Zvířecí patologové na stopě zločinu: Jak vypadá práce veterinárních vyšetřovatelů

Mladý orel skalní na operačním stole nemá žádné vnější poranění. Ani rentgen neukázal zlomeniny. Jenže tento pták – přísně chráněný druh – tu leží zobákem nahoru. Do malebného oregonského městečka, kde sídlí špičková laboratoř, ho odeslali federální agenti odněkud ze západu Spojených států: Mají podezření, že se mu stal osudným výboj z vedení vysokého napětí. Mršina je hlavním důkazem ve vyšetřování, jež může skončit obviněním z trestného činu pro některého z provozovatelů rozvodných sítí.  

Veterinární patoložka mrtvé tělo otevřela a doufala, že dokáže určit příčinu smrti. Tato zvláštní laboratoř, jediná na světě, je plně zasvěcena objasňování zločinů na zvířatech: Každý rok analyzuje tisíce zdechlin, částí těl nebo výrobků, které z nich vznikly. Cílem je nejen zjistit, jak daný živočich zemřel – odborníci se často snaží vůbec určit, o jakého tvora se jedná. „V klasické policejní práci víte jednu věc jistě: Oběť byla z druhu Homo sapiens,“ vysvětluje vedle stojící Ken Goddard, bývalý vyšetřovatel, který nyní řídí Americkou forenzní laboratoř pro ryby a zvířata. „Naším prvním úkolem je zjistit, jakého živočicha vlastně zkoumáme.“ 

Byznys ve velkém

Pašování zvířat a pytlačení představuje globální byznys, v němž se točí miliardy dolarů. Experti navíc tvrdí, že s tím, jak se postupy pytláků vylepšují a machinace překupníků se přesouvají do temných zákoutí internetu, je stále těžší je odhalovat. Když vyšetřovatelé rozbijí nějakou pašeráckou síť, stává se zmíněná laboratoř často klíčovým místem pro získání důkazů. Vědci tam provádějí testy DNA, zkoumají nalezené střely, identifikují jedy a srovnávají zbytky těl s referenční sbírkou asi 35 tisíc zvířecích druhů. Rozsáhlé depozitáře připomínají hororové kulisy plné kůží, kostí, peří, tesáků a drápů. 

Když bylo před dvěma lety na polích v Marylandu objeveno třináct mrtvých orlů bělohlavých, místní chemici určili, že je zabil nedovolený pesticid. Letos v létě zas v Montaně zastřelili záhadného tvora připomínajícího vlkodlaka a genetici případ uzavřeli s tím, že jde o vizuálně podivného, ale biologicky naprosto běžného vlka. A loni se například člen nechvalně proslulého irského gangu přiznal k ilegálnímu vývozu nosorožčí rohoviny – ovšem až poté, co laboratoř potvrdila, že pohár, který se pokoušel prodat, vznikl z biologického materiálu ohroženého nosorožce indického. Nic z toho vám však Goddard ani jeho kolegové neřeknou. „Nikdy se nestaráme, jak případ skončil. Trofej si do poličky dáváme za odhalený důkaz, nikoliv za konečné odsouzení.“ 

Na špičce v oboru 

Jednopodlažní budova laboratoře s rozlohou přes 3 700 metrů čtverečních má federální status, ale ve srovnání s přísně střeženými pevnostmi ve Washingtonu působí až malebně. Návštěvníci tu nemusejí procházet přes detektory kovů, ačkoliv nové „úlovky“ míří pod rentgen často hned po doručení. V létě nainstalovali u parkoviště betonové zábrany, aby odradili potenciální sebevražedné atentátníky: ovšem nikoliv kvůli reálným výhrůžkám, nýbrž proto, že to nařizuje protokol pro vládní budovy. Goddard si dokonce dělá legraci – kterou zjevně myslí napůl vážně –, že někteří lidé na úřadu vlády o existenci této laboratoře s 34 zaměstnanci ani netuší.  

Přesto se zařízení nachází na světové špičce v oboru. Místní mrazicí boxy schraňují desítky tisíc vzorků zvířecí DNA. Zástupce ředitele Ed Spinoza dosáhl několika průlomů, jako byl objev techniky pro identifikaci slonoviny nebo použití hmotnostní spektrometrie pro určení původního regionu, odkud zvíře či dřevo pocházejí. Právě vzácné stromy totiž ohrožuje rostoucí ilegální byznys.   

