Zhouba Aztéků konečně odhalena? Jaká byla příčina nemoci cocoliztli?

V roce 1545 se územím dnešního Mexika prohnala záhadná nemoc, která způsobila jednu z největších epidemií v dějinách lidstva. Během pouhých pěti let zemřelo hrozivou smrtí patnáct milionů lidí, což bylo skoro 80 % aztécké populace. Než je ale dostihla spásná smrt, trpěli jako zvířata děsivým krvácením z očí, nosu a úst.

Až po více než půltisíciletí (přesně po 555 letech) narazil tým německých vědců na potenciálního viníka epidemie: salmonelu. „Cocoliztli byla jednou z mnoha epidemií, které postihly Mexiko po příchodu Evropanů. Byla ale konkrétně druhá ze tří těch nejničivějších, jež vedly k největšímu počtu ztrát na životech,“ uvedl šéf vědeckého týmu Ashild Vagene. Studii o záhadném patogenu, jenž zahubil miliony lidí, publikoval v roce 2018 v časopisu Nature Ecology and Evolution.

Nemoc evropských kolonizátorů

Chceme-li se dopátrat viníka, musíme svou pozornost zaměřit na evropský kontinent. Evropští kolonizátoři šířili při dobývání Nového světa dosud neznámá onemocnění a přinášeli s sebou patogeny, s nimiž se domorodci nikdy nesetkali a postrádali proti nim imunitu.

Neštěstí spočívalo v tom, že se mor „cocoliztli“ rozšířil na území dnešního Mexika a Guatemaly v roce 1545, tedy jen dvě desetiletí po epidemii pravých neštovic, jež zabila odhadem až osm milionů lidí. Stalo se tak bezprostředně po příchodu Španělů. Krvácivá horečka vytrvala až do roku 1576 a zanechala po sobě dílo zkázy.

„Ve městech se kopou velké hroby. Kněží od rána do slunce západu nedělají nic jiného, ​​než že nosí mrtvá těla a házejí je do příkopů,“ běduje františkánský mnich a historik Fray Juan de Torquemada ve svých spisech. 

Hrůzný průběh nemoci ukončila teprve milosrdná smrt

Příznaky neodpovídaly žádné známé nemoci. Nejsou to spalničky, ale ani malárie. Co tedy? Tamní lékaři nikdy nic podobného nezažili. Pacienti si stěžují na neustálou žízeň. Zežloutne jim bělmo očí i kůže. Jazyk zčerná a moč zezelená. V posledním stadiu nemoci (které nastává za neuvěřitelně krátkou dobu čtyř až pěti dní) se objevuje masivní krvácení z očí, nosu i úst. Aztéčtí domorodci umírají po tisících…

To, co nezvládne utrpení nekonečných kolonizačních bitev, s přehledem zdolají vlny této otřesné choroby. Běsnění krvácivé horečky padne za oběť přes patnáct milionů původních obyvatel Nového Španělska. Některé zdroje hovoří až o dvaceti milionech. „V roce 1519 čítaly domorodé kmeny Aztéků na dvaadvacet milionů lidí. Po epidemii a vpádech evropských kolonizátorů jich zbyly pouhé dva miliony.“

Nemoc byla tak hrůzostrašná, že si vysloužila podrobný zápis v historických spisech. Svědectví z první ruky je následující:

„Má krátký průběh. Netrvá to déle než tři až pět dní. Začíná vysokou horečkou, závratí, silnou bolestí hlavy, neukojitelnou žízní, zarudlýma očima a slabým tepem. Pacienti začínají intenzivně žloutnout, jsou velmi úzkostní a neklidní.“ 

Postižení prý trpěli horkostí a nesnesli na sobě příliš vrstev oblečení nebo přikrývku. Za jedním, nebo oběma ušima se jim objevily tvrdé uzliny. Někdy byly tak velké, že zabíraly celý krk a polovinu obličeje. Když je lékaři propíchli, vytekla z nich spousta hnisu. 

„Nemoc doprovází intenzivní bolest na hrudi a v břiše, průjem a vředy na rtech a genitáliích. Krev teče z uší, konečníku, pochvy, úst, očí i nosu. Nemoc je téměř nevyhnutelně smrtelná, pro většinu trpících je však úmrtí vysvobozením.“  Občas se někomu podařilo přežít. Přeživší ale byli extrémně hubení, neduživí a slabí a nemoc se jim často vracela.

„Sekvence klimatických extrémů“ – roli sehrálo i počasí

Podle historických záznamů byla epidemie z roku 1576 pozoruhodná zejména kvůli následujícím čtyřem aspektům. Za prvé propukla v údolích středního Mexika, odkud se rozšířila jako expanzivní vlna do širokého okolí. Dále se soustředila výhradně na konkrétní etnikum (španělská populace byla postižena minimálně, zatímco indiáni umírali po tisících). Za třetí se prokázala spojitost mezi nadmořskou výškou a úmrtností ve středním Mexiku. A v neposlední řadě epidemii předcházelo silné a dlouhotrvající sucho, přičemž v roce propuknutí přišly extrémní deště. 

