Zpřetrhané okovy Zanzibaru: Na cestách nejkrásnějším místem Afriky

Roku 1866 popsal slavný cestovatel a lékař David Livingstone Zanzibar jako „nejkrásnější místo v celé Africe, kde nic není takové, jak se na první pohled zdá“. A měl pravdu: Za povrchovou maskou exotického ráje s kokosovými palmami, pestrobarevnými korálovými útesy a kilometry bílého písku se skrývá historie utkaná z invazí a intrik.  

Ostrov Zanzibar (viz Zanzibar a Tanganika) nejdřív dobyli Portugalci, poté Arabové a nakonec si jej přivlastnil ománský sultanát. V polovině 18. století měl tudíž veškerou infrastrukturu nutnou k tomu, aby se stal centrem obchodu s otroky pro celou východní Afriku. Tamní přístav byl dostatečně hluboký i pro největší lodě té doby, ostrov nabízel hojné zdroje pitné vody a půda obyvatele snadno uživila. K rostoucí prosperitě přispěl i fakt, že ománský panovník Saíd bin Sultán pozval na Zanzibar bohaté indické kupce, tzv. banyány – kolem roku 1860 jich tam už žilo přibližně šest tisíc. 

Kamenné město

K nejzajímavějším místům Zanzibaru patří jeho stejnojmenná metropole, jejíž nejkouzelnější část se jmenuje Stone Town neboli „Kamenné město“: V jeho centru zvaném Mji Mkongwe najdete úžasný labyrint křivolakých uliček, rušných bazarů i přepychových arabských sídel. Coby návštěvníci se tam zcela jistě dřív či později ztratíte, ale v tak kulturně pestrém prostředí je příjemné i bloudit. A jakmile se zatoužíte vrátit do „normálního“ světa, určitě vám někdo ochotně poradí. 

Větší část města vyrostla v 19. století, kdy Zanzibar představoval nejdůležitější obchodní centrum v západní části Indického oceánu. Proudilo tudy všemožné zboží z pevniny, zejména slonovina a otroci. Na minulost tak odkazují nuzné cely, kde se mačkali lidé na prodej, ale rovněž dva někdejší paláce (dnešní muzea), ománská pevnost z počátku 18. století, dvojice katedrál či lázně v perském stylu. 

K nejpozoruhodnějším stavbám Kamenného města se řadí tzv. Palác divů, kde dnes sídlí Národní muzeum historie a kultury. Původně se jednalo o sultánský palác, který byl po dokončení v roce 1883 nejvyšší budovou ve východní Africe a dodnes drží zanzibarský rekord. Prvenství si také vysloužil, pokud jde o zavedenou tekoucí vodu či elektrické osvětlení. 

Hřebíček a temná minulost

První kamenné budovy Zanzibaru vznikly za vlády Saída bin Sultána, který v roce 1832 přesunul své hlavní město z ománského Maskatu právě k východním břehům Afriky. Ostrov posléze proslul hřebíčkovými plantážemi: Okolo roku 1835 již téměř všichni obchodníci vysazovali hřebíček na úkor do té doby dominantní kokosové palmy a k zisku jim pomáhala práce otroků.  

„Otroci – často spoutáni provazy, aby neutekli – plnili současně roli nosičů: Přenášeli do přístavu a na lodě cenný náklad v podobě tun slonoviny, jilmového oleje, kůží divokých zvířat, drahokamů a ebenu,“ napsal o minulosti Zanzibaru známý polský reportér Ryszard Kapuściński. „Ceny byly různé, od jednoho dolaru za dítě až po dvanáct dolarů za hezkou mladou dívku. Nejzdravější a nejsilnější pak hnali z trhu na náměstí Mkunazini do přístavu. Ten leží blízko, jen několik set metrů. Odtud pak pluly lodě speciálně určené pro transport otroků buď do Ameriky, nebo na Blízký východ. Těžce nemocné, za které by nikdo nedal ani pár centů, odnášeli po skončení trhu na kamenitý břeh, kde je pak sežraly smečky zdivočelých psů.“ 

Výpravy za kořením

V dobách „největší slávy“ dokázali obchodníci každoročně přepravit z pevniny na Zanzibar šedesát tisíc otroků, které pak dál vyváželi do Arábie, Indie a francouzských držav v Indickém oceánu. Z každého prodeje se vybírala daň pro sultána, a tak rostlo nejen město, ale i vladařovy paláce.

Za značnou část svého bohatství vděčil Zanzibar kromě hřebíčku rovněž muškátovým oříškům, pepři, vanilce a dalšímu exotickému koření, které se odtud vozilo do celého světa. Dnes jsou v zemi velmi populární tzv. spice tours, tedy výpravy za kořením, jež pořádá nespočet cestovních kanceláří.

Cely vedle katedrály

Na okraji Kamenného města stojí první anglikánská katedrála na Zanzibaru a ve východní Africe vůbec. Nachází se nedaleko bývalého náměstí Mkunazini, kde se v roce 1873 konal poslední africký trh s otroky. Přímo v útrobách svatostánku na připomínky obchodu s lidmi nenarazíte. Pokud však nahlédnete do sklepení vedlejší budovy, která dřív sloužila jako misijní nemocnice, objevíte dvě špinavé cely: V každé z nich přechodně pobývalo až sedmdesát pět otroků najednou. Cely přitom mají tak nízké stropy, že se tam většina lidí nemohla ani narovnat.  

Moderní vzpomínku na neslavnou minulost představuje skulptura od Clary Stornasové na nádvoří katedrály: Jedná se o pět postav, jež poutá řetěz dovezený z pevninského přístavu Bagamoyo, přes který otroci směřovali na zanzibarský trh. 

Krvavá revoluce

Bezesporu nejvýznamnější událostí v novodobé historii města se stala revoluce z roku 1964, kdy během jediné hrůzyplné noci zmasakrovala armáda revolucionářů tisíc Indů a Arabů. Čistka vyvolala obrovský exodus, po němž v metropoli zůstalo sotva procento neafrické populace. 

Je však až neuvěřitelné, jak málo z hořkosti způsobené krveprolitím zůstalo v obyvatelích Zanzibaru dodnes: V současnosti se na ostrově daří nejrůznějším náboženstvím, rasám i kmenům. Můžete tam potkat indického křesťana, slyšet muezziny, jak svolávají věřící do mešit, a město navrch zdobí zmíněná anglikánská katedrála. Tolerance a dobrá vůle jsou všudypřítomné.

Novodobé střety mezi národy – zapříčiněné náboženským fundamentalismem, starou nenávistí nebo politickými neshodami a tak časté všude ve světě – se Zanzibaru zatím vyhýbají. Někdejší centrum otrokářství zkrátka dokázalo zpřetrhat staré okovy a stát se součástí moderní demokracie.