Zločiny Wehrmachtu: Jak se obyčejní vojáci podíleli na zvěrstvech Hitlerovy třetí říše?

Během druhé světové války prošlo německými ozbrojenými složkami téměř 20 miliónů mužů. I když dodnes přežívá legenda o čestném chování Wehrmachtu, ve skutečnosti se jeho příslušníci dopustili mnoha válečných zločinů. Nabízí se tak otázka, jak se mohli na těchto činech podílet muži z natolik kulturního národa, jakým Němci bezpochyby byli.

27.08.2024 - Vladimír Černý



Nástup Hitlera k moci roku 1933 vnímali příslušníci německých ozbrojených sil (Reichswehru) s protichůdnými pocity. Na jedné straně se jim v mnoha ohledech líbil obsah Hitlerových projevů, ve kterých novopečený říšský kancléř sliboval obnovit velikost říše a zlikvidovat „ponižující diktát“ z Versailles. Mírová smlouva z roku 1919 totiž téměř eliminovala německou vojenskou sílu, když omezila armádu na pouhých 100 000 mužů a námořnictvo na 15 000 osob. Všeobecná branná povinnost byla v Německu zrušena, země nesměla vlastnit žádné bojové tanky, letadla či ponorky. Profesionální vojáci to těžce nesli a snažili se ustanovení mírové smlouvy obcházet, jak jen to šlo. Nástup režimu, který sliboval změnu situace, pochopitelně vítali. Na druhé straně mnoha vojákům již tehdy vadila brutalita nacistů reprezentovaná především oddíly SA.

Armáda především

Vojáci dali Hitlerovi po nástupu k moci jasně najevo, že nebudou trpět konkurenci v podobě nějakých větších ozbrojených formací. Týkalo se to především SA, které měly počátkem roku 1934 už tři miliony příslušníků, a panovaly obavy, že se tato nevyzpytatelná síla může vymknout kontrole. Armáda tedy začala tlačit na Hitlera s tím, že si musí vybrat – buď profesionální vojáci, nebo neukáznění rváči z SA. Nacistickému vůdci bylo jasné, že bez podpory vojáků se do budoucna neobejde, a situaci vyřešil po svém. V průběhu takzvané noci dlouhých nožů z 30. června na 1. července 1934 byli vedoucí představitelé SA v čele s Ernstem Röhmem zatčeni a následně fyzicky zlikvidováni. SA se poté staly druhořadou složkou, která už mocensky nikoho neohrožovala. Vojáci naopak s uspokojením přihlíželi dalšímu vývoji situace. 

Hitlerovy sliby docházely postupně naplnění, když 26. února 1935 proběhlo veřejné oznámení existence vojenského letectva Luftwaffe a 16. března téhož roku diktátor obnovil všeobecnou brannou povinnost. Pro začátek slíbil vybudování armády o síle 36 divizí. Do třetice pak byla 18. června 1935 podepsána námořní smlouva s Británií, která Německu umožňovala postavit válečné loďstvo o velikosti 35 % toho britského.

Velení armády přijalo tyto kroky pozitivně a mnozí generálové i admirálové snili o opětovném velmocenském postavení Německa. Na druhé straně ale nacisté začali upevňovat svou pozici v ozbrojených silách. Zatímco v období Výmarské republiky přísahali vojáci věrnost národu a vlasti, nyní museli přísahat vůdci Německé říše a národa Adolfu Hitlerovi. Pomocí vykonstruovaných afér se Hitler posléze zbavil nepohodlného ministra války polního maršála Wernera von Blomberga a jeho zástupce generála Wernera von Fritsche. Diktátor následně převzal řízení Wehrmachtu sám a žádný další ministr války už nebyl jmenován. Nově vzniklo vrchní velení ozbrojených sil (Oberkommando der Wehrmacht – OKW) s úkolem koordinovat činnost pozemní armády, válečného námořnictva a letectva. Náčelníkem OKW se stal generál (od roku 1940 polní maršál) Wilhelm Keitel, který byl Hitlerovou poddajnou loutkou.

Úspěšná agrese

Ne všichni generálové s Hitlerovým postupem souhlasili. Některým se nelíbila rasová politika nacistického režimu korunovaná přijetím norimberských zákonů v září 1935, jiným zase Hitlerova přehnaná teatrálnost a jeho velkohubé projevy. Zejména starší generace profesionálních vojáků, z nichž mnozí měli šlechtický původ, Hitlerem prostě opovrhovala. Vždyť za první světové války to dotáhl jen na svobodníka, zatímco oni už tehdy veleli plukům či divizím.

