Ženy bránící Izrael: Příslušnice něžného pohlaví v armádě židovského státu (2)

Nedlouho po ustanovení IOS došlo k založení ženských pomocných sborů, známých pod hebrejským akronymem Chen (cheil nashim znamená v hebrejštině půvab). Ženy zde absolvovaly pětitýdenní vojenský výcvik a potom měly na starosti pomocné činnosti – působily jako řidičky, zdravotní sestry, úřednice, kuchařky, pracovnice leteckého provozu a podobně. Úkolem ženských sborů bylo také pečovat o specifické potřeby žen v armádě a integrovat vojákyně do různých jednotek IOS.

Předchozí část: Ženy bránící Izrael: Příslušnice něžného pohlaví v armádě židovského státu (1)

Branný zákon z roku 1948 nijak neřešil otázku působení žen v bojových akcích; protože však nově vzniklá armáda trpěla nedostatkem mužů, část žen se do nich dostala. V návaznosti na to byl roku 1951 vydán dodatek zákona, který ženám tuto službu zapovídal. Vojákyně zajaté nepřítelem v boji totiž podstupovaly neúměrně vysoké riziko – na rozdíl od mužů jim ve zvýšené míře hrozilo sexuální násilí; navíc izraelská armáda bojovala téměř výhradně s okolními muslimskými státy, kde byla společenská pozice ženy výrazně horší než v Izraeli.

Do boje ano, či ne?

Oficiálně zákaz bojových akcí pro ženy trval až do roku 2000, během desetiletí se ale postupně ženám otevíraly další armádní specializace, dokonce i ty bojové. Dělo se tak v důsledku rostoucí emancipace izraelských žen i zvyšování nároků na množství vojenského personálu při válečných konfliktech (obecně lze říci, že nejvíce pozic se pro ženy v izraelských obranných silách otevřelo na přelomu 70. a 80. let). Ze statistik vyplývá následující: V roce 1976 bylo pouze 30 % vojenských pozic přístupno ženám, v roce 1997 už šlo o 78 %. V současnosti se jedná o 88–92 % všech volných armádních postů, reálně se ženy nacházejí v 69 % pozic.

Postupně se zvyšovalo i procentuální zastoupení žen v armádě (roku 1948 tvořily přes 20 % příslušníků IOS, v roce 2011 to bylo 33 %) a ženy se dostávaly i na významnější posty. Kupříkladu už v roce 1969 byla Hava Inbar jmenována první soudkyní vojenského soudu v Haifě, o 17 let později se Amira Dotan, velitelka ženských sborů, stala první brigádní generálkou. Zároveň je ale potřeba říci, že šlo do značné míry o výjimky (svědčí o tom mimo jiné i to, že dalšího generálského postu dosáhla až Orna Barbivai v roce 2011).

Štupování ponožek

Nejlépe je tento vývojový trend vidět na roli žen v letectvu – i zde pro ně bylo náročné se prosadit. V roce 1951 se Yael Rom stala první pilotkou v izraelských vzdušných silách, v 70. letech potom bylo několik žen zařazeno do leteckého výcviku, který ale nedokončily. Nástup žen k vzdušným silám v 90. letech výrazně urychlila civilní pilotka a letecká inženýrka Alice Millerová, která si soudně vyžádala zařazení do pilotního výcviku izraelských leteckých sil poté, co byla odmítnuta na základě pohlaví.

Tehdejší izraelský prezident Ezer Weizman, bývalý velitel IOS, sice prohlásil, že Millerová by udělala lépe, kdyby seděla doma a štupovala ponožky, soud ale v roce 1996 dospěl k závěru, že armáda nemůže vylučovat kvalifikované ženy z výcviku. Millerová nakonec u leteckých zkoušek neuspěla, přesto šlo o přelomové rozhodnutí, které otevřelo ženám v IOS nové pozice a v letectvu jim zajistilo, že mohly být oficiálně cvičeny jako pilotky a navigátorky.

Nové pořádky 

Na této proměně se podílely i izraelské zákonodárkyně, které vypracovaly návrh zákona umožňujícího ženám v armádě sloužit v jakékoli specializaci, pokud pro ni mají kvalifikaci. Tato novela zákona o vojenské službě byla schválena roku 2000. Armáda od té chvíle musela garantovat shodné příležitosti pro ženy, které byly fyzicky a psychicky způsobilé pro danou pozici, přičemž posouzení způsobilosti u jednotlivých kandidátek bylo ponecháno na rozhodnutí velitelů případ od případu.

Ženy se následně začaly objevovat u pěchoty, dělostřelectva a tankových jednotek, především ovšem na podpůrných pozicích (jednalo se často o pozice instruktorek či lékařek – kupříkladu dr. Shani získala roku 2014 post lékaře v elitní protiteroristické jednotce Duvdevan). S cílem umožnit ženám službu v bojové jednotce byl hned v roce 2000 založen pěchotní prapor Karakal, už od svého začátku koncipovaný jako smíšený (a z tohoto důvodu byl často terčem vtipů).

V současnosti 70 % jeho stavu tvoří ženy. Nese jméno po pouštní šelmě známé tím, že mezi samcem a samicí jsou vnějškově jen minimální rozdíly. Prapor je pověřen strážní službou na hranicích s Jordánskem a Egyptem; dlouho bylo toto území klidné, především díky mírovým smlouvám uzavřeným s oběma státy, takže hlavní úkol jednotky představoval boj proti pašování drog a zbraní. V důsledku arabského jara se zde bezpečnostní situace výrazně zhoršila a příslušníci a příslušnice praporu se tak opakovaně dostali do bojových akcí, v nichž obstáli. Následně vznikly ještě další dva smíšené prapory – Lvi z údolí Jordánu (založen 2014) a Gepard (2015).