Ostrůvek svobody: Jak se žilo lidem během během Slovenského národního povstání (1)

Hned v prvních dnech ozbrojeného vystoupení, konkrétně 1. září 1944, uspořádal odbojový orgán Slovenská národní rada (SNR) svou první veřejnou schůzi a vystoupil tak z ilegality. Její členové přijali deklaraci, kterou se rada prohlásila za zdroj zákonodárné a výkonné moci na Slovensku. Na povstaleckém území byla rozpuštěna Hlinkova slovenská lidová strana, německá a maďarská politická strana, a to včetně přidružených organizací. K oslabení jejich dosavadního vlivu přispěly také nové zákony ohledně školství, úpravy práv národnostních menšin (konec pronásledování Židů) či nařízení o zajištění německých a arizovaných podniků.

Spolupráce levice a pravice

Slovenskou národní radu tvořili zpočátku zástupci politických skupin, které stály u jejího zrodu o Vánocích v roce 1943. Po začlenění dalších osobností, které postupně přicházely na povstalecké území, se počet členů SNR ustálil na padesáti, včetně dvou nepolitických reprezentantů – generálů Jána Goliana a Rudolfa Viesta. V čele stálo kolektivní předsednictvo, jež nakonec čítalo osm lidí. Tento orgán byl spolu s jedenácti pověřenictvími („ministerstvy“) reprezentantem vládní moci na povstaleckém území.

Podle zásady parity se pět pověřenictví nacházelo v rukou takzvaného občanského bloku (hospodářství, finance, pošty, veřejné práce, školství), pět ovládal socialistický blok (mimo jiné vnitro, zdravotnictví, sociální péče). Pověřenec národní obrany podplukovník Mikuláš Ferjenčík oficiálně vystupoval jako nestraník, přestože měl spíše blízko k nekomunistickému odboji. Celková spolupráce občanské a socialistické části SNR či jiných povstaleckých orgánů byla víceméně vždy bezproblémová a k vážným politickým sporům nedocházelo. Největší politický problém během povstání představoval poměr mezi SNR a exilovým československým prezidentem a vládou v Londýně.

Na místní, okresní či oblastní úrovni plnily roli politického i samosprávného aparátu revoluční národní výbory, které uváděly v život nařízení SNR a směrnice ostatních centrálních povstaleckých orgánů. Zprvu musely převzít moc a později zajišťovat zejména správu a hospodářské fungování jim příslušejícího území. Většina výborů vznikla na základě iniciativy jednotlivců v souladu s místními možnostmi odboje a bez jakýchkoliv přesných plánů.

Na řadě míst často zůstávaly ve funkci i předešlé správní orgány, jejichž úřednický aparát byl přímo přičleněn k národním výborům. Spoluprací obou těchto složek se dosáhlo relativně hladké správy osvobozených měst a vesnic. Na povstaleckém území působila Komunistická strana Slovenska (KSS), která se v polovině září 1944 spojila se sociálními demokraty za účelem vzniku silné sjednocené levice. V reakci na to se i příslušníci občanského bloku sdružili do jednotného seskupení – Demokratické strany.

Strategicky důležité podniky

Ještě před vypuknutím povstání bylo na příkaz guvernéra Slovenské národní banky Imricha Karvaše do Banské Bystrice a Ružomberku přesunuto přibližně tři a půl miliardy korun slovenských (Ks), tedy asi dvě třetiny finanční hotovosti slovenského státu. Na povstaleckém území pak působily samostatné peněžní instituce – Slovenská národní banka a Poštovní spořitelna. K dispozici měli povstalci i kremnickou mincovnu.

Dokončení: Jak se žilo lidem během během Slovenského národního povstání (2)

Financování vojenských jednotek podřízených SNR probíhalo na základě směnek, jejichž hodnota do konce povstání vzrostla na více než 876 milionů Ks. Zásobování povstalecké armády a obyvatelstva zajišťovaly všechny významnější podniky osvobozeného území, jakož i družstevní centrály a velkostatky. Obyvatelstvu se vyplácely sociální dávky, zároveň však civilisté na požádání vojenských velitelství podléhali pracovní povinnosti. Týkalo se to všech osob bez rozdílu pohlaví ve věku 17–60 let.