Zrození legendy dvou světových válek: Protiletadlové kanony K-Zugflak (2)
Německý protiletadlový kanon ráže 88 mm patří mezi nejznámější zbraně druhé světové války, ale jeho kořeny sahají až do prvního globálního konfliktu. Samotný kalibr 88 mm se užíval však již koncem 19. století. Ve své době šlo o mimořádně účinnou zbraň, která vedle vysokých výkonů nabízela i pozoruhodný evoluční potenciál
Německá armáda prováděla za první světové války experimenty s montáží běžných polních děl na nové lafety s vyšším rozsahem náměru, ale zásahy představovaly spíš otázku velkého štěstí, jelikož úsťová rychlost těchto děl byla prostě příliš nízká na to, aby se dalo efektivně mířit. Navíc neustále rostly výkony letadel, která létala rychleji a ve větších výškách, takže logicky rostly i požadavky na protiletadlové kanony.
Němci sice používali Kruppova děla ráže 77 mm vytvořená proti balonům a vznikaly i nové kanony této ráže včetně (tehdy velmi progresivních) samohybných verzí na podvozcích automobilů, ale ani to nestačilo. Němci vnímali jako vážný problém přibývající nálety britských těžkých bombardérů, z nichž některé se pohybovaly ve výškách prakticky na hranici dostřelu německých kanonů; o šanci na zásah nemluvě.
Bratři jiných ráží
Mezi nepočetné výjimky ale náležely právě původně námořní kanony kalibru 88 mm, které to dokázaly, a proto vzbudily zájem německé generality. Zbraně se jevily jako dobrý základ, zásadní nevýhodu však představovala montáž na statických lafetách, které neumožňovaly rychlou změnu pozice. Armáda požádala zbrojovky o nová protiletadlová děla, ale s tím, že mají být (pokud možno) mobilní. Hmotnost těchto zbraní sice nedovolovala montáž na nákladní automobily, která se uplatňovala u 77mm kanonů, nabízelo se však řešení ve formě tažených přívěsů, případně také železničních vagonů.
Vývojové projekty se rozběhly u dvou největších výrobců výzbroje vilémovské armády (Krupp a Rheinmetall – znám též pod jménem Ehrhardt). Armáda tak dostala dvě sady návrhů, z nichž ta od společnosti Rheinmetall obsahovala kanony ráže 88 a 105 mm, kdežto Krupp přidal ještě projekt 80mm děla.
Omezený počet stopětek
Generálové v každém případě podpořili všechny návrhy, a tak se vyvíjelo celkem pět různých, byť technicky velmi podobných zbraní. Kanony se nalézaly na křížových lafetách se čtyřkolovými podvozky, jež byly optimalizovány pro motorovou trakci. Krupp použil u svého přívěsu masivní kovová kola, kdežto Rheinmetall sáhl ke kolům s pneumatikami. Kanony kalibru 105 mm se vyráběly také v dalších verzích, jelikož obě firmy dodávaly i stacionární zbraně a Rheinmetall navíc i dělo na železničním podvozku.
Zbraň ráže 105mm se však příliš neosvědčila, neboť bez lafety vážila kolem čtyř tun a každý náboj pak 25 kg, což velmi komplikovalo přesuny a obsluhu. Nakonec proto obě německé zbrojovky během první světové války vyrobily jenom něco přes čtyřicet protiletadlových kanonů ráže 105 mm, které sloužily pro střežení některých strategicky důležitých objektů v týlu. Mezi takto chráněné objekty příznačně patřily i areály samotných zbrojovek.
Označení pro pokusnou službu
Jako optimální se ale nejevily ani kanony ráže 80 mm, kterých firma Krupp postavila 78 kusů. Sice nabízely dobrou pohyblivost i snadnou obsluhu, ovšem balistické výkony nepostačovaly, takže generálové a představitelé obou zbrojařských korporací dospěli ke shodnému názoru, že cestu vpřed a správný kompromis reprezentuje protiletadlový kanon ráže 88 mm. V roce 1916 se proto definitivně rozhodlo o preferenci tohoto kalibru a do arzenálu císařské armády byla o rok později zavedena zbraň s názvem 8,8-cm K-Zugflak L/45. Termín „Zugflak“ uváděl, že jde o tažený protiletadlový kanon (Zugflugabwehrkanone) a písmeno K upřesňovalo určení pro motorovou trakci (Kraft).
Označení neobsahovalo rok vstupu do výzbroje, protože se zdá, že se nejednalo o definitivní přijetí do řadové služby, nýbrž spíše o službu pokusnou. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že pod uvedeným označením figurovaly hned dva odlišné, ačkoli podobné, typy od konkurenčních firem. Německá armáda patrně chtěla oba nejprve prověřit, aby si pak vybrala jeden definitivní, jenž by dostal označení včetně roku oficiálního vstupu do služby. Některé zdroje sice používají názvy Flak 16 či Flak 17, jenže dobové německé dokumenty takové termíny neznají. Jedná se zřejmě o označení vzniklá až po válce, kdy je užívali zástupci vítězných velmocí a snad také německý Reichswehr, ale během první světové války byly kanony známy skutečně jenom jako K-Zugflak.