Přerostlá kolekce

Biolog Johnnie French často cestuje do afrických zemí a učí strážce tamních parků sbírat důkazy v místě, kde došlo k ilegálnímu odstřelu nosorožců a slonů. Především však působí jako „kurátor“ děsivé kolekce, která dokládá lidskou touhu po shromažďování zvířat – ať už živých, či mrtvých. Místnost za místností uvidíte stále totéž: Kabinety obestavěné kovovými skřínkami, praskajícími ve švech pod náporem exemplářů, jež zabavily úřady nebo je instituci někdo věnoval. Vitrína plná hebkých kožešin kočkovitých šelem, tác s naskládanými exotickými ptáky v barvách duhy, šíleně vypadající kabelka vyrobená z kožichu opice, vyšisovaná kůže z hlavy afrického slona… Kolekce je tak obrovská, že se již brzy začne stavět nový depozitář o výměře 1 300 metrů čtverečních.  

Na jedné skříni visí cedulka „Sušené orgány“. Najdete v ní výhradně penisy nebo části těl, které za ně překupníci vydávali. Jeden třicet centimetrů dlouhý exemplář byl prodán pro „lékařské“ účely coby tygří penis – laboratoř však záhy zjistila, že se jedná o úd z býka. Následně French nabízí prohlídku, kterou pracovně nazývá „túra po výhledech a vůních“. V malé místnosti ohlodávají larvy masožravých brouků zvířecí kosti, aby je vědci mohli analyzovat kvůli možným zraněním nebo je uložit pro budoucí srovnávání. Na opačné straně se vstupuje do Frenchova království, kde vědec preparuje nově získané zvířecí vzorky.  

Počítání drápů

„Tenhle kluk je můj oblíbený,“ vysvětluje French, bývalý armádní výsadkář, zatímco vytahuje z obřího mrazáku nepříjemně živě působící exemplář zmije gabunské. Jde o jeden z mnoha, jež byly nedávno zabaveny při vyšetřování v Nevadě. „Jistý student střední školy měl v pokoji třiačtyřicet těch nejjedovatějších hadů. A jeho matka o tom neměla ani tušení.“ 

O hodinu později přiváží zásilková společnost FedEx dva plastové boxy plné zmrzlých mršin z kalifornské zoo Santa Ana. Ta, podobně jako jiné zahrady, pravidelně doplňuje laboratorní sbírky. Tentokrát poslali pštrosa, několik primátů a také mravenečníka, kterému – jak se zjistilo po odstranění několika vrstev plastových pytlů – z nějakého záhadného důvodu chyběla hlava. „Všechno samozřejmě zaznamenáváme, včetně počtu zachovaných drápů. Za pět či deset let se tak budeme moct podívat zpátky, když se někde objeví náhrdelník z drápů mravenečníka, a dáme si věci do souvislosti. Budeme vědět, zda materiál pochází z jednoho, či ze tří různých exemplářů,“ objasňuje French.

Rozbitá ikona

To, co patologové v laboratoři objeví, pak často slouží jako důkaz u soudu. Především orli jsou v USA nadále velmi přísně chráněni, přestože Trumpova administrativa zrušila řadu omezení, která se týkala například ochrany stěhovavých ptáků. 

Na druhém konci místnosti pracuje další veterinární patoložka, Tabitha Vinerová, a do sluchátek si pouští Simona a Garfunkela. Její ruce ve fialových rukavicích se noří do mršiny orla bělohlavého, jenž možná doplatil na příliš blízký průlet okolo větrné turbíny: „Při pitvě lidských ostatků se žádná modřina neschová. Ale tady je to jiné. Speciální agenti se proto vždycky ptají: Zabil je člověk, nebo ne?“ 

Vinerová mrtvého ptáka zrentgenovala a nyní si na monitoru prohlíží výsledky. „Obě křídla jsou zlomená, část prakticky chybí, a dále je tu fraktura nohy.“ To vše podle ní dokazuje, že šlo o mnohem silnější kolizi než například při srážce s autem. „Národní ikona,“ říká si spíš pro sebe a opět ohledává mršinu. „Ale tak trochu rozbitá.“