Toto je klasický příklad tzv. „sekvence klimatických extrémů“, kdy jsou klimatické změny spojeny s katastrofální epidemií.

Ohniskem nákazy byla vysočina středního Mexika. Během několika týdnů se odtud nemoc rozšířila do míst vzdálených tisíce kilometrů. Vzorec šíření epidemie připomínal jiné nemoci s přenosem z člověka na člověka, např. neštovice, chřipku, spalničky a choleru. „Významnou roli v šíření onemocnění sehrála i nadmořská výška, sucho a vlhko,“ říká Acuña-Soto v článku Emerging infectious diseases.

V listu The Journal of Infectious Diseases se dočteme: „Je možné, že dlouhotrvající sucho následované vydatnými srážkami vytvořilo příznivé podmínky pro přeplnění přírodních vodních nádrží, z nichž pak obyvatelé pili infikovanou vodu. Tyto okolnosti podpořily rychlý postup epidemie.“

Příčina onemocnění – sociální propast?

Cocoliztli měl zdaleka nejvyšší úmrtnost mezi domorodci, zatímco španělská populace nebyla téměř ovlivněna. Selektivita onemocnění je poznamenána tehdejší sociální propastí. Na jednom konci společenského spektra byli podvyživení, málo oblečení a přepracovaní původní obyvatelé. Na druhém konci dobře živení Španělé žijící v prostorných domech, kteří měli přístup k lékům. 

V případě první generace Španělů v Mexiku lze hypotetickou imunitu vůči nemoci vysvětlit předchozím vystavením se evropským virům a bakteriím. Španělé narození už v Mexiku by ale podle tohoto vzorce imunitu mít neměli, naopak by měli být k nemoci náchylní. Zajímavé je, že tomu tak nikdy nebylo. 

Po staletí nemoc systematicky postihovala výhradně chudší vrstvy mexické společnosti, u bohaté části populace byla sporadická nebo měla mnohem mírnější průběh. Tak tomu bylo až do poslední vlny epidemie v roce 1813! Zda to souvisí s genetickou náchylností k onemocnění, nebo je to důsledek podvýživy a slabšího imunitního systému, je dodnes předmětem bádání.

Co odhalily moderní diagnostické metody?

Příčina hrozné krvácivé horečky mátla vědce přes půl tisíciletí! Tušili, že nejde o žádnou známou nemoc, s níž už se setkali. Museli zapojit fantazii a logické uvažování, aby se ujistili, kterým směrem se vydat.

Průběh nemoci a přímý přístup domorodců k rezervoárům s vodou je přivedly k domněnce, že za vším stojí střevní bakterie. Teprve moderní analýza DNA přinesla odpovědi. Při analýze DNA extrahované z 29 koster pohřbených na „cocoliztli“ hřbitově (v Teposcolula-Yucundaa v Mexiku) se našly stopy bakterie Salmonella enterica, poddruh Paratyphi C. Mnoho kmenů salmonely se šíří infikovaným jídlem a vodou. Podle odborníků se do Mexika mohly dostat s domestikovanými zvířaty, které přivezli Španělé.

Je známo, že se Salmonella enterica v Evropě vyskytovala již ve středověku. „Testovali jsme všechny bakteriální patogeny a DNA viry, pro které jsou k dispozici genomová data,“ řekl spoluautor obří analýzy ostatků obětí krvácivé horečky Alexander Herbig. „Salmonella enterica byla jediným detekovaným zárodkem,“ dodal.

Jistotu nemáme

Výzkumníci nicméně připustili, že v žádném případě nejde o uzavřený případ, protože přítomnost salmonely v několika desítkách koster nutně neznamená, že na ni zemřelo přes patnáct milionů lidí. 

TIP: Rozhovor s českou odbornicí: Jak vypadaly krvavé rituály a oběti dávných Mayů

„Je možné, že některé patogeny byly buď nedetekovatelné, nebo zcela neznámé. Nemůžeme tedy s jistotou říct, že Salmonella enterica byla příčinou epidemie cocoliztli,“ řekla členka výzkumného týmu Kirsten Bosová z Institutu Maxe Plancka. Přesto se ukázalo, že sekvenovací metoda MALT má potenciál v odhalování tajemství dávných epidemií.

„Jde o významný pokrok v metodách, které máme k dispozici k výzkumu dávných nemocí. Nyní můžeme zkontrolovat přítomnost infekčních organismů v archeologickém materiálu,“ dodala Bosová. „To je zvláště důležité v případech, kdy je příčina onemocnění doposud neznámá.“