V Mexiku o své nebožtíky pečují: Hodují, zpívají a tančí s nimi skoro celou noc

Kult smrti

Mexický svátek Día de Muertos spadá na katolické oslavy Všech svatých a Svátek zesnulých, koná se tedy od večera 31. října do 2. listopadu. Jde o snad nejoblíbenější a možná i nejvýznamnější svátek, který lidé vnímají jako setkání živých s mrtvými plné štěstí a radosti. Spojuje přitom rituály a prvky z předkřesťanských náboženství Jižní Ameriky a španělskou podobu katolických a lidových tradic. Vše je pečlivě rozplánováno: 1. listopadu se vracejí na jedinou noc duše dětí a o den později přicházejí zemřelí dospělí.

V roce 2003 zařadilo UNESCO tradiční oslavy svátku na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Fascinující jsou na nich zejména pikniky na hřbitovech. (foto: Flickr, Malu Zhao, CC BY-NC 2.0)

Teotihuacán slaví smrt

Už ve starověké mezoamerické kultuře zvané Teotihuacán se praktikovaly intenzivní a dlouhé pohřební rituály a oslavy mrtvých. Měly zajistit, aby se nebožtík v pořádku dostal do takového z typů ráje, kam podle věku patřil. Aby na cestě podsvětím dorazili v pořádku, nechávali jim v hrobové výbavě jídlo, kadidlo, zbraně, plodiny a předměty denní potřeby. Aby navíc nezabloudili, obětovali s nimi i psíky plemena mexický naháč, kteří jim měli dělat průvodce. (foto: Wikimedia Commons, BluesyPete, CC BY-SA 3.0)

Řekni mi, jak jsi zemřel…

I Aztékové rozlišovali různé typy rájů – měli jich celkem třináct. Například v Tlalocanu, nad nimž bděl bůh deště Tléloc, sídlili ti, kteří se utopili nebo je zahubil blesk, svrab, dna či vodnatelnost. Na toto místo odpočinku a hojnosti mířily i děti obětované bohům. Ráj slunce Omeyocán, jemuž velel bůh války Huitzilopochtli, byl rezervován pouze pro válečníky zabité v boji, obětované zajatce či ženy, které zemřely během porodu. V místě trvalé radosti, kde se hrálo, tančilo a zpívalo, ale duše pobyly jen čtyři roky – poté se vrátily na svět jako pestrobarevní ptáci. 

Do Mictlánu, temného místa bez oken putovali ti, kteří umřeli „nudně“ – tedy přirozenou smrtí. Vládli tu Mictlantecuhtli a Mictecacíhuatl, pán a paní přirozené smrti a nikdo se odtud už nedostal nazpět. Chichihuacuauhco patřilo mrtvým dětem. Stál tu strom, z jehož větví kapalo mléko, aby se mohly nakrmit. Až bude lidské pokolení zničeno, vrátí se tyto duše na svět a znovuzrodí život. (ilustrace: Instituto Nacional de Antropología e Historia, CC BY 4.0)

Sugar skulls

Figurky z cukru (tedy anglicky sugar skulls) do Jižní Ameriky přivezli už italští misionáři v 17. století. Vyráběli se převážně andělíčci nebo beránci. V chudém Mexiku o cukr neměli nouzi – co jim naopak scházelo, byly peníze na výzdobu chrámů. Náboženské oslavy se proto brzy proměnily ve festival cukrového umění.

Právě lebky přitom zosobňovaly duše zemřelých – na čele každé bylo napsáno jméno nebožtíka a pozůstalí si je vystavovali na domácích oltáříčcích nebo přímo na náhrobcích, aby se mrtví mohly alespoň částečně vrátit mezi živé. (foto: Wikimedia Commons, Fangusu, CC BY-SA 4.0)

Hostina

Duchové zesnulých si na bohaté hostině, kterou jim pozůstalí každoročně připravují, sice nepošmáknou, ale prý jim stačí jen vůně jídla nebo esence jeho chuti. Plné talíře poté „dorazí“ živí členové rodiny. Vedle malých cukrových lebek se tak peče třebas sladký chléb s ruličkami těsta, které mají připomínat kosti. Hodně se používá aromatická omáčka Mole negro s chilli a čokoládou. Tamales jsou napařované trubičky z kukuřičného šustí, v nichž se skrývá různá náplň. 

Narazíte ale i na chapulines: pražené luční kobylky s česnekem, limetkou a solí. Ze sladkostí nechybí kandované želé z dýně nebo nejrůznější horké nápoje s čokoládou, pepřem, alkoholem a spoustou cukru. Piknik se koná přímo na hřbitově u hrobu a trvá skoro celou noc, kdy se jí, povídá, zpívá a tančí. (foto: Wikimedia Commons, Sarah Stierch, CC BY 4.0)

Tanc starých mužů

K samotnému svátku se přidávají nejrůznější průvody, výlety nebo drobné návštěvy spojené s výměnou zdobených svíček. Děti se například převlékají do kostýmů a masek tak, aby vypadaly jako dědečkové, a poté velmi energicky tančí a poskakují – zastupují přitom čtyři elementy: oheň, vodu, zemi a vzduch. (foto: Wikimedia Commons, Unleonfoto, CC BY-SA 4.0)

Ofrenda

Každá rodina pro Día de Muertos vytváří soukromý oltářík zvaný ofrenda – ať už doma, na zahradě nebo na hřbitově. Na nejvyšším stupni stojí fotografie zemřelého, obklopují ji dekorace z barevných papírů, květin, jídla, svíček, ale třeba také hraček, pokud šlo o dítě. (foto: Wikimedia Commons, RubeHM, CC BY-SA 4.0)