Země černých andělů: Ukrývá se posvátná Archa úmluvy v chudé Etiopii?

Málokdo z nás tuší, že v oblasti dnešní Etiopie se v dávné minulosti rozkládala jedna z mocných světových říší a že se tam doslova tvořily dějiny. Známky někdejšího civilizačního rozpuku jsou na mnoha místech, zvláště na křesťanském severu země, patrné dodnes.

Křesťanství se sem, do mocného království Aksum, uctívajícího slunce a měsíc, dostalo tak nějak omylem ve 4. století. Z řecké obchodní lodi vypleněné u afrických břehů se tehdy zachránili jen dva mladí bratři – Frumentius a Edesius. Skončili jako otroci na královském dvoře v Aksumu, ovšem brzy si získali panovníkovu přízeň. Tu využili k rozšíření křesťanství, které pak král Ezana vyhlásil státním náboženstvím. A tak se malým žertem dějin stalo, že Etiopie jako jediná subsaharská země přijala víru v trojjediného boha. Dnes má tato orientální verze ortodoxní křesťanské církve přes čtyřicet milionů věrných oveček. Kostelů je v Etiopii opravdu hodně a davy věřících, proudící ve svátek ulicemi, prozrazují, jak je místní obyvatelstvo pobožné.

Božská Archa úmluvy

Centrálním bodem etiopského křesťanství je však Archa úmluvy. Ta Archa úmluvy, obsahující desky s vytesaným desaterem přikázání, které Bůh na hoře Sinaj svěřil do rukou Mojžíšovi. Jedna kopie Archy se nachází v každém jednotlivém kostele – a že jich jsou v Etiopii stovky! Je uložea v komoře uprostřed kostela, což bývá pečlivě střežené místo oddělené od veřejné části kostela pevnou zdí a těžkým závěsem ve dveřích. Vždy tu sedí nějaký pozorný mnich s dlouhou modlitební holí, takže se nám do žádné tajemné komory ani jednou nepodařilo nahlédnout.

S Archou to však není jen nějaká hra. Etiopie totiž údajně vlastní její originál pocházející přímo od Boha. Pravá Archa úmluvy, za níž se hnali lovci pokladů i tajné zednářské lóže, je dnes uložena v nenápadné kapličce v komplexu kostela Panny Marie Sionské v Aksumu. Někdejší centrum kvetoucí říše, dnes živořící město, je tak nejsvětějším místem celé Etiopie.

Archa umí zabíjet na dálku, Izraelitům údajně rozestoupila vody Jordánu a i jejím pozdějším uchvatitelům prý pouhá její přítomnost vyhrála každou bitvu. Ochránit se tedy Archa umí sama. Nicméně pro případ, že by nějaký nenechavec při nedovoleném přiblížení neshořel plamenem, je kaplička hlídána ozbrojenou stráží. Na nějaké nakouknutí dovnitř rovnou zapomeňte. A ženy mají úplnou smůlu. Kaplička s originální Archou úmluvy stojí za zdí areálu mužského kláštera, takže návštěvnice ji ani nezahlédnou. To církvi ovšem nebrání, aby od žen chtěla stejně tučný poplatek za vstup jako od mužů! Prohlídka vedlejšího přísně střeženého muzea se vzácnými kříži, modlitebními holemi a pergamenovými knihami nemůže být pro zklamanou návštěvnici dostačující náhradou.

Velkorysý dar či nezdárnost syna?

Jak se původní božská Archa úmluvy dostala až do Etiopie? Aksum je místo, odkud měla legendární královna ze Sáby vládnout poté, co se přestěhovala z jižní Arábie (dnešní Jemen) na druhý břeh Rudého moře. Během své návštěvy u krále Šalamouna v Jeruzalémě, jehož proslulou moudrost velmi obdivovala, s ním počala syna Menelika. Ten se však královně narodil již na zpáteční cestě do vlasti, kam ji volaly státnické povinnosti. V dospělosti se Menelik vypravil svému otci poklonit a zpět domů si s sebou tak nějak nečekaně přivezl právě Archu úmluvy. Některé prameny tvrdí, že ji dostal od otce darem. Leccos, včetně obrazů se zamračeným Šalamounem na zdech etiopských kostelů, však naznačuje, že si ji povedený synek možná vzal bez ptaní. S boží pomocí se Menelikovi podařilo zázračně uniknout otcovu pronásledování a s cennou kořistí se úspěšně vrátil domů.

Oblast severní Etiopie se zřejmě opravdu těšila mocné záštitě Archy, a tak se zde Menelikovi podařilo založit slavnou salomonskou dynastii, která po celá staletí držela vzkvétající Aksumskou říši. Od počátku letopočtu byly na hrobech významných občanů vztyčovány vysoké stély, z nichž mnohé vás tu uvedou v úžas dodnes. Kolem Aksumu se nachází několik stélových polí, na nichž pocítíte majestátnost říše, o které jsme se my v dějepise snad ani neučili. Obrovské kamenné bloky zde vyrůstaly až někdy do 4. století našeho letopočtu, kdy sem s již zmíněným Frumentiem proniklo křesťanství.

Svatostánky ve skalách

Druhým nejsvětějším místem etiopských křesťanů je hned po Aksumu městečko Lalibela, kam řada věřících opakovaně vykonává svatou pouť. V okolí se totiž nachází monolitické skalní kostely zapsané na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Svatostánky nechal ve 12. století doslova vyrvat z vulkanického skalního masívu zbožný král Lalibela, jenž zde chtěl zbudovat nový Jeruzalém poté, co svatý Jeruzalém dobyli muslimové v roce 1187. Důvod, proč Lalibela tak vehementně podporoval církev, byl však dost prozaický. Pocházel z rodové větve Zagwe, která neměla nic společného s Menelikem založenou solomonskou dynastií a jejich pokrevní linií sahající ke králi Šalamounovi. A to byl tehdy docela problém. Bratříčkování s církví Lalibelově vládě přineslo kýženou legitimitu.

Dnes je v Lalibele jedenáct kostelů budících posvátnou hrůzu z té dřiny, která kameníky čekala od chvíle, co poprvé zasekli do kamene pod nohama, po první mši ve svatostánku vnořeném do červenofialové skály. Každý kostel je něčím zvláštní, mnohé se před vámi náhle zjeví poté, co jste nejistě bloudili spojovacím tunelem. Každá ze staveb má svou barvitou historii, jež se před vámi začne odvíjet, jakmile z ostrého slunce bosky vstoupíte do těžké tmy na tlusté koberce plné štěnic. Mniši tiše sedí v tmavém koutě, hlídají bohatě zdobené oltáříčky a vybírají další finanční příspěvky. Hlídají také roje divokých včel, které žijí přímo ve štěrbinách skalních kostelů a dávají posvátný lalibelský med.

Dnes se nad některými ze vzácných kostelů tyčí monstrózní střešní konstrukce, které sem v roce 2007 nainstalovalo UNESCO ve snaze ochránit skálu a především vnitřní malby před zatékáním dešťové vody. Tyto střechy jsou sice z materiálu propouštějícího světlo, ale jