Zkáza britské námořní chlouby (2): Potopení zaoceánského parníku Lusitanie

Z dnešního úhlu pohledu se nezaujatý pozorovatel neubrání pocitu, že neomezená ponorková válka představovala v dané době jen pokerový bluf, protože na jaře 1915 provozovali Němci jen 38 ponorek.

Předchozí část: Zkáza britské námořní chlouby (1): Potopení zaoceánského parníku Lusitanie

Totální blokáda tak nemohla uspět, ale ponorkáři nereptali a dali se do práce. Už 19. února poškodila Hansenova U-16 norskou loď Belridge a z Osla se ozval diplomatický křik. Jenže právě o to šlo! Tenkrát ještě nikdo nechtěl primárně vraždit námořníky, snahou bylo rejdařské společnosti vystrašit a odradit od cest do Anglie. Praxe se však ukázala v opačném světle: rejdaři nehorázně zvýšili ceny a Britům nezbývalo než tvrdě platit a ještě více nenávidět Němce.

Osudové ponorky

Koncem dubna 1915 se Lusitania v New Yorku chystala na transatlantickou cestu s číslem 202. V té době desítky amerických novin otiskly inzerát s tímto textem: „Cestujícím hodlajícím cestovat Atlantickou cestou se připomíná existence válečného stavu mezi Německem a Velkou Británií. Do válečné zóny spadají i vody přilehlé k britským ostrovům. Vláda Německého císařství ofi ciálně vyhlašuje, že lodě plující pod vlajkou Velké Británie a jejích spojenců se vystavují zničení a že cestující tak činí na vlastní nebezpečí.“

Ačkoli inzerci signovala německá ambasáda, ve skutečnosti se jednalo o aktivitu německých krajanských spolků, jejichž členové chtěli jen posloužit své staré i nové vlasti. Největší rozruch pak vzbudilo otištění textu v New York Times, který škodolibý editor umístil na stejnou stránku jako lodní řád Lusitanie. Cestujícím to na náladě nepřidalo, zvlášť když je při odjezdu okukovaly davy zvědavců v čele s bulvárními novináři.

Poslední plavba

Lusitania nakonec vyplula 1. května 1915 s dvouhodinovým zpožděním; cestovalo celkem 1 257 pasažérů, z toho 197 Američanů. Tajný náklad, v dokumentech maskovaný jako máslo, sýr a balíky kůží, činil 173 tun puškového střeliva, 51 tun šrapnelových granátů i rtuť do rozbušek min a torpéd.

Plavba probíhala hladce, až se parník 6. května přiblížil k Irsku, kde kapitán Turner dostal první dvě varování o posledních známých pozicích německých ponorek. Hlášení byla poměrně přesná; na přelomu dubna a května se poblíž potloukaly ponorky hned dvě: U-30 (Erich von Rosenberg-Gruszcynski) se vracela z hlídky a U-20 (Walther Schwieger) ji střídala. Druhý den dostali na parníku další zprávy; U-20 spatřili poblíž Queenstownu.

Turner přesto nereagoval – Lusitania nekličkovala a vodotěsné přepážky zůstaly otevřené. Nikdo ani nevyklonil záchranné čluny ze závěsů pro jejich rychlé spuštění na vodu. Kapitán se zkrátka řídil jízdním řádem a nic víc jej nezajímalo. Ignorace nebezpečí šla tak daleko, že loď snížila rychlost tak, aby stihla příliv na mělčinách Mersey Bar před Liverpoolem.

Jeden radiogram Turner nakonec přece jen vzal v úvahu a po poledni loď obrátil doleva, načež zamířil ke Queenstownu. Avšak zrovna tenhle radiogram jeho lodi nepatřil – depeše směřovala k ozbrojenému trawleru Hellespont, jehož vojenské volací znaky se čirou náhodou shodovaly s civilními Lusitanie. Tento omyl pak přivodil katastrofu.

V záměrném kříži periskopu

U-20 tou dobou prodlévala západně od Anglie a jižně od Irska. V minulých dnech poslala ke dnu škuner Earl Of Lathom a parníky Candidate a Centurion. U-20 tak zbývala už jen tři torpéda, z nichž dvě Schwieger z nařízení vyšších míst musel šetřit na zpáteční cestu. Mise tím prakticky skončila, zbývalo jen někde „udat“ jedno torpédo a plout domů.

Schwieger nečekal dlouho. V poledne 7. května spatřil obědvající velitel na obzoru kouř. Brzy se gigantický parník zjevil v celé své kráse. Schwieger neváhal ani vteřinu, zbytek oběda letěl přes palubu a U-20 se bleskově ponořila. Přesto se zdálo, že protivník je příliš rychlý a ponorka se do palebné pozice proto vůbec nedostane. Jenže pak obrovitý parník provedl zmiňovaný osudný obrat vlevo a tím se dostal Němci přímo před torpédomety. Nebylo co řešit, U-20 vypálila jediné zbývající torpédo. Hlídky na Lusitanii sice bublinovou stopu zahlédly prakticky ihned, ale do zásahu zbývala sotva minuta. Teď už nešlo udělat zhola nic.

Dodnes neobjasněné výbuchy

Torpédo zasáhlo Lusitanii na pravoboku přibližně za můstkem, ale daleko větší exploze se zanedlouho ozvala na přídi. Přeživší svědci později tvrdili, že právě druhá rána loď dorazila. Její příčiny však dodnes zůstávají předmětem spekulací. Někteří badatelé tvrdí, že ji způsobilo druhé torpédo, což je nemožné, protože tři torpéda U-20 vypálila na Candidate a Centurion a dvě dovezla do Wilhelmshavenu.

Jiní hovoří o výbuchu kotlů, což vylučují svědectví přeživších topičů. Teorii o výbuchu převážené munice vyvrátili experti a praktický pokus firmy Remington, jež munici na palubu dodala. Další varianta – výbuch uhelného prachu v prázdných skladech – je možná, ovšem taková exploze by dle odborníků pro nedostatečnou energii loď nezničila.

Ať už byly příčiny druhého výbuchu jakékoli, plavidlo se okamžitě naklonilo na pravobok a zajelo do vln přídí napřed. Všechno se odehrálo během pouhých osmnácti minut, které připomínaly apokalypsu. Na pravoboku se záchranné čluny zhouply příliš daleko od boku lodi a dokázali se na ně dostat jen zdatní skokani. Na levoboku se čluny naopak zhouply dovnitř a na vodu se spustit nedaly. Přesto do nich lidé nastupovali a v panice je uvolňovali ze závěsů. Ty se pak sklouzly po palubě plné lidí, než se samy roztříštily nárazem o silnější překážku.

Druhý výbuch vymrštil trosky lodi desítky metrů vysoko. Po dopadu zpět zabíjely desítky nebožáků. Nakonec příď Lusitanie narazila na dno, její záď se zvedla do výšky a loď zmizela pod vodou. Na hladině zůstalo jen šest záchranných člunů a stovky trosečníků. Pomoc dorazila až za čtyři hodiny, takže šanci na přežití dostali jen šťastlivci ve člunech a výborní plavci.

Smrt ve vlnách

Celkem zahynulo 413 ze 702 členů posádky a 785 cestujících – z toho 94 dětí a 128 Američanů. Následoval celosvětový poprask. Prezident Wilson se prý rozplakal a císaři Vilémovi II. poslal ostrý telegram. V londýnských ulicích a restauracích se Američané stali terčem nadávek, protože jejich země nevyhlásila Německu válku. Němci pro změnu argumentovali, že Lusitania je v námořních příručkách celé roky uváděná jako pomocný křižník a že ji zničili v deklarované válečné zóně.

TIP: Nepřekonatelné skóre U-35: Nejúspěšnější německá ponorka Velké války

Nakonec Němci neomezenou ponorkovou válku (prozatím) odvolali a císař Vilém potápění pasažérských lodí – včetně nepřátelských – přísně zakázal. Causa Lusitanie je však dodnes živá. Jednak proto, že ji doprovází až příliš mnoho náhod a nevysvětlených otázek, a také proto, že názorně ukazuje nesmyslnost válečného běsnění, v němž ani jedna strana nebyla jednoznačným viníkem