Po téměř 200 dnech skončila bitva o město na Volze a jeden z obránců mohl symbolicky vztyčit rudý prapor nad jeho troskami. Na druhé straně náměstí, v komplexu budov v pozadí, ještě před pár hodinami sídlilo velitelství německé 6. armády, než se její velitel polní maršál Friedrich Paulus 31. ledna 1943 vzdal. Poslední odpor vojáků Wehrmachtu ustal sice až 2. února, i tak ale mohl Sovětský svaz slavit. Vrchní velení Rudé armády vydalo k této příležitosti zvláštní prohlášení:
„Stalingrad je zaplaven tisíci vojáky 6. armády, kteří pochodují v dlouhých kolonách za bílou vlajkou. Vypadají příšerně sklesle a mnozí sotva hýbou nohama. Kolony neustále rostou, protože se k nim připojují další němečtí vojáci. U jedné z našich baterií stojí skupina Němců, která pozorně přihlíží, jak naši dělostřelci berou pod palbu poslední fašistická hnízda odporu.“
TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942
Vítězové odeslali tisíce zbídačelých vojáků Wehrmachtu do pracovních táborů na východ a současně začali v troskách Stalingradu shromažďovat obrovské množství opuštěné techniky a zbraní. Vojenští historikové v souvislosti s vítězstvím Rudé armády ve Stalingradu oprávněně hovoří o jednom z přelomových okamžiků druhé světové války. Musíme si však uvědomit, že Německo sice utrpělo drtivou porážku a velké lidské i materiální ztráty, ale rozhodně ještě nebylo na lopatkách.
