Zdánlivě nekonečný růst světové populace končí: Prospěje méně lidí stavu planety?

Již roku 1798 britský ekonom a pastor Thomas Malthus předpovídal, že se lidstvo řítí do populační katastrofy. Podle jeho propočtů se totiž prosperita národa odvíjela primárně od toho, jak rychle rostl – konkrétně tedy čím pomaleji, tím pro všeobecný blahobyt lépe. Dobové tempo však bylo dle zmíněného myslitele neudržitelné: V jeho očích hrozilo planetě přelidnění a z něj plynoucí hladomory. Malthus přitom žil ve světě, který ještě neobývala ani miliarda lidí. Na uvedenou hodnotu se globální populace vyšplhala teprve v roce 1804.

Společností tenkrát hýbala průmyslová revoluce, všechno se překotně měnilo, lidí zásadně přibývalo, a bylo tudíž snadné podlehnout katastrofickým představám. Přesto se lidstvo přes hranici druhé miliardy přehouplo teprve roku 1927 a skutečný rozmach přišel až po druhé světové válce. V roce 1960 dosáhla populace tří miliard, do čtvrté zbývalo čtrnáct let a do páté dalších třináct. Interval se tedy zmenšoval a přírůstek se zvedal závratnou rychlostí. 

Navzdory utrpení

Malthusova varování se proto začala objevovat znovu a jejich nejhlasitějším propagátorem se stal americký biolog Paul Ehrlich. V roce 1968 vydal knihu The Population Bomb neboli „populační bomba“ a již od první strany v ní tvrdí, že lidstvo prohrálo boj samo se sebou a nedokáže se svépomocí uživit. Varoval, že pokud nedostaneme populační růst pod kontrolu, hrozí hladomory a nepokoje. Ani v tomto případě se však děsivá předpověď nenaplnila. Počet obyvatel sice rostl, ale hladomor ani revolty planetárních rozměrů nepřišly. Dnes 92letý Ehrlich se brání, že chtěl katastroficky laděným výkřikem upozornit na environmentální problémy a odstartovat diskusi o populačním růstu.

Jeho vize každopádně zvedla takovou vlnu strachu, že přispěla ke vzniku řady organizací a vládních programů na kontrolu obyvatelstva. Jejich zásahy se pak většinou orientovaly na rozvojové země: Sterilizovaly se miliony lidí, často proti jejich vůli a v nehygienických podmínkách. Domorodým ženám se nutila antikoncepce a například v odlehlých filipínských vesnicích se doslova shazovala po bednách z helikoptér. V některých částech Indie se v 70. a 80. letech dokonce od sterilizace odvíjelo právo mužů i žen na základní potřeby, jako jsou voda, potravinové lístky, lékařská péče či připojení k elektrické síti.

Prakticky každý stát, který zavedl populační regulaci, zažil nárůst ilegálních potratů a s nimi spojených traumat. Snad jedinou zemí, kde se reprodukci podařilo omezit, se stala Čína. Po zavedení „politiky jednoho dítěte“ v roce 1979 tam klesl průměrný počet potomků na ženu z 2,74 na dnešních 1,09. Ve zbytku světa však lidí dál přibývalo.

Země za zenitem

Hranici páté miliardy jsme tak překročili v roce 1987, šestá následovala o jedenáct let později, sedmá za dalších dvanáct roků a osmá předloni. S devátou se nicméně počítá až v roce 2037. Malthus, Ehrlich i další alarmisté totiž předpokládali, že populace poroste nezadržitelným tempem, jenže ve skutečnosti záleží na řadě faktorů – od vzdělání přes délku dožití a průměrný plat až po dostupnou lékařskou péči. A pokud je vezmeme v potaz, přelidnění planety jednoduše nehrozí.

Podle dat Organizace spojených národů zažila Země vrcholný přírůstek v roce 1963, kdy činil 2,3 %. Loni však statistika klesla na 0,9 %. Během zmíněného rekordního roku připadalo na každou ženu v průměru 5,3 dítěte, v roce 2023 se však jednalo pouze o číslo 2,4. Dle nejnovější předpovědi OSN by se přitom v roce 2086 mohl planetární přírůstek srovnat s úmrtností, a jiné modely dokonce předpokládají, že k tomu dojde ještě dřív. Zatímco v minulosti jsme se tedy báli přelidnění, aktuální a značně reálnější hrozba spočívá v přesném opaku.

Vyspělí a bezdětní

Paradoxem zůstává, že tytéž výhody, které přišly s průmyslovou revolucí a populační boom odstartovaly, jej teď podle expertů mírní. Rozvoj medicíny, hygieny, zlepšení životních podmínek, očkování proti smrtelným nemocem – to vše přispělo k poklesu úmrtnosti dospělých, ale hlavně dětí, u nichž se navíc prodlužovala doba dožití. Stejný trend má ovšem na populaci také opačný efekt a je jasně měřitelný v každé zemi, jež dosáhla určitého stupně průmyslového rozvoje: Klesla porodnost.

Za popsaným efektem stojí celá řada faktorů, nicméně dva jsou nejvýraznější – přežití potomků a vzdělání žen. Pokud umírá méně dětí, rodiče nemají potřebu si jich pořizovat „nadbytek“, aby se alespoň některé dožily dospělosti. A jakmile se ženám otevře vzdělání, zatouží po uplatnění ve vybrané profesi, nejen v domácnosti. V nejvyspělejších zemích tak porodnost dávno klesla pod laťku, jež zajištuje stabilní populaci, tedy 2,1 dítěte na ženu. USA v současnosti hlásí hodnotu 1,78, Itálie 1,24, Španělsko dokonce jen 1,16 a Jižní Korea se propadla na aktuální světové minimum činící 0,72. Česká republika patří s číslem 1,67 spíš k evropskému nadprůměru.

Afrika, tahoun planety

Populace tak momentálně ubývá v 83 zemích a daný trend se pomalu šíří i do zbytku světa – včetně států, které v předchozích dekádách zažily populační explozi. Například v Bangladéši, kde bylo ještě v roce 1975 běžné mít sedm potomků, klesl průměr na 1,92 dítěte na ženu. Naopak mezi hlavní tahouny růstu patří rozvojové země subsaharské Afriky jako Demokratická republika Kongo, Tanzanie či Nigérie. Poslední jmenovaná by se přitom do roku 2100 měla stát třetí nejlidnatější na světě, hned po Indii a Číně. Ve stejné době bude také tamní metropole Lagos s více než 88 miliony obyvatel největším městem na Zemi. A podle některých předpovědí se má v roce 2100 polovina všech dětí rodit právě v Africe.

Otázkou zůstává, jak zmíněné teorie obstojí v konfrontaci s realitou. OSN například vydává předpovědi každé dva roky, protože jedině tak dokáže reagovat na změny ve společnosti. Války, přírodní katastrofy, migrační vlny či pandemie do porodnosti promlouvají. Zároveň je pravděpodobné, že s rostoucí životní úrovní se i rozvojové země vydají cestou menšího počtu potomků (viz Vzdělané Mali). Ve státech s klesajícím počtem obyvatel se zase vzmáhají inciativy na podporu rodičovství, díky nimž je například finanční zátěž spojená s výchovou potomků pro mnohé páry přijatelnější. Ačkoliv se tedy podle aktuálních předpovědí dočkáme desáté miliardy v roce 2057 a o třicet let později začne lidstvo pozvolna vymírat, skutečnost se může v závislosti na vývoji celosvětové situace značně lišit.