Obavy panovaly také z Hitlerových plánů do budoucna, počítajících s válkou se západními mocnostmi. Z natolik rozsáhlého konfliktu by Německo nemuselo vyjít vítězně. Kolem generálplukovníka Ludwiga Becka se tak vytvořila opoziční skupina, která se ale kromě řečnění na důvěrných schůzkách prakticky k ničemu neodhodlala. Hitlerovi totiž zatím vše vycházelo, ať už šlo o remilitarizaci Porýní v březnu 1936, anšlus Rakouska a obsazení Sudet roku 1938, či okupaci českých zemí v březnu 1939.

Agresivní zahraniční politika tedy přinesla značné územní zisky a utvrdila německou generalitu v tom, že vsadila na správného koně. Cesta ke druhé světové válce se otevřela. Když potom 1. září 1939 napadly jednotky Wehrmachtu Polsko, začaly prakticky ihned provádět první masakry civilního obyvatelstva. Větší část vraždění civilistů sice padá na vrub speciálních operačních skupin bezpečnostní policie a bezpečnostní služby (Einsatzgruppen der Sicherheitspolizei und des SD), ale také příslušníci armády měli na zabíjení svůj podíl.

Jeden z prvních a nejlépe zdokumentovaných masakrů spáchaných přímo německými vojáky se odehrál už 8. září 1939 nedaleko vesnice Ciepielów. Na rozkaz velitele německého 15. pěšího pluku plukovníka Waltera Wessela tam bylo postříleno okolo 300 polských válečných zajatců v odvetě za to, že jednoho z německých důstojníků usmrtil nepřátelský odstřelovač. Wessel pak všechny zajatce promptně označil za „partyzány“ a nechal je postřílet. Takový postup neměl být do budoucna nijak ojedinělý. Už v Polsku v září 1939 bylo běžné, že vojáci týrali především Židy a drancovali obchody i soukromé domy. 

Prostě válka

Mnozí vojáci bojující na frontách byli přímo členy nacistické strany a s její ideologií se ztotožňovali. Jiní Hitlerův režim alespoň pasivně podporovali, a to hlavně po vítězstvích v první fázi světového konfliktu. Imponovala jim zejména rychlá porážka tradičního německého rivala – Francie. Vždyť to, co za první světové války nedokázalo císařské Německo během čtyř let, nyní Hitler uskutečnil za pár týdnů! V několika případech tehdy povraždili příslušníci Wehrmachtu zajaté černé vojáky z afrických kolonií sloužící ve francouzské armádě, protože je považovali za „podlidi“ nehodné bojovat s germánskou rasou.

Na jaře 1941 potom jednotky Wehrmachtu „převálcovaly“ balkánské státy a většina kontinentální Evropy se ocitla pod německou nadvládou. Pocit nadřazenosti germánské rasy, vštěpovaný Němcům již po řadu let oficiální propagandou, nyní ještě zesílil. A pokud se někdo německým vojákům postavil, ať už to byl francouzský odbojář, srbský nebo později sovětský partyzán, odveta měla být exemplární. Na mnoha místech okupované Evropy se stávalo, že za jednoho zabitého německého vojáka byly zmasakrovány desítky civilistů.

Často přitom vůbec nemuselo jít o odboj. Jeden z německých vojáků například v zajateckém táboře vyprávěl, jak zastřelil francouzského civilistu jen proto, že se mu líbilo jeho jízdní kolo. V zázemí východní fronty němečtí vojáci za podporu partyzánů stříleli či věšeli někdy i celé vesnice a domy byly následně vypáleny. Mnozí si přitom exekuce fotografovali a obvykle uvažovali podle jednoduchého vzorce: válka je prostě válka a takové věci k ní patří. 

Týkalo se to i německých civilistů. Lidé, kteří byli svědky nacistických násilností, zpočátku často reagovali odmítavě. Posléze jim však tato podívaná zevšedněla a přestali ji považovat za něco nepatřičného. Jedna Němka žijící v sousedství koncentračního tábora v Gusenu po letech řekla: „Ta hrůza, kterou jsme pociťovali na začátku, že člověk dokáže takto zacházet s jiným člověkem, ta potom nějak ustala. Tak to prostě je, že? A já jsem pak viděla také sama na sobě, že jsme vlastně byli poměrně v pohodě, jak se dnes pěkně říká.“ 

Tažení na východě

Významným mezníkem se stalo zahájení tažení proti Sovětskému svazu 22. června 1941. Výjimečnost této operace si Hitler dobře uvědomoval a svým generálům už koncem března jasně řekl: „Bude to vyhlazovací válka, zcela jiná než na západě. Pro budoucnost není žádná tvrdost dostatečně tvrdá.“ Velení armády před zahájením operace Barbarossa vydalo rozkaz, na jehož základě měli vojáci pacifikovat obyvatele obsazených území na východě co nejtvrdšími prostředky. Velmi známý je také nechvalně proslulý rozkaz o sovětských politických komisařích. Nacistická válečná propaganda je líčila jako symbol „židobolševického rozkladu“ a podle toho s nimi mělo být nakládáno. Rozkaz proto stanovil: „Původci barbarských asijských bojových metod jsou právě političtí komisaři. Když tedy budou polapeni v boji nebo v odboji, platí zásada – okamžitě zastřelit.“ 

Skutečnost vypadala tak, že němečtí vojáci zlikvidovali každého jen trochu podezřelého zajatce, který jim padl do rukou. Z velitelů se přitom téměř nikdo proti provedení rozkazu otevřeně nepostavil. Velmi důležité v této souvislosti bylo působení nacistické propagandy. Ta vojákům líčila Slovany a především Židy jako příslušníky „nižších ras“ nezasluhujících žádné slitování či ohledy. Také mnozí nadřízení jim vštěpovali, že je třeba jednat tvrdě a bez milosti. 

Polní maršál Walter von Reichenau například 10. října 1941 vydal rozkaz „O počínání vojsk na východě“, ve kterém mimo jiné uváděl: „Nejdůležitějším cílem kampaně proti židobolševickému systému je úplné zničení jeho moci a vymýcení asijského vlivu v evropské kulturní sféře. To znamená, že vojáci budou plnit úkoly, které jdou za hranice tradičně a jednostranně chápaných vojenských povinností. Zde na východě nesmí naši muži bojovat pouze podle válečných pravidel, ale musí se také stát nositeli jasného etnického poselství a nemilosrdně pomstít všechny krutosti spáchané na nás a rasově příbuzných národech. (…) Proto musí vojáci plně akceptovat nezbytnost tvrdého, ale nutného postupu vůči židovským podlidem“. 

Projevy s rasistickým obsahem pronášeli ke svým mužům i další velitelé, například proslulý dobyvatel Sevastopolu polní maršál Erich von Manstein. Armádní velitelé v této souvislosti zdůrazňovali význam boje proti bolševismu, který prý jinak zničí Evropu. A bolševismus je jeden z nástrojů světového židovstva k ovládnutí světa, což měl ve vojácích evokovat právě často používaný termín „židobolševismus“. 

Wehrmacht a holokaust

Podíl německých vojáků na masovém vyhlazování Židů je neoddiskutovatelnou záležitostí. Antisemitismus byl v německé armádě zakořeněn už před válkou a v jejím průběhu dál narůstal. Masové vraždění židovského obyvatelstva začaly od prvních dnů operace Barbarossa provádět již zmíněné Einsatzgruppen, jejichž příslušníci působili v úzké součinnosti s armádou. Tuto kooperaci domluvil šéf nacistického Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Heydrich a generální ubytovatel Wehrmachtu Eduard Wagner s tím, že armáda bude speciálním jednotkám poskytovat veškerou logistickou podporu. Vojáci masakrovali civilisty židovského i nežidovského původu zejména během operací v Bělorusku či na Ukrajině, přičemž byly často vypalovány celé vesnice. Bez milosti přitom docházelo k vraždění žen i dětí. 

Jako příklad může posloužit situace v ukrajinském městě Myrhorod, kde v prosinci 1941 muži z 62. pěší divize postříleli všech 168 tamních židovských usedlíků. Velitel divize generálmajor Rudolf Friedrich to v hlášení zdůvodnil tím, že prý byli ve spojení s partyzány. Po válce se řada bývalých generálů (například Franz Halder) snažila veškerou zodpovědnost za spáchané zločiny tohoto druhu svést na jednotky SS, ale to zdaleka neodpovídá skutečnosti. Pokud se vojáci Wehrmachtu přímo nepodíleli na vraždění, tak často kopali hroby pro oběti nebo jen zvědavě přihlíželi a průběh vraždění si fotografovali. Dnes by takové počínání musel každý soud označit za spoluvinu. 

