Zrod vzdušných lovců (2): Počátky leteckých stíhačů za Velké války
Ještě na počátku první světové války k soubojům stíhačů vůbec nedocházelo, poté však události nabraly rychlý spád. Letectva se musela k problému postavit čelem a vytvořit jak specializované letouny, tak neotřelé taktické postupy
Německý konstruktér Anthony Fokker vycházel z protivníkovy koncepce deflektorů vrtule – klínů přidělaných k vrtuli, které odrážely vlastní kulky. Němec se ale domníval, že občasná palba do jejích sice chráněných, přesto však stále zranitelných listů zůstává stále riskantní. Jako správná cesta se ukázalo propojení kulometné spouště s časovačem motoru. Němci tak dostali do rukou zbraň mířící přímo dopředu a umožňující šikovným pilotům mnohem přesnější palbu na rychle se pohybující cíle.
Předchozí část: Zrod vzdušných lovců (1): Počátky leteckých stíhačů za Velké války
V britských barvách v tomto období brázdily nebe stroje jako F.E.2b nebo Airco DH.1, které měly motor a tlačnou vrtuli uloženy vzadu, což sice umožňovalo poměrně pohodlnou lafetaci dopředu střílejících zbraní, letové výkony ale zůstávaly nevalné. Když tedy císařští poslali v červnu 1915 do vzduchu první stroje typu Fokker Eindecker, dohodovým pilotům nastaly krušné časy.
Fokkerův úklid
Pro období německé vzdušné nadvlády britský tisk později používal pojem Fokker Scourge (v angličtině metla, česky se používá též Fokkerův bič nebo úklid). Jako jeho začátek se datuje 1. srpen 1915, kdy Němci včetně slavných es Oswalda Boelckeho (1891–1916) a Maxe Immelmanna (1890–1916) odrazili nálet na jedno ze svých letišť a útočící britské peruti způsobili ztráty. Císařští letci v následujících týdnech slavili další úspěchy, přičemž využívali dobrých vlastností eindeckerů ve vertikálním letu.
Dlouhé prudké klesání, přesná střelba, opětovné nabrání výšky – tak vypadal relativně jednoduchý recept k zapisování dalších vzdušných vítězství. Němcům hrál do karet i fakt, že se jejich kulomety „krmily“ z pásů, a nikoliv ze zásobníků, které museli dohodoví piloti během boje často měnit. Dohodové ztráty rostly a již v říjnu 1915 velitelství britského letectva hlásilo, že jeho muži mají tendenci se raději vyhýbat boji s novými fokkery. Naopak Němci šli do akce agresivně, což se týkalo obzvlášť nedávno vzniklé skupiny stíhacích es.
Vrací se rovnováha
Již tehdy lze zaznamenat jev známý později v různých letectvech i konfliktech – velkou část sestřelů si na konto připisoval poměrně omezený okruh těch nejlepších, zatímco nováčci spíše paběrkovali. Na přelomu let 1915 a 1916 tak poprvé došlo k tomu, že některá z válčících stran vybojovala vzdušnou nadvládu. Dohodoví stíhači většinou v souboji jeden na jednoho neobstáli, takže v polovině ledna přišlo nařízení zajišťovat průzkumné lety minimálně třemi stroji.
Pokud během mise pomalý letoun ztratil kontakt se svou eskortou, měl se vrátit na základnu. Kromě toho Britové i Francouzi omezili dálkový fotografický průzkum, což se negativně projevilo přímo na frontě – nepříteli se podařilo utajit většinu svých příprav na bitvu u Verdunu. Právě během gigantického střetnutí Fokkerův úklid skončil. Mohl za to jak příchod nových dohodových typů (především francouzský Nieuport 11 a britský Airco DH.2), tak zavedení vylepšených letových formací lépe chránících zranitelné průzkumné stroje. Labutí píseň eindeckerů přišla v březnu a dubnu 1916, kdy si připsaly poslední úspěchy.
Jak na ně?
V tomto dřevním období se také začala rodit taktika stíhacího boje, na čemž měl zásluhu především výše zmíněný Oswald Boelcke, jeden z nejznámějších stíhačů války. Ti zpočátku působili jako jednotliví lovci, avšak mladý Němec zjistil, že osamocený stroj se dá snadno sestřelit. Přesvědčil proto Maxe Immelmanna, aby létali spolu a navzájem si hlídali slepé úhly. Již počátkem roku 1916 dal dohromady malou brožuru shrnující jeho nemalé zkušenosti a věnující se vhodným způsobům útoku na nejběžnější typy dohodových letounů.
TIP: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války
V červenci 1916 pak své myšlenky zformuloval v celosvětově prvním manuálu pro stíhací piloty, který nesl název Dicta Boelcke. Soubor jednoduchých pravidel řešil nejen otázky útoku a obrany jednotlivých strojů, ale také pro stíhače tolik nutnou vzájemnou spolupráci. Roky 1914–1916 tak přinesly nejen zrod fenoménu stíhacího boje, ale také taktické postupy, jež se používaly dlouhá desetiletí, a některé zůstávají platné dodnes.
Dicta Boelcke
- Před útokem se snaž získat jakoukoliv výhodu, a jestliže je to možné, měj slunce v zádech.
- Vždy dokonči útok, který jsi už začal.
- Střílej jedině na krátkou vzdálenost a jen tehdy, máš-li protivníka správně v zaměřovači.
- Nikdy nespusť protivníka z očí a nikdy se nenech oklamat nějakou lstí nebo úhybným manévrem.
- Při každém útoku je nezbytné přibližovat se k nepříteli zezadu.
- Jestliže se na tebe řítí protivník, nesnaž se jeho útoku uhnout, ale leť mu vstříc.
- Letíš-li za nepřátelské linie, nikdy nezapomeň na svou ústupovou trasu.
- Vždy je lepší útočit ve skupině po čtyřech nebo šesti. Jestliže se boj rozpadne v řadu jednotlivých soubojů, snažte se vyhnout situaci, kdy několik z vás bude útočit na stejného soupeře.
