Intelektuál na rozhraní věků: Erasmus Rotterdamský proslul jako „kníže humanistů“
Gerrit Gerritszoon, kterého známe pod pseudonymem Erasmus Rotterdamský, proslul jako „kníže humanistů“. Nade vše miloval vzdělanost, jejíž vrchol spojoval s antikou. Sám přitom pocházel z oblasti na sever od Alp, kterou staří Římané vnímali jako zemi barbarů.
Muž, po němž se jmenuje známý výměnný program pro vysokoškolské studenty, byl za života sám velkým cestovatelem, jenž si každou podniknutou cestou cíleně rozšiřoval obzory. Přídomkem „Rotterdamský“ se hlásil k svému rodišti, Rotterdamu v Brabantsku, které v době jeho narození (mezi lety 1466–1469) tvořilo součást Burgundského Nizozemí.
Bystrý levoboček
Erasmus Desiderius Rotterdamský, jak si sám začal říkat, byl nemanželským dítětem. Zatímco jeho matka Markéta pocházela z rodiny lékaře, o otci mnoho nevíme, snad jen že se jmenoval Rotger Gerrit (někdy též Gerard) a později působil jako kněz.
Chlapec se od nejútlejšího věku projevoval bystrou inteligencí a už ve čtyřech letech začal navštěvovat místní školu, v níž se vyučovalo v latině. Jen co trochu povyrostl, poslali ho studovat do 140 km vzdáleného Deventeru. Už ve 13 letech se ale Erasmus vrátil domů, protože ve městě vypukl mor. Mezitím zemřeli oba jeho rodiče, a tak se ho ujali poručníci. Ti viděli, že se snadno učí, takže ho vypravili za dalším vzděláním do města Hertogenbosch k Bratřím společného života.
Řeholní společenství vycházelo z myšlenkového hnutí devotio moderna, které usilovalo o hlubokou vnitřní zbožnost. Erasma zdejší pobyt neoslovil, později dokonce označil zde strávené tři roky za „ztracené“. Přesto v něm zřejmě něco z této doby utkvělo, jelikož nad podstatou pravé křesťanské zbožnosti sám celý život přemítal. V osmnácti letech pak na přání poručníků vstoupil do augustiniánského kláštera poblíž Goudy a připravoval se na povolání kněze. Jenže vzhledem k tomu, že se duchovními mohly stát jen manželské děti, musel nejdříve dostat církevní dispens (výjimku z normy).
Zpozdilost pařížské univerzity
Po vysvěcení se stal nejprve sekretářem biskupa v severofrancouzském Cambrai, jenž si ho v roce 1493 vybral pro jeho schopnosti. Díky tomu mohl opustit svůj klášter, do kterého se už nikdy nevrátil. Touto prací získal prestižní post, jenomže Erasma více než kariéra zajímalo další studium.
S biskupovým svolením se po dvou letech vydal na nejslavnější francouzskou univerzitu Sorbonnu, která ovšem jím vkládaná očekávání nenaplnila. V jeho očích poněkud zamrzla v čase, protože byla stále v zajetí neplodných teologických půtek mezi zastánci učení dvou vlivných myslitelů 13. století – Tomáše Akvinského (tomisté) a Dunse Scota (skotisté). Erasma takové hašteření nezajímalo, netoužil se přehrabovat ve středověké scholastice, nýbrž se chtěl dozvědět více o dědictví antiky, zejména její literatuře a filozofii. Oživený zájem o toto historické období se vynořil už před nějakou dobou spolu s italskou renesancí, ovšem na Sorbonně zatím v kursu nebyl.
Za největší přínos pařížského pobytu tak student z Rotterdamu považoval skutečnost, že se seznámil s několika zde pobývajícími humanisty. Tito přívrženci směru, jenž Erasma oslovoval, usilovali o skutečnou lidskost (latinsky humanitas), jíž mohl člověk dosáhnout hlubokou vzdělaností založenou na důkladném studiu literatury, filozofie a estetiky. Vrchol těchto odvětví spatřovali právě v dílech starého Řecka a Říma, která proto bedlivě studovali a překládali.
Antické klasiky Erasmus hájil hned v jednom ze svých prvních spisů zvaném Proti barbarům. V těchto filozofických dialozích označuje za barbary ty, kteří starověká díla odsuzují. Vyzdvihuje vysokou hodnotu a ušlechtilost knih, které si zaslouží být čteny, přestože se jejich autoři vlastně řadili mezi pohany, neboť žili ještě před příchodem Krista na zem. Zvláštní pozornost pak Erasmus věnoval křesťanským autorům starověku, tedy církevním otcům a myslitelům prvních staletí křesťanství, a zejména původním, nepřeloženým biblickým textům.
Na sever i na jih
Mezi jeho humanisticky zaměřené přátele patřil William Blount, lord z Montjoy (asi 1478–1534), pozdější vychovatel anglického krále Jindřicha VIII. Jejich setkání značně ovlivnilo Erasmův další život. V roce 1499 s ním odcestoval do jeho rodné Anglie, kde poznal další inspirativní osobnosti, s nimiž cítil spřízněnost. Byl mezi nimi i anglický právník, politik a učenec Thomas More (1478 až 1535), autor slavné Utopie, jemuž Erasmus později věnoval své proslulé dílo Chvála bláznivosti.