Nejednou došlo i k tomu, že zajaté civilisty využili při střelbě jako cvičné terče. Po válce vzpomínal v britském zajetí na krvavé události na okupovaných územích SSSR bývalý velitel LIII. sboru Wehrmachtu generál Edwin hrabě z Rothkirchu a Trachu takto: „Velmi dobře jsem znal jednoho velitele od SS. Diskutovali jsme o různých věcech. Jednoho dne mi řekl: Poslyš, nechceš si nafilmovat jednu z těch střeleb? Obvykle je střílíme ráno, ale pokud tě to zajímá, můžeme je postřílet i odpoledne.“ Podobné masakry provedené buď přímo jednotkami Wehrmachtu, nebo za jejich asistence probíhaly také v okupované Jugoslávii, zejména pak na území Srbska. 

Marné protesty

Vraždění Židů a civilistů pomáhajících údajně či skutečně partyzánům prostě představovalo realitu všedního dne a například von Manstein přímo vyzýval své podřízené, aby neodsuzovali masakry páchané jednotkami Einsatzgrupen. Někteří velitelé sice tyto činy přesto kritizovali a našli se i takoví, kteří se odvážili protestovat, ale na situaci to stejně nic nezměnilo. Naopak, když někdo protestoval příliš důrazně, byl ze své funkce odvolán. Takový osud potkal jako prvního generála Georga von Küchlera, jemuž nebylo v září 1939 lhostejné vraždění prováděné na území dobývaného Polska. Když ale později velel skupině armád Sever bojující na východní frontě, takovéto skrupule už neměl (viz Kontroverzní maršál).

Rozsah vraždění na okupovaných územích Sovětského svazu mnohé důstojníky šokoval a někteří se na to snažili upozornit své nadřízené. První projevy nesouhlasu se objevily během vraždění Židů v litevském městě Kaunas, které začali provádět příslušníci Eisatzgruppe A 25. června 1941. Za asistence tamního obyvatelstva bylo zničeno několik synagog a vypálena židovská čtvrť. Někteří vojáci byli šokováni, ale většina jen přihlížela a mnozí si ukrutnosti fotografovali, aniž by se snažili jim zabránit. 

Další masakry následovaly v příštích týdnech a například podplukovník Helmuth Groscurth z generálního štábu se pokusil svou intervencí poukázat na hromadné exekuce Židů prováděné jednotkami Einsatzgruppen v ukrajinském městě Bílá Cerekev v srpnu 1941. Jiní důstojníci Wehrmachtu se kriticky vyjadřovali k masovým vraždám provedeným koncem září téhož roku Einsatzgruppen v Babím Jaru u Kyjeva. Během pouhých dvou dnů tam bylo usmrceno více než 33 000 lidí a rozsah tohoto zločinu mnohé Němce šokoval. Oblast Kyjeva tehdy ale spadala pod již zmíněného velitele 6. armády polního maršála Walthera von Reichenau – zarytého antisemitu, který nebral jakoukoliv kritiku tohoto druhu na vědomí.

Sexuálně motivované zločiny

Na východě a na Balkáně se vojáci také v masovém měřítku dopouštěli znásilňování žen. Tento osud postihl zejména zajaté sovětské partyzánky nebo ženy za ně označené, dále vojenské ošetřovatelky a mladé lékařky, jež byly po znásilnění obvykle zastřeleny. Někdy bylo řádění vojáků naprosto bezuzdné. Ve Lvově například vtrhli do jedné textilní továrny, znásilnili 32 žen, které tam pracovaly, a potom je povraždili. Když se tomuto počínání snažil zabránit tamní kněz, byl také zastřelen.

Počet znásilněných Ukrajinek či Rusek dosahoval obrovských čísel a mnohdy to nezůstalo bez následků. Odhaduje se, že němečtí vojáci se stali na okupovaných územích Sovětského svazu otci asi jednoho milionu dětí. Stejně se vedlo tisícovkám Polek pocházejících zejména z venkovských oblastí.

