými na žumpy se Evropané dočkali v 17. století. Díky nim už lidé nemuseli fekálie vynášet pomocí kbelíků ven a mohli je přímo vylévat do svodů. Po naplnění vyvážely jejich obsah fekální vozy. V následujícím století již existovaly jednoduché typy vodovodů. Rezervoár byl umístěný na půdě domu a samospádem z něj tekla voda do rozvodů. Dodávky ale nebyly stabilní, a tak voda zpravidla vystačila pouze na několik hodin v týdnu, proto se stále využívaly studny, z nichž byla donášena do domácností. 

Záchody do letadel i karavanů 

Největší pokroky v oblasti toaletní hygieny byly učiněny v Anglii. První splachovací záchod si nechal patentovat londýnský hodinář a mechanik Alexander Cummings (1733–1814) roku 1775. Jeho systém kovového ventilového klozetu, respektive splachovací sedací toalety s klapkou, na níž zůstala stát voda zamezující zápachu, zdokonalil o tři roky později Angličan Joseph Bramah (1748–1814), který se spojil s výrobcem keramiky, společností Wedgwood a začal kombinovat dekorované kameninové mísy s kovovým systémem toalety, opět zabudované do dřevěného obložení. 

Další anglický vynález se zrodil na počátku dvacátých let 20. století. Amatérský chemik a podnikatel Ephraim Louis Jackson tehdy představil chemický záchod, který nazval dle počátečních písmen svého jména ELSAN. Kromě samotných toalet vyráběla jeho firma založená roku 1924 i speciální roztok ničící bakterie a zápach. Během pár let získal Jackson trhy v Indii, Africe i USA, kde si nechal svou toaletu roku 1928 patentovat. Jeho výrobky se instalovaly do dopravních letadel a vlaků, ve válečné době je kupovala armáda, námořnictvo i letectvo Royal Air Force a od padesátých let našly své uplatnění i v rekreačních obytných přívěsech, karavanech a lodích. 

Inovativní produkt inspiroval Američana Harveye Heathera, který v polovině 20. století založil společnost United Sanitation, aby si nechal patentovat celoplastovou přenosnou záchodovou buňku. Období po druhé světové válce pak přineslo pokrok v budování toalet a koupelen, jak je známe dnes.