Celebrity, VIP a influenceři: Hvězdami středověku byli hlavně potulní kazatelé
I s omezenými možnostmi rychlého šíření informací se ve středověké Evropě zrodily osobnosti, které bychom mohli směle označit jako „celebrity“ či „hvězdy“. Většinou šlo o charismatické potulné kazatele.
První celoevropsky proslulé celebrity se objevily v 15. století mezi kazateli: Mnozí z nich totiž svá kázání prokládali performancemi, za něž by se nemuseli stydět ani dnešní koncertující muzikanti. Éra po odeznění moru zahrnovala mimořádně silné náboženské třeštění, které zachvátilo celou společnost. Výsledkem se stal nejen nárůst sektářství a očekávání konce světa, ale i obliba pološílených potulných kazatelů.
Všude, kam dorazili, podněcovali kazatelé obrazotvornost lidí líčením hrůz posledního soudu a získávali si davy, které je poté často následovaly do všech koutů Evropy. Jistý bratr Tomáš, podvodník vydávající se za karmelitána, přilákal mezi své souputníky řadu šlechticů a bohatých měšťanů ze severní Francie – což bylo paradoxní, neboť pranýřoval přemrštěný majetek a s oblibou nabádal chudinu, aby strhávala ženám klobouky…
Vražda? Vyřešíme na místě
Ještě větší celebritou se stal španělský dominikán Vincenc Ferrerský, jenž dosáhl takové proslulosti, že byl už čtyřicet let po své smrti v roce 1419 svatořečen. Když se přiblížil na den cesty k vybranému městu, táhl mu v ústrety lid, městští představitelé i duchovní a svými chvalozpěvy ho vítali i s houfem jeho přívrženců. Ti přitom vytvářeli působivou – a placenou – kulisu naříkajících a bičujících se jedinců.
Spolu s Vincencem a jeho kajícníky putoval celý „štáb“ zahrnující kněží a právníky: První zmínění konali při jeho mších zpovědi, zatímco druzí na místě přijímali dary a neprodleně vyhotovovali rozsudky, jež pak Vincenc při kázání vykonával. Například orihuelští radní psali biskupovi z Murcie, že během dvou dní vydal světec v jejich městě 123 rozsudků, mezi nimi i vyřešení 67 do té doby neobjasněných vražd.
Spalte karty!
Když o masopustu roku 1485 kázal podobně proslulý Olivier Maillard v Orléansu, toužili jej lidé slyšet natolik, že obsadili i střechy budov kolem náměstí – a pětice doškářů je pak musela na náklady města dva měsíce opravovat. Řada kazatelů dávala vzplanout i prvním hranicím v evropských dějinách.
Neupalovaly se na nich ovšem čarodějnice, což představovalo teprve záležitost novověku, nýbrž znaky přepychu a světských radovánek jako hrací karty, šachovnice, čepce, kostky a kožešiny. Jednalo se o symbolické obřady ztělesňující odklon od marnivosti, přičemž potulní kazatelé šokovaným obyvatelům vysvětlovali, že pokud projevy luxusu rychle neodvrhnou, stihne jejich město katastrofa. Zmíněné projevy zapadaly svou expresivitou do pozdního středověku, který se právem považuje za dobu s nepřekonaně vysokou senzitivitou.