Pohlavní styk s Židovkami byl oficiálně zákonem zakázán jakožto „prznění rasy“, ale to mnoha vojákům stejně nezabránilo v krutém zacházení s nimi. Ve víru války jejich činy stejně nikdo nekontroloval a nadřízení se o chování svých vojáků v této souvislosti obvykle nestarali. Pokud se v některých mužích přece jen hnulo svědomí, obvykle si své počínání omlouvali tím, že přece jde o příslušnice „méněcenných“ národů – Rusky, Ukrajinky, Polky, o Židovkách nemluvě. Zatímco němečtí vojáci jsou příslušníky Herrenvolku – panské rasy. A vždy se také dala použít stereotypní slova „to je válka“. 

Mnohé dívky (často ve věku sotva 15 let) tak musely vojákům dlouhodobě sloužit jako sexuální otrokyně a v některých městech došlo k tomu, že budovy synagog byly přeměněny na vojenské nevěstince. K menším počtům znásilnění docházelo i v jiných zemích, například okupované Francii. Tam už to ale měli vojáci komplikovanější, protože se mohli ocitnout před válečnými tribunály. Od roku 1941 mohly vojenské soudy teoreticky trestat znásilnění i smrtí, ale v praxi docházelo k procesům tohoto druhu velmi zřídka. Obvykle proběhly jen v případech, kdy bylo znásilnění provedeno příliš viditelně před více svědky, což pak mohlo být chápáno jako poškození image německé armády. Do roku 1944 tak bylo za znásilnění odsouzeno na všech frontách pouhých 5 349 mužů. 

Legenda o čistých rukou

Po válce se bývalí velitelé Wehrmachtu snažili očistit německé ozbrojené síly, a tak vznikla „legenda o čistých rukou“ vyzdvihující „čestný“ způsob boje armády v porovnání s krutými jednotkami Waffen-SS. Tento mýtus poté zakořenil u obyvatelstva Spolkové republiky Německo na řadu desetiletí. Je to pochopitelné, protože málokterá rodina byla ochotna si připustit, že se některý z jejích příslušníků za války podílel na zvěrstvech. Teprve v 90. letech se začaly objevovat první odborné publikace jasně dokládající podíl Wehrmachtu na válečných zločinech a obraz činnosti německé armády za druhé světové války se začal měnit.

Jaký je tedy závěrečný verdikt? Nelze zpochybňovat, že mnoho německých vojáků bojovalo statečně a dosáhlo pozoruhodných bojových výsledků. Na druhé straně ale také není možné z Wehrmachtu sejmout spoluzodpovědnost za válečné zločiny spáchané ve větší či menší míře na všech frontách, kde Německo v letech 1939–1945 bojovalo. Jednotky Wehrmachtu ostatně neválčily jenom za svou vlast, ale také za udržení nacistického režimu. A na to by se nemělo zapomínat. 

Kontroverzní maršál

Ne každý velitel Wehrmachtu schvaloval barbarské počínání, k němuž docházelo především na východě. Někteří se ozvali s kritickým hlasem, ale když přišel postih, napříště už mlčeli. Georg von Küchler (1881–1968) velel po zahájení tažení proti Polsku 3. armádě a odmítl se společně s jednotkami Einsatzgruppen podílet na vraždách židovských a polských civilistů s podotknutím, že „německá armáda nebude podporovat gang zabijáků“. To rozzuřilo říšského vůdce SS Heinricha Himmlera a Küchler byl v říjnu 1939 odvolán. 

Událost zřejmě vyvolala obrat v generálově myšlení a jako velitel 18. armády řekl před zahájením operace Barbarossa v projevu ke svým divizním velitelům, že „od Ruska nás dělí hluboká ideologická i rasová propast“. 

V prosinci 1941 postřílely jednotky Eisantzguppen s jeho souhlasem 230 psychicky nemocných pacientek umístěných v bývalém klášteře Makarevskaja Pustin. Od ledna 1942 velel Küchler skupině armád Sever a 30. června téhož roku obdržel hodnost polního maršála. Spoluzodpovědnost měl i na smrti mnohých sovětských válečných zajatců

Georg von Küchler (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, CC-BY-SA 3.0)

Koncem války padl do amerického zajetí a společně s dalšími vysokými představiteli Wehrmachtu stanul před tribunálem v Norimberku. Za válečné zločiny spáchané na území Sovětského svazu byl v říjnu 1948 odsouzen ke dvacetiletému vězení, propustili jej ale už v únoru 1953.


Další články v sekci