Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války (2)

Po staletí byla kavalerie jednou z hlavních bojových sil všech armád, ovšem ve 30. letech (kdy vznikala koncepce blitzkriegu) její význam v německém vojsku velmi poklesl. Wehrmacht měl před vypuknutím války pouze jednu jezdeckou brigádu, teprve v říjnu 1939 byla zformována 1. jezdecká divize a další svazky kavalerie působily během války v rámci SS.

Předchozí část: Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války (1)

Hlavní úkoly jezdectva – průzkum a rychlé útoky z chodu – převzaly jednotky obrněných automobilů a motocyklů. Tyto stroje poskytovaly podstatně větší palebnou sílu, srovnatelnou s lehkými tanky. Němečtí velitelé začátkem války běžně nasazovali k podpoře postupu pěchoty větší počet motocyklů s přívěsnými vozíky, vyzbrojených kulomety a lehkými minomety. I když neměly žádnou pancéřovou ochranu, používaly se tyto stroje běžně až do konce války, přestože je postupně nahrazovaly obrněné transportéry.

Pro boj v horách

Lehké a horské divize měly ve své sestavě pouze dva pluky a děla menší ráže, což jim mělo umožnit větší manévrovatelnost. Lehké divize však v boji prokázaly malou bojovou sílu, a proto byly postupně doplněny a přezbrojeny na motorizované svazky. Horské divize měly speciální výcvik a výzbroj, jež vyžadovalo nasazení ve vysokohorském terénu. Disponovaly jen malým množstvím motorových vozidel, většinu přepravy zajišťovaly muly. Tyto jednotky měly velkou tradici v Rakousku, a tak ve dvou ze tří horských divizí Wehrmachtu sloužili právě Rakušané.

Další typ jednotek představovaly motorizované divize, jež byly náročné na vybavení a provozní zabezpečení, proto jich bylo jen několik. Jejich hlavní bojový úkolspočíval v podpoře tankových divizí v útoku a vedení manévrového boje. Takové jednotky v ostatních armádách neexistovaly a po vyhodnocení polského tažení představovala jejich mobilita pro spojenecké zpravodajce nepěkné překvapení. V těchto divizích nebylo místo pro hipomobilní přepravu, pěchota se přepravovala na nákladních autech a později v obrněných transportérech. Během války byly postupně motorizovány další pěší divize, ale koně se až do jejího konce nepodařilo plně nahradit.

Personální skladba armády

Chaotický vývoj německých ozbrojených sil v meziválečném období vedl k odlišné míře vycvičenosti vojáků a k problémům s obsazováním velitelských pozic všech stupňů. Podle branného zákona podléhali odvodní povinnosti všichni muži německé národnosti ve věku 18–50 let, pokud jí nebyli z různých důvodů zproštěni. Nejstarší záložníci prošli rozsáhlým polním výcvikem a získali bojové zkušenosti během první světové války, ale mnoho z nich mělo různá zdravotní omezení a příliš se nehodilo pro nasazení k mobilním a technicky náročným typům zbraní.

Při odvodech se také přihlíželo k počtu dětí či důležitosti práce dotyčného pro stát. Další generaci představovali muži narození před Velkou válkou, kteří se jí pro své mládí nezúčastnili. Kvůli poválečným omezením velká většina z nich neprošla žádným vojenským výcvikem, takže nemohli být ihned nasazeni k prvosledovým jednotkám. Následující generace mladých mužů již prošla buď výcvikem v různých paravojenských organizacích, nebo již absolvovala vojenskou prezenční službu. Tito vojáci byli většinou seznámeni i s nejnovější bojovou technikou, proto se s nimi počítalo jako s kádry pro prvosledové útočné jednotky.

Další personální problém německé armády představoval důstojnický sbor a generalita. Řada vojáků z povolání získala zkušenosti za války, ale potom byla buď propuštěna, nebo přijata do Reichswehru, jenž se však nestal plnohodnotnou ozbrojenou silou. Jejich znalosti staré 20 let tak nešly použít v moderní mobilní válce, jak ji prosazovala část důstojníků v čele s Heinzem Guderianem. Německo mělo k dispozici jen několik let k výstavbě desítek divizí včetně štábů všech úrovní velení, jež potřebovaly obrovský počet důstojníků. Ti však často získávali zkušenosti až během polského tažení. 

Nedostatek surovin

Německý zbrojní průmysl, na němž byla po dlouhá léta uvalena omezení, pracoval sice již několik let na plné obrátky, ale jeho kapacita nemohla stačit k výstavbě obrovského počtu nových bojových svazků. Němcům v tomto směru pomohlo obsazení Československa, kde přišli snadno k obrovskému množství vojenského materiálu a pracovaly pro ně tamní zbrojovky. Německá armáda zařadila již před válkou do výzbroje zbraně, vozidla a další vojenské vybavení, ukořistěné v Rakousku a Československu. Tím sice vyřešila nedostatek vlastní výzbroje, ale již zde začaly komplikace v dodávkách náhradních dílů.

TIP: Poprvé proti pevnostem: Německé plány na dobývání československého opevnění

Taktika blitzkriegu vyžadovala nasazení obrovského množství motorových vozidel všeho druhu, jež potřebovaly obrovské množství paliva. Německo nemělo přístup ke zdrojům ropy, a proto již před válkou postavilo závody na výrobu syntetického benzinu z hnědého uhlí. Průmysl se však potýkal s nedostatkem dalších surovin jako kaučuk na pneumatiky, wolfram a další legovací prvky pro ušlechtilou ocel na stavbu tanků a lodí, hliník pro letecký průmysl a především železná ruda, kterou bylo nutné dovážet ze Švédska. Německo muselo před válkou všechny tyto materiály nakupovat v zahraničí. 

Válka začíná 

Německá armáda byla v roce 1939 silou, s níž se muselo počítat jako s vážným soupeřem všech evropských armád, i když Britové a Francouzi zatím nevěřili v brzký ozbrojený konflikt. Německá taktika byla na špičkové úrovni stejně jako spolupráce útočných sil s dělostřelectvem a letectvem. Blitzkrieg, závisející na momentu překvapení a shromáždění velkých sil v těžišti úderu, se ve válce několikrát osvědčil – ovšem Německo nemělo dostatek sil a materiálních zdrojů na vedení dlouhé opotřebovací války.