Zkažené beneficie: Církevní obchod s funkcemi spustil bouři reformace
Mezi hlavní „prohřešky“ pozdně středověké církve, které podnítily jak husitství, tak pozdější evropskou reformaci, patřily tučné výplaty pro hodnostáře. K největšímu církevnímu otřesu v dějinách tak parodoxně vedly peníze, nikoliv jen otázky víry.
Ve 13. století dosáhla církev plné autonomie a současně se výrazně centralizovala. Byrokratický aparát však vyžadoval ohromné finanční prostředky, a těch nikdy nebylo dost. Podle názoru části historiků dokonce k přestěhování papežské kurie do Avignonu přispěla i potřeba nacházet se blízko hlavního zdroje příjmů, když francouzský král zakázal vývoz zlata z Francie. Staré feudální dávky farnostem nepostačovaly, a navíc se k papeži jen zřídka dostaly v požadované výši. Řešení se ovšem našlo – a sice prodej církevních pozic.
Začátek konce
Některé církevní úřady, především posty biskupů a kanovníků, zajišťovaly držiteli nemalý příjem. Záhy se tedy rozmohl výnosný prodej rezervací na jednotlivé funkce a nejednou docházelo k trapným situacím, kdy měly na téže místo nárok posvěcený papežem dvě osoby. Řadu tzv. obročí – neboli důchodů, latinsky beneficií – zajišťoval panovník, přičemž benefity zřízené Karlem IV. bývaly obzvlášť bohaté. V Čechách v důsledku toho většinu církevních úřadů obsazovali cizinci či osoby neschopné pozici zastávat, jako třeba nezletilí šlechtičtí synkové.
Místa v domácí církevní správě byla natolik výnosná, že se je téměř vždy podařilo bez problémů prodat u papežské kurie. Řadu beneficií si pro sebe rezervovali úředníci papežského dvora, kteří z výnosů těžili, aniž by byli v úřadu přítomni. Jelikož Karel IV. bohatě obdaroval i farnosti, stala se také obyčejná místa v Čechách lukrativními posty, následkem čehož začala farní správa kolabovat.
Církevní outsourcing
Zodpovědnější majitelé beneficií si obvykle z příjmu platili zástupce, tzv. střídníka, který za ně předepsané povinnosti plnil. Jeho plat samozřejmě ukrajoval z výnosu držitele postu, proto dotyční hromadili o to víc úřadů. Vyhlášený příklad „mnohoobročníka“ představoval kardinál Guido z Boloně: Jen v Čechách byl proboštem svatovítské kapituly a kanovníkem vyšehradským. Když mu vyčítali, že zabírá i malé farnosti, jež měly sloužit k obživě chudým klerikům, odpovídal, že všechny funkce potřebuje – neboť z jedné fary platí své kaštany, z jiné zase sůl a ze třetí víno.
Výsledkem se stal naprostý rozklad fungování církve. V samotném pražském arcibiskupství bylo obtížné vynucovat i běžná nařízení, protože na klíčových pozicích prostě chyběli úředníci. Vše uvedené pak obratem nesmírně posílilo volání po reformně a svržení zkorumpované církevní byrokracie.