Nejen More, ale také další humanističtí učenci jako John Fisher či John Colet, se pro něj stali zdrojem inspirace a celoživotního přátelství. Studovali latinsky píšící autory starověku a učili se i řečtinu, aby se mohli nezprostředkovaně dostat ke druhé významné části klasické vzdělanosti. Za pozornost stojí, že se neomezovali jen na učená pojednání, Erasmus například do latiny přeložil rovněž díla věhlasných starověkých dramatiků Euripida a Lúkiana.
Mezi lety 1506 a 1508 si pak myslitel vyplnil velké přání, když procestoval kolébku antické civilizace, Itálii. Navštívil všechna tehdejší významná centra vzdělanosti, kam patřily Boloňa, Padova a Řím. Také této cesty využil k navázání nových kontaktů a rozšíření vzdělání. Na univerzitě v Turíně si dokončil univerzitní kurikulum ziskem doktorátu z teologie a v Padově si zase prohloubil své znalosti řečtiny. Když v roce 1509 nastoupil na anglický trůn nový král Jindřich VIII., jenž se zdál jeho myšlenkám nakloněný, vyslyšel Erasmus nabídky tamních přátel a odcestoval opět na Britské ostrovy. Zde kolem roku 1511 dokončil své již zmiňované dílo Chvála bláznivosti, jež je ironickým pohledem na společnost, na niž nahlíží optikou lidských slabostí.
Jak reformovat církev?
Křesťanství a církevní reforma byly dalším velkým tématem, jemuž Erasmus Rotterdamský věnoval mnoho přemýšlení a inkoustu. Coby k propagátorovi nápravy církve k němu zpočátku vzhlížel i Martin Luther (1483–1546), ovšem brzy se jejich cesty rozešly. Na rozdíl od zběhlého augustiniánského mnicha nehodlal jít cestou odtržení od stávající církve, ale usiloval o její vnitřní uzdravení. Byl toho názoru, že skutečnou reformaci je možné uskutečnit jen nápravou mravů a vzděláním. Stejně tak se později distancoval od švýcarských protestantských reformátorů kolem Jana Kalvína.
S Lutherem se navíc střetl v několika polemikách, například ohledně pojetí svobodné vůle člověka. Erasmus ji hájil a vyzdvihoval její důležitost pro dobrý křesťanský život, zatímco Luther ji neuznával. Stavěl do popředí víru v Boha, která jediná může přinést spásu. Erasmus Rotterdamský před zarputilými náboženskými boji dával přednost toleranci a smířlivosti, čímž může být blízký lidem dneška. Za úkol křesťana považoval jednat podle Kristova příkladu lásky a milosrdenství k bližním, ne slepě zachovávat vnější předpisy.
Jakýmsi shrnutím Erasmových názorů na toto téma je Příručka křesťanského rytíře, v níž vysvětluje, co je skutečné křesťanství. Ve zkratce se jedná o následování Krista, tedy nejvyššího příkladu dobra. Nepřekvapí, že vedle upřímné zbožnosti a mravného života je k němu podle něj potřebná také humanistická vzdělanost.
Šiřitel nebezpečných myšlenek
Erasmus Rotterdamský proslul též vydáním původní řecké verze Nového zákona, k němuž připojil vlastní latinský překlad a výkladové komentáře. Šlo o velice novátorský počin, protože ke svatým textům přistupoval jako filolog, podroboval je tedy zkoumání a kritice jako jakýkoliv jiný text. Opravil tak latinský překlad pořízený sv. Jeronýmem, takzvanou Vulgatu, dosud považovaný za nedotknutelný. Za zmínku stojí, že právě Erasmovu verzi použil o pár let později Martin Luther pro svůj slavný překlad Nového zákona do němčiny.
Věroučné spory se stoupenci protestantismu i katolictví přinesly Erasmovi mnoho nepřátel, proto se v závěru života stáhl do ústraní. Usadil se v Basileji, avšak když se město přidalo k protestantské reformaci, odcestoval do německého Freiburgu, kde v letech 1529–1535 vyučoval na univerzitě. Až do své smrti horlivě psal a překládal. Vedle psaní vlastních textů se stále věnoval ediční činnosti, vydal spisy jak raně křesťanských autorů (sv. Jeronýma či sv. Augustina), tak římských klasiků (Cicera, Ovidia a Plinia).
Zemřel v roce 1536 v pokročilém věku 67–70 let a místo posledního odpočinku nalezl v basilejské katedrále. Ještě po smrti byl však považován za nebezpečného – některá jeho díla zařadila tehdejší katolická církev na index zakázaných knih, protože v nich autor nezaujal dostatečně kritický postoj vůči protestantské církvi. Hranice mezi povolenými a zakázanými knihami byla přitom mnohdy nepředvídatelná, a tak se na listu objevila nejen jeho teologická díla, ale i populární sbírka přísloví Adagia. Svou dobu v mnohém předběhl, opětovného uznání se Erasmovým myšlenkám dostalo až za osvícenství v 18. století.