Zlato dal jsem za železo: Sbírky drahých kovů v Rakousku-Uhersku (3)
Hledání vzácných kovů je stará lidská činnost, při níž prospektoři neváhali riskovat své životy a zdraví v touze po moci a bohatství. Existovala však i specifická honba za drahými kovy, která byla v letech 1914–1918 označována jako záslužná a vlastenecká
Velké podniky měly jít v čele sběru cenných kovů pro válečné úsilí, ale zdali mělo toto provolání účinek, není známo. Následovaly státní železnice a tramvajové dráhy, které se iniciativně snažily vše z barevných kovů nahradit ocelí. Dnes úsměvně mohou působit tehdejší protesty hodinářů. Ti byli nuceni nahrazovat mosazné mechanismy čistým, ale měkkým a k tomu účelu nevhodným zinkem. Hodinky z let 1915–1918 si tak vysloužily označení „Kriegsuhr“ a měly velmi špatnou pověst, v českých zemích vyjádřenou jedním slovem – „aušus“.
Předchozí části:
Potěmkinova vesnice
Stále negativnější reakce obyvatel mocnářství se snažily úřady mírnit. Během sbírek kovových předmětů veřejnost pravidelně informovaly o průběhu akce, vyzdvihovaly mimořádné příspěvky a ministerstvo války nešetřilo slovy chvály a uznání. V řadě případů dokonce udělovalo různá ocenění, a tak sbírky tak získávaly své „hrdiny z lidu“ hodné následování.
Státní správa se neomezila jen na slova díků, ale rozhodla se obyvatele motivovat pořádáním oficiálních výstav výsledků národní sbírky. Například na přelomu let 1915 a 1916 byla část „darů“ vystavena ve Vídni v prostorách vojenského kasina na Schwarzenberském náměstí. Akcím se dostávalo značné publicity, tisk jásal, ale veřejnost výrazněji nereagovala.
Sami proti sobě
Celkový vývoj války, nenaplnění zbožného přání vojáků na frontě, že „do Vánoc budou doma“, tak jako stoupající ztráty na životech demotivovaly obyvatele mocnářství. Většina české veřejnosti viděla za pokračujícími sbírkami jen snahu o prodloužení válečného konfliktu a tím i utrpení lidí v zázemí. Nejkritičtější zněly hlasy z hladovějících měst, venkov přežíval díky své tradiční soběstačnosti, v té době však již též na hranici únosnosti.
Od druhé poloviny roku 1916 začal platit celoplošně zavedený přídělový systém na základní potraviny. Jednalo se o zoufalý pokus ulevit strádajícímu obyvatelstvu. Počátek roku 1917 pak přinesl útlum veřejných sbírek, které se nově omezovaly na lokální úroveň a vycházely z iniciativ různých spolků. Jejich intenzita ale prudce klesala, protože obyvatelstvo monarchie řešilo vlastní přežití a na podporu válečného úsilí neměl nikdo ani pomyšlení.
Čas pro šmelinu
Známé heslo „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“ bývá neprávem přisuzováno éře socialismu. Již v období let 1914–1918 vládl čilý obchodní ruch i ve sféře sběru kovů pro válečné účely. Šperky a jiné hodnotné věci se měly svážet do Vídně a Budapešti s úmyslem použít je po válce pro fondy invalidů a pozůstalých. Takový byl alespoň původní úmysl. Praxe ale přinesla šmelinu a převážná většina zmizela v kapsách „keťasů“ (původní označení pro překupníky v období první světové války pochází z německého Kettenhändler – řetězový obchodník) a podobných individuí.
TIP: Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války
S upadajícím hospodářstvím rakousko-uherské monarchie spolu s rostoucím počtem zainteresovaných osob ze všech společenských vrstev se tempo rozkrádání zvyšovalo. Po ukončení války na podzim 1918 se podařilo zachránit jen malou část předmětů celonárodních sbírek, které přešly do úschovy Umělecko-průmyslového muzea a Technického muzea ve Vídni. Nikdo si nemohl stěžovat, vždyť dal zlato za železo.
