Zlato dal jsem za železo: Sbírky drahých kovů v Rakousku-Uhersku (1)

První světová válka po sobě zanechala kromě utrpení lidí a nové politické mapy Evropy i drobné předměty takzvaného zákopového umění či suvenýry. Vedle zdobených nábojnic, těžítek z časovačů nebo nožíků na dopisy z vodicích kroužků dělostřeleckých granátů patří do této kategorie také předměty, jako jsou například prsteny s patriotickými symboly, zakoupené ve vojenských kantýnách. Někdy je do této skupiny mylně řazen také prsten, který, i když to tak nevypadá, patří do zcela odlišné kategorie. Má vyrytý nebo ražený text sdělující jednoduché a na první pohled nic neříkající heslo „Zlato dal jsem za železo“ („Gold gab Ich für Eisen“). S jistou nadsázkou se dá říct, že se jedná o prsten prospektorů a odznak zároveň. 

Dobré úmysly

Po prvních dvou letech války zásoby strategických surovin pro rakousko-uherský válečný průmysl dramaticky poklesly. Vedle nedostatku finančních prostředků a drahých kovů byla nouze i o měď, mosaz, bronz, tombak (slitina mědi a zinku), cín, zinek, nikl, olovo či hliník. Celkově nedobrý hospodářský stav Rakouska-Uherska dokreslovaly státní válečné půjčky a v průběhu stále se prodlužující války i sbírky čehokoli využitelného jako například papíru, kopřiv, kaštanů, králičích kožek nebo travních semen. Staré přísloví říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Stejně nakonec dopadlo úsilí o zabezpečení surovin prostřednictvím apelu na veřejnost. Nápad na uspořádání celonárodnísbírky drahých kovů mezi obyvatelstvem vzešel z iniciativy členů výboru válečné péče c. k. ministerstva vnitra a charitativní organizace rakouského Stříbrného kříže (k. k. Gesellschaft vom österreichischen Silbernen Kreuz). Nebylo tajemstvím, že se nejednalo o původní myšlenku, protože tento nápad se uchytil už v minulosti. Poprvé proběhla sbírka vzácných kovů v německy mluvících zemích již v období napoleonských válek a nutno dodat, že díky disciplinovanému obyvatelstvu slavila úspěch. Téměř po sto letech se tak habsburské úřady pokusily vše zopakovat.

Chabá odměna? 

Kdo z poddaných rakouského císaře odevzdal zlato či další klenoty, obdržel potvrzení a vlastenecký prsten s nápisem „Zlato dal jsem za železo“. Tato ozdoba patřila v počátcích akce (1915) mezi prestižní doplňky společenského statusu. V průběhu sbírky dárci dostávali také pamětní poháry, různé brože, odznaky a vše, co dokazovalo, že jejich majitel má vlastenecké smýšlení a přinesl „kovovou“ oběť na oltář vlasti. Mezi horlivé přispěvatele patřila zejména německy mluvící část obyvatel Rakouska-Uherska. Na druhou stranu například Češi zůstávali ke sbírce chladnější, což vedlo jen k další polarizaci vzájemných vztahů, respektive vyhranění odlišných politických a sociálních názorů obou skupin.

Státní propagandě dobře posloužila také nálada v řadách komunit loajálních rakousko-uherských občanů v zahraničí. Ať již na území osmanské říše, na Dálném východě nebo v Jižní a Severní Americe; všude tam poddaní habsburského trůnu vyslyšeli volání po sbírce a konzuláty hlásily, že „mají splněno“. Nutno však dodat, že se jednalo o pomoc spíše symbolickou. 

Školáci v akci 

Neúspěchy císařských armád na frontách světového konfliktu vlasteneckou snahu o sbírky drahých kovů devalvovaly, s postupem času již lidem nezůstalo moc věcí, které by mohli odevzdat, a co zbylo, se přesunulo ke šmelinářům. Neukojitelný hlad válečného hospodářství po kovech nabíral dalších podob. Ministerstvo školství vyzvalo učitele, školáky a studenty, aby obcházeli sousedy a snažili se své okolí přimět k odevzdání kovových předmětů, popřípadě je rovnou odnést.

Pokračování: Zlato dal jsem za železo: Sbírky drahých kovů v Rakousku-Uhersku (2)

Dětské hlídky procházely vesnice a města, svážely na vozících darované věci nebo pilně informovaly své učitele o dalších možných zdrojích vzácné suroviny. Právě pedagogičtí pracovníci trpěli touto svou úlohou „hlídače kovů“ nejvíce, protože nadřízené orgány označovaly špatné výsledky jako projev nedostatku vlasteneckého nadšení. Za vše hovoří znění výzvy k obyvatelstvu o sběru kovů pro válečné účely v roce 1915: „Vlastenecká válečná sbírka kovů bude takřka vojenskou službou mládeže, jejím prvním darem armádě, k níž bude sama své doby náležeti. Kdo by odmítl mladistvé válečné sběratele kovů, kteří za krátko zaklepou na každé dveře obydlí a obchodů? Kdo by se zřekl radosti patřiti na ně, jak odcházejí na lících radosti zářící nad šťastně vykonaným úkolem?“