Zlatníci Rudolfa II.: Jak se žilo mistrům zlatnického cechu na pražském dvoře?
Nad běžnými kovotepci a kovolijci, kteří se utkávali se železem, mědí, cínem a olovem, vynikali zlatníci, kteří pracovali se zlatem a stříbrem. Jejich nejpočetnější komunitu bychom v Praze našli za vlády uměnímilovného Rudolfa II.
V raném středověku měli zlatníci své dílny v hlavních sídlech Velkomoravské říše, po jejím zániku se centrum řemesla přesunulo do Čech. Jeho velký rozmach nastal za vlády Karla IV. Zlatníci v Praze ale zorganizovali cech již roku 1324 a jejich počet ve městě stoupal. Mezi lety 1436 a 1526 jich zde žilo přes sedmdesát a za prvních Habsburků (v letech 1526–1620) dokonce přes 300. Uvážíme-li, kolik lidí si mohlo dovolit nosit vzácné šperky, je to opravdu hodně.
Vedle Prahy bychom zlatníky našli v Kutné Hoře, Brně, Olomouci, Jihlavě, Plzni nebo Opavě. Pro malý počet se ale zpravidla spolčovali v cechu s malíři, konváři a dalšími kovozpracujícími nebo uměleckými řemeslníky. V jiných městech býval zlatník jediný nebo vůbec žádný, podle bohatství vrchnosti a měšťanstva.
Zlaté časy
Zlatnictví výjimečně vzkvétalo za vlády Rudolfa II. (1576–1611), který přenesl císařský dvůr z Vídně do Prahy. Umělecké mistry z celé Evropy přitahoval jako magnet. Nejvíce zlatníků přicházelo z Německa a počtem převýšili i tuzemské řemeslníky v oboru. Našli bychom mezi nimi ale také Italy, Francouze, Nizozemce či Poláky. Někteří přišli sami, jiné císař sám pozval, jako Jana Vermeyena z Antverp. Známý zlatník a medailér Paulus van Vianen, původem z Utrechtu, zhotovil pro Rudolfa II. množství medailí, plaket a stolního nádobí nejčastěji s reliéfními scénami z bible nebo antické mytologie. Z dalších dvorních zlatníků proslul Zacharias Glockner, Erasmus Hornick, Georg Lencker či medailéři Antonio a jeho syn Alessandro Abondiové.
Přímo pro císařský dvůr pracovalo asi padesát mistrů tohoto řemesla. Ti, kteří přišli na panovníkovo pozvání, dostali dekret, že mohou s vlastními tovaryši a učni u dvora pracovat. Pokud by se ale dvůr přestěhoval, museli by i oni Prahu opustit, aby neubírali práci místnímu zlatnickému cechu. Přesně to se stalo po nástupu Matyáše II. na český trůn, kdy se sídelním městem císaře stala opět Vídeň. Pro zlatnictví u nás nastal soumrak. Nejlepší mistři z Prahy odešli. Ti, kteří zůstali, zaměřili svou výrobu spíše na jednodušší zboží pro šlechtu a bohaté měšťany. Ale nepředbíhejme a vraťme se do umělecky rozkvetlé rudolfínské Prahy.
Třpytivé umění
Zlatníci byli do velké míry umělci, nestačilo pouze kov zpracovat do podoby žádaného šperku či nádoby, na zboží bylo vždy ceněno jeho umělecké ztvárnění. Vedle základních kovů – zlata a stříbra – používali také bronz, cín a měď. Zlato neutvářeli čisté, ale tavili je a slévali do směsi s jinými kovy. Odedávna pracovali i s drahokamy, které leštili, vyrývali do nich různé znaky a ornamenty a zasazovali je do klenotů. Z drahokamů se velké obliby dočkaly především smaragdy, rubíny, ametysty, polodrahokamy (acháty a chalcedony), perly, jantary, topasy nebo beryly.
Před započetím práce zlatník promyslel, jakou by měl mít šperk podobu, následně si nakreslil návrh, detail ornamentu či kompozici. Kresby předloh šperků se pomocí dřevorytu a tisku šířily a umělci si tak snadno mohli osvojit vzory tuzemských i zahraničních umělců. Mezi nejběžnější zlatnické výrobky patřily monstrance, koflíky, číše, pečetě, prsteny, náramky, pásy, oblíbené bývaly řetězy a řetízky, honosné spony a knoflíky. Zlatem a stříbrem se zdobila také zbroj, koňská sedla a nábytek, především stoly. Mnoho zlatníků vyrábělo hodiny.
Specializace
Zlatníci se různě specializovali podle činností, kterým se nejčastěji věnovali. Zlatolijci zlato tavili a legovali, čili přidávali do něj příměsi (nejčastěji měď) pro zlepšení vlastností. Zasazovači do nich sázeli drahé kameny a rytci vyrývali do předmětů výzdobu. Montéři šperků se dál dělili podle svých produktů na prstenáře, klenotníky, granátníky či řetězáře. Zkušený mistr většinou zvládl veškeré zlatnické dovednosti, byl současně zlatníkem, rytcem, šmelcířem emailů a klenotníkem. V praxi často jednodušší práce nechával učedníkům a tovaryšům.
Mezi zlatníky lze řadit i zlatotepce, i když se sami hlásili spíše do cechu malířského. Ti drahý kov roztepávali na tenké plátky, jimiž se pozlacovaly různé předměty. Pozlacovači či vergultéři se spíše než ke zlatníkům řadili k mečířům, jejich hlavní pracovní náplní totiž bylo zdobení jílců mečů, kordů a dalších zbraní. Na zbraň si nejdříve předrýsovali motiv, následně kov leptali a vykládali zlatem. Protože hlavními odběrateli jejich zboží byli dvořané a příslušníci vyšších vrstev, pracovali zpravidla při dvorech.
Nejisté živobytí
Pražští zlatníci si vydělali přibližně 10–20 zlatých rýnských měsíčně. Výdělek to byl slušný, nelze ovšem říci, že by se z nich stávali boháči. Pokud zlatník vlastnil v Praze dům a nebyl vázán žádnými dluhy, mohl se považovat za velmi úspěšného. Mnoho jich však bylo zadluženo, někteří se nezmohli ani na samostatnou dílnu a pomáhali v dílně jinému. Například Pavel Hebenštrejt, byť byl mistrem, pracoval u kolegy. V roce 1580 se pro dluhy ocitl ve vězení, odkud ho však pouštěli, aby mohl provozovat své řemeslo a dluh splatit. V arestu tedy trávil pouze noci, zatímco přes den za něj pykala jeho manželka Kateřina.
Zlatníci si mnohdy různě přivydělávali. Dvorští mistři občas působili jako harcíři a drabanti neboli jako členové královské družiny doprovázeli panovníka na cestách a při lovu. Ti zámožnější si přilepšovali půjčkami peněz a brávali do zástavy klenoty. Mnohdy přiložily ruku k dílu ženy: manželka zlatnického cechmistra na Starém Městě čepovala pivo, choť jiného mistra přispívala do rodinného rozpočtu prodejem okurek a jiná prodávala na trhu slanečky. Někteří zlatníci dokonce po mnohaleté praxi zcela opustili řemeslo, které jim nevynášelo takové příjmy, jaké si představovali.
Těžké časy pro Rudolfovy zlatníky nastaly za působení císařských komorníků Makovského a Langa, kteří si nechali platit velké provize za sjednané zakázky pro císaře, a stávalo se, že za objednané zboží ani nezaplatili. Například dvorský zlatník Benedikt Krug vyrobil pro Makovského kalamář, pero a další kusy za 509 tolarů, zboží odevzdal, ale peněz se nedomohl.
Cechovní pravidla
Kromě zlatníků pracujících přímo pro císařský dvůr bylo v Praze množství městských zlatníků sdružených v cechu. Jejich život byl do velké míry vázán pravidly, která museli bezpodmínečně dodržovat, jinak jim hrozily sankce nebo zákaz provozování řemesla. Vyučení zlatníkem trvalo pět let, pokud se chtěl učeň stát tovaryšem již za čtyři roky, musel dát mistrovi šest kop českých grošů. Chtěl-li se stát tovaryš mistrem, musel před staršími mistry udělat prsten a do něj zasadit drahokam, dále zhotovit kalich s patenou (liturgickou miskou) a pečeť, na kterou vyryl helmu a štít. Cech dohlížel, aby zlatníci odváděli dobrou práci.
Žádný mistr nesměl mít tajné dílny. Nepoctivci se přesto mnohdy pohybovali po domech urozených pánů a duchovních, kteří si tak mohli zajistit laciné zlatnické zboží. Například stříbro mohli zlatníci odlévat a kovat pouze 14lotové (lot je stará míra ryzosti). Pokud se při kontrole zjistilo, že zlatník šidil, měl mu být poprvé veškerý materiál zabaven, podruhé platil kopu grošů pokuty, potřetí mu řemeslo bylo zakázáno.
Zlatníci měli zapovězeno pozlacovat drobné mosazné předměty, prsteny a řetězy, aby nedocházelo ke klamání spotřebitelů. Zlatníci běžně přetavovali staré klenoty na nové, pokud jim však donesl někdo klenoty neoznačené, kde nebyla zaručena jakost a původ materiálu, nesměli je použít. Podobně pokud byl někdo o klenoty oloupen, musel o tom dát zlatníkům zprávu. Ti si informaci v rámci cechu předali, a jestliže někdo přinesl ukradené klenoty k přetavení, měl být nahlášen a zadržen k vyšetření. Pokud by zlatník takový klenot převzal ke zpracování, hrozilo mu vězení.
Jednou nohou v šatlavě
Přestože měli zlatníci jasně daná pravidla, vidina snadného přivýdělku prostřednictvím nekalých obchodů a šizení zákazníků nebyla nijak výjimečná a přivedla nejednoho před soud. Například mistr Václav z pražského Nového Města byl hnán k soudu za to, že přijal 12 tolarů od zákazníka, za což měl vyrobit 12 lžic, zboží však nedodal. V roce 1606 se před soudem objevil dokonce samotný staroměstský cechmistr Jan Prunar, který přijal od svijanského úředníka prsten s drahokamem k opravě, zákazník se však opravy nedočkal ani po pěti letech. Dvorský zlatník Mates Rormeyster byl zase stíhán, protože při opravě zlaté zápony vyňal vsazené drahokamy a nahradil je obyčejným sklem. Nejeden zlatník byl usvědčen, že namísto zlatého zboží prodával jen pozlacené mosazné a měděné.
Neobvyklé nebyly ani případy, kdy zlatníci nahradili cenný kov falešným nebo méně kvalitním. Staroměstský zlatník Mikuláš Smolík byl usvědčen, že v krámě, který měl u své dílny, prodával lžíce z falešného stříbra. Podobně se prohřešil malostranský zlatník Hanuš Hannusperger, který dostal 50 uherských dukátů, aby z nich udělal řetěz, uherské zlato si nechal a namísto něj použil na řetěz méně kvalitní „korunové zlato“.
