Zlato dal jsem za železo: Sbírky drahých kovů v Rakousku-Uhersku (2)

Neúspěchy císařských armád na frontách světového konfliktu vlasteneckou snahu o sbírky drahých kovů devalvovaly, s postupem času již lidem nezůstalo moc věcí, které by mohli odevzdat. Ministerstvo školství vyzvalo učitele, školáky a studenty, aby obcházeli sousedy a snažili se své okolí přimět k odevzdání kovových předmětů, popřípadě je rovnou odnést. Dětské hlídky procházely vesnice a města, svážely na vozících darované věci nebo pilně informovaly své učitele o dalších možných zdrojích vzácné suroviny.

Předchozí část: Zlato dal jsem za železo: Sbírky drahých kovů v Rakousku-Uhersku (1)

Školáci, kteří sbírali cenné kovy ve prospěch rakousko-uherské válečné mašinérie, byli kromě identifikačních rukávových pásek vybaveni i legitimacemi k prokázání totožnosti a svého pověření. Průkaz je opravňoval ke sběru kovů pouze v předem daných ulicích v okolí bydliště. Před zahájením své mise je učitelé poučili o nutnosti mít u sebe provaz, tužku a papír, ruksak nebo školní tašku pro odnos „darů“ na shromaždiště, k čemuž měly sloužit také příruční vozíky nebo kočárky. 

Brali cokoliv 

Dalším pomyslným stupněm ve vývoji vyhledávání surovin pro válečné účely bylo ustavení komisařů, kteří za doprovodu četníků vytvářeli soupisy kovového vybavení státních úřadů, nemocnic, divadel, soukromých firem i domácností. Krvavý průběh války a tato „dobrovolnost“ jen zvyšovaly frustraci většiny lidí. Četníky postupně vystřídaly vojenské patroly, jejichž vstupy do veřejných a soukromých prostor byly stále méně ohleduplné.

Hledací komanda brala již úplně vše, co bylo z jiného kovu než železo. Soudobý informační leták dokonce výslovně vyjmenovával žádané komodity: „…měděné pánve, kastroly, hrnce, pekařské plechy, formy, konve, vany na vodu, příbory, podnosy, moždíře, váhy, roury, plynové lampy, kohouty, pípy, popelníky, lustry, dvířka od kamen, kliky, ozdobné hřeby, olověné broky, opaskové přezky, kovové knoflíky, dílenské nářadí, hračky, psací soupravy, kovové vázy, nádoby na sekt...“

I zvony odlétly

V roce 1917 přišly na řadu také kostelní zvony, které ale neodlétly do Říma, jak praví lidová pranostika. Armádní rekvizice se zaměřily nejdříve na zvony z 19. století a později přišla řada i na vzácné barokní kousky. Na Moravě a ve Slezsku bylo do konce války zabaveno 96 % z jejich celkového počtu.

V některých případech se církev a věřící snažili vzácné historické artefakty ukrýt a zachránit, tak jako kovové díly varhan, liturgické předměty a další vybavení kostelů. Veřejnost i církev byly názorově rozdělené v tom, zda tyto předměty odevzdat, a tak o konflikty nebyla nouze. Původní nadšení a hrdost nositelů prstenů v posledních měsících války definitivně vyprchala. 

Hledači kontra skrývači 

Velké množství obecních kronik v kapitolách věnovaných Velké válce vzpomíná na tyto neblahé události, které jen zvyšovaly utrpení beztak již dost sužovaného obyvatelstva. Úřední šiml nebral ohledy a nic kovového neušlo pozorným očím profesionálních slídilů. Lidé se snažili této povinnosti vyhnout všemi silami, a tak nebylo výjimkou, že svůj cenný majetek zakopávali a jinak skrývali. Dodnes amatérští hledači pokladů nacházejí podobné depoty, a to nejen v bývalých Sudetech, kde došlo k další vlně ukrývání cenností po druhé světové válce.

TIP: Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války

S postupně klesajícími objemy kovového materiálu získaného prostřednictvím veřejných sbírek se objevovaly více či méně účinné nápady pro získání cenných surovin. Za vzor mimo jiné posloužilo úsporné opatření vídeňských městských elektrozávodů (Wiener Städtische Elektrizitätswerke), v nichž dělníci ve velké míře nahrazovali měděné rozvody hliníkovými. Výsledkem byl zisk několika tun drahocenné mědi a úřady se nápadu ihned chopily. 

Dokončení v úterý 3. března