Zkáza světových metropolí: Jakarta, Amsterdam nebo Tokio se potápějí. Čeká je přesun?

Čísla jsou neúprosná. Podle nejnovější studie, publikované koncem října v časopise Nature Communications, byly dosavadní odhady vzestupu hladin oceánů do roku 2100 „příliš konzervativní“. Původní předpokládané zvýšení o 90 cm může narůst až na 2,1 m.  

Následky jsou nasnadě: Města, která dnes představují domov asi 300 milionů lidí, čekají během příštích 30 let alespoň jednou ročně masivní nárazové záplavy a po roce 2050 se nejspíš zcela ocitnou pod vodou. Celých 70 % těchto míst se nachází v Asii: Nejvíc postižené budou čínské metropole Hongkong a Šanghaj, bangladéšská Dháka, indická Kalkata a také Ho Či Minovo Město. To pravděpodobně zmizí pod hladinou spolu s celým jihem Vietnamu, který protkávají delty velkých řek a kde sídlí většina obchodní a průmyslové síly země. 

Čas se krátí

Na nápravu nezbývá moc času. Stavět hráze a zavádět protipovodňová opatření je drahé a trvá to řadu let. Chudší asijské státy často postrádají zdroje na prevenci, nemluvě o gigantickém úkolu přesunout ohroženou populaci do bezpečnějších oblastí. Aktuálně totiž žije v příbřežních lokalitách do výšky 10 metrů nad vodní hladinou celá miliarda lidí, z toho se dokonce 250 milionů nachází metr pod úrovní moře. 

I kdyby se zavedla přísná ekologická opatření a zabránilo se tomu, aby průměrná teplota planety vzrostla do roku 2050 o 2 °C, pozvolně stoupající hladina bude stále ohrožovat na 570 přímořských měst. Nápravy škod se podle odhadů Světového ekonomického fóra do roku 2100 vyšplhají k desítkám trilionů korun. Hrozící nebezpečí tak spustilo v mnoha ohrožených metropolích alarm, a v Jakartě politici dokonce přistoupili k ráznému řešení: Než se snažit oddalovat nevyhnutelné, je lepší se přesunout do bezpečnější lokality. Indonéské hlavní město se tak stěhuje. 

Místo džungle beton

Jak zní konkrétní plán? Džungle na východě ostrova Borneo se vykácí, půda se zarovná a na ní pak vyroste nová indonéská metropole. Pod tlakem neveselých předpovědí rozhodl o přestěhování prezident Joko Widodo. „Jakožto země, která žila desítky let v okupaci, jsme nikdy neměli příležitost rozhodovat o svém hlavním městě,“ dodává první muž státu. „A břímě, které teď Jakarta coby vládní, obchodní a finanční centrum nese, je příliš velké.“

Prezident sice uznává, že přestěhovat metropoli s více než 10 miliony obyvatel bude nadlidský úkol, podle jeho názoru však neexistuje jiné řešení. Jakarta totiž vyrostla na bažinatém podloží, které je konstantně podrýváno odčerpáváním pitné vody. Zároveň ji ze severní strany omývá Jávské moře. Zatímco se tedy podloží pomalu propadá, na severu vinou globálního oteplování stoupá vodní hladina a ve výsledku patří Jakarta k nejrychleji se potápějícím sídlům světa: Za poslední dekádu klesly některé její lokality o 2,5 metru. Vláda proto z rozpočtu vyčlení v přepočtu zhruba 778 miliard korun, jejichž pomocí hodlá během následujících 10 let přesunout město do bezpečné lokality.  

Vrata proti povodním

Řada světových metropolí bude muset přistoupit k opatřením na ochranu svých obyvatel i půdy. Inspiraci by mohly hledat třeba v Nizozemí, jež leží ze dvou třetin pod úrovní moře, ale bez ohledu na vrtochy počasí si zachovává suchou pevninu. Před bouřkovými přívaly a vlnami chrání zemi uměle vytvořené písečné duny a hráze či přehrady v celkové délce 3 700 km, které dál doplňují stavidla. Podobná řešení pak udržují v bezpečných mezích také Rýn a Mázu. Zemi navíc protkávají odvodňovací kanály, příkopy a pumpovací stanice.

Zvláštní péče se věnuje i druhému největšímu nizozemskému městu Rotterdamu, které se z 90 % nachází pod úrovní moře. Před nenadálými přívaly vody jej chrání speciální bariéra Maeslantkering, která patří k největším pohyblivým konstrukcím na světě. Má podobu „vrat“ vysokých 22 metrů a dlouhých 210 metrů, jejichž každé křídlo váží 6 800 tun. V případě potřeby se veřeje spojí, a zabrání tak zaplavení Rotterdamu. Ovládá je přitom počítač, který neustále vyhodnocuje možná rizika.

Být jako houba

Čínská města na druhou stranu razí ideologii „být jako houba“: V roce 2014 některé asijské metropole zavedly iniciativu, jež obyvatele podporovala ve shromažďování dešťové vody ze střech pomocí jednoduchého systému trubek a barelů. Jenže aby byla technika úspěšná a zabránila stoupání hladiny, musí se do ní zapojit zhruba 80 % města zasaženého bouřkou a posbírat 70 % srážek. Voda se následně využije v domácnostech nebo k závlaze polí. Podobnou taktiku v boji se záplavami využívají i některé indické či vietnamské metropole.

Alternativu k výstavbě hrází a zachytávání dešťovky tvoří drastická ekologická opatření, která by zmírnila odčerpávání podzemní vody, v jehož důsledku se propadá například Jakarta či Peking. Ne vždy se však podobné regule zavádějí snadno, neboť zákaz by mimo jiné znamenal zasypání všech studní na ohroženém území, tedy i těch, jež mají lidé na zahradách. A právě kvůli nutnosti zapojit soukromý sektor zůstává podobné řešení takřka nerealizovatelné. 

Podkopané základy

Myšlenku stěhování města ovšem uskutečnit lze, ačkoliv s sebou přináší ohromnou řadu komplikací: Pro novou zástavbu musí vzniknout rozvodná síť elektřiny, plynu a vody. Zapomenout nelze ani na kanalizaci, kabely pro připojení k internetu a mnoho dalšího. Je třeba vybudovat novou soustavu silnic, a než vůbec dojde ke stavbě budov, musí se vyřešit nesmírné množství logistických problémů. Inspirace v malém už naštěstí existuje: Jakarta a další metropole se mohou učit od švédské Kiruny.

Laponská obec zhruba s dvaceti tisíci obyvatel vznikla coby bydliště horníků pracujících v tamním dole na železnou rudu. Naleziště Kiirunavaara patří k nejrozsáhlejším na světě, ale bohužel také představuje důvod, proč se město – jemuž dalo v roce 1900 vzniknout –, bude muset přesunout. Šachty, sahající místy až do hloubky 2 km, totiž doslova podryly podzemí. Nyní tak hrozí zhroucení určitých částí obce a během následujícího století ji země nejspíš pohltí celou. 

Koupíme, přestěhujeme, postavíme

Státní těžařská společnost Luossavaara-Kiirunavaara AB (LKAB) proto přišla s řešením v podobě přesídlení města. Stěhování je rozplánováno do fází a první z nich započala již v roce 2014 stavbou nové radnice, kterou stávající Kiruna vůbec nemá. V podobném duchu zlepšování pak hlavní architekt Göran Cars přistoupil i k návrhu zbytku zástavby: V obci vzniknou kina, obchodní domy a mnoho dalších budov, jež bývají výsadou metropolí, nikoliv odlehlých hornických osad. Ačkoliv tedy nová Kiruna vyrůstá v oblasti, která dřív sloužila coby skládka původního města, podle Carse bude sídlo větší, hezčí a lepší.  

Obyvatelé mají tři možnosti: LKAB je buď přemístí do nového domu, nebo jejich současné příbytky koupí za 125 % hodnoty a lidé odejdou jinam. Třetí a pro mnohá nostalgická srdce nejpřijatelnější možnost zní, že firma dům naloží na nákladní automobil a do nové lokace jej prostě převeze. Tak by se v jádru daly popsat i možnosti, jež mají občané velkých potápějících se měst. Jejich domy čeká buď odkoupení a směna za peníze, nebo se přistoupí k náročnějším řešením. 

Historické stavby jako dřevěný kostel v Kiruně není žádoucí rozložit ani ponechat na místě, které dřív či později zanikne. Při stěhování se proto vyzvednou a uchytí na provizorní podklad z ocelových nosníků, které se posléze přesunou na pojízdnou plošinu a pozvolna zamíří do nové lokality. Po stejné metodě lze sáhnout u rodinných domů, přičemž se využívá již od 19. století, kdy se například z pozemků Buckinghamského paláce přemístil do blízkosti Hyde Parku londýnský Mramorový oblouk. 

Katedrála na dobírku

Alternativu představuje pečlivá dokumentace stávající budovy, která by převoz nezvládla, a její následné rozebrání. Stavba se posléze přesune na nové místo po částech, mnohdy rozložená doslova na jednotlivé cihly a trámy, načež ji tým odborníků opět sestaví. 

TIP: Metropole, které jdou ke dnu: Potápějící se Manila a americké New Orleans

Podobný osud potkal například v roce 1925 cisterciánský klášter, který coby ruinu objevil na dovolené ve Španělsku mediální magnát William Randolph Hearst: Milionář trosky koupil a rozhodl se je po částech dopravit do svého domova v Kalifornii. K převozu však nepřistupoval zcela legálně, a když mu bedny s „tajemným“ obsahem zabavila celnice v New Yorku, neměl už dost peněz, aby je získal. V roce 1951 tak stavební kameny odkoupil stát Florida a nechal je sestavit do původní podoby, načež z nich vznikla turistická atrakce. O 13 let později koupila komplex episkopální diecéze a vysvětila jej jako klášter a kostel St. Bernard de Clairvaux.