Recept na přežití: Jak se dalo přežít středověkou morovou epidemii?

Červen 1348 byl na poměry Anglie až nezvykle horký. Brzy se atmosféra stala až nedýchatelnou. Jak to? Do jednoho z přístavů na jihu země totiž ze zámoří dorazil i námořník, nejspíš tedy celá posádka lodi, nakažená dýmějovým morem. Karanténu tu neznali, a tak se skrze přístavní dělníky, nosiče a kupce epidemie brzy rozšířila. O rok později se už mor vyskytoval všude, a skrýt se před ním nedalo. 

Pozor na krysy! 

Ostrovy čpěly zmarem i rozkladem nepohřbených těl. Londýn se vylidnil, pomřelo až 40 procent obyvatel. Jak se tohle dalo přežít? Uchýlit se na britský venkov možná zní chytře, ale není to zrovna chytrý tah. U jiných zhoubných patogenů by samozřejmě nejspíš platilo, že je lepší vyklidit prostor s vysokou koncentrací obyvatel. Jenže dynamiku šíření moru neovlivňovali lidští přenašeči tolik, jako ti zvířecí. Hlodavci, krysy. Respektive blechy v jejich srsti. A těch zablešených hlodavců se tehdy vyskytovalo víc mimo města. 

Na úmrtnosti obyvatel venkova, kde se vylidňovaly celé osady a vesnice, to bylo opravdu znát. Takže mimo nějaké izolované ostrůvky bez krys a blech, se smrti lépe vzdorovalo ve městě. Některé části si totiž stály v boji s pohromou lépe. Samozřejmě ty bohatší. V chudinských čtvrtích totiž ulice pokrývaly odpadky a rozvaliny neudržovaných staveb, což představovalo pro hladové hlodavce ideální rejdiště. 

Nezní to hezky, ale zavšiveným a zablešeným chudákům se vyplatilo na sto honů vyhnout. Patřili totiž k velmi rizikové skupině A pochopitelně zabíralo i omezit kontakty se všemi, kteří s nuzáky přicházeli do styku. 

Asi největší nebezpečí paradoxně skýtali lékaři a jejich ordinace. Kromě toho, že jejich rady zdraví příliš neprospívaly, jejich doporučované preventivní postupy mohly lidi spíš zahubit. Vykuřování, pouštění žilou a prolévání lihem by nikoho dvakrát nespasilo. Navíc tehdejší medicína silně nedoporučovala koupání. Prý proto, že se tím otevírají póry do lidského těla a usnadňuje se tím přenos choroby. Samozřejmě to fungovalo naprosto opačně. Časté koupele a zvýšená hygiena mohly jedině pomoci. A vhodné ustrojení též: mnoho vrstev, dlouhé rukávy, ponožky a onuce. Zkrátka žádná odhalená kůže, do které by si blecha mohla kousnout. 

Pomohlo by snad obložit dům pastičkami na krysy a pořídit si kočku? Zase špatně! Jediná věc ještě nebezpečnější než živá krysa byla krysa mrtvá. Smrt zvířecího vektora – přenašeče, totiž donutila blechy nakažené morem přesedlat na nového hostitele. Takže ideální recept na život? Najít si místečko bez krys a chudáků. A udělat si pořádné zásoby. Aspoň na čas! Za osmnáct měsíců se totiž celá ta spoušť přehnala.