Zikmund Albík z Uničova: Lékař ve víru husitské revoluce (1.)
Uničovský rodák se plně oddal medicíně. Nikoliv náhodou právě on dosáhl mimořádného uznání a načas i bohatství, nad kterým se až tajil dech
I středověký nemocný se s nadějí obracel ke kvalifikovaným odborníkům, od nichž si sliboval pomoc a úlevu. Absolventů lékařských fakult však bylo v českých zemích na sklonku středověku poměrně málo, a zdaleka ne každý si mohl dovolit jejich péči, která něco stála.
Zdravý styl po italsku
Původem moravský Němec Albík, generační vrstevník Jana Žižky, miloval Itálii, v níž studoval a jejíž životní styl, včetně stravovacích návyků, propagoval. Rozdíl mezi italskou a středoevropskou (fakticky německou) kuchyní byl tehdy propastný. Zatímco Italové používali olivový olej, pili chutné, i když ředěné víno a konzumovali bílá masa, střední Evropa preferovala jiný model. Dominovaly v něm živočišné tuky, hlavně sádlo, pivo a červená masa, na prvním místě hovězí. V lépe situovaných vrstvách dosahovala roční spotřeba červeného masa 80 až 100 kilogramů na osobu, což bylo na hranici fyziologické únosnosti.
Změnu jídelníčku a jeho přiblížení italským zvyklostem považoval Albík za součást léčby a především za účinný způsob jak předcházet nejen chorobám trávícího ústrojí. Kromě radikálních zásahů do stravování a omezení přísunu kalorií doporučoval svým pacientům jako vhodnou profylaxi dostatek pohybu, včetně ranního cvičení, jednoduché sportovní aktivity (chůze do kopce, běh, hod kamenem), pravidelný denní rytmus a dodržování hygienických zásad. Sem patřilo ranní mytí i návštěva parních a potních lázní, nikoliv lázních veřejných, mimořádně rizikových z hlediska šíření epidemických chorob. Z pozic stoupence celostní medicíny si Albík uvědomoval propojenost psychické a tělesné složky lidského organismu, k jehož zdraví napomáhá též spokojený sexuální život.
Oblíbenec krále Václava
Mistr Albík sice léčil většinu tehdy běžných chorob, zvláště se však specializoval na onemocnění trávicího traktu, potíže vzniklé v důsledku ledvinových a močových kamenů (řečeno tehdejší češtinou „kámen v uocase“), dnu a revmatismus. Všechny tyto choroby byly běžně rozšířené ve vyšších a nejvyšších společenských vrstvách. Nebylo proto divu, že si jeho pomoc vyžádal na přelomu let 1398–1399 český král Václav IV., stižený závažnou i záhadnou nemocí. Mluvilo se dokonce o úmyslné otravě, která panovníka ohrožovala na životě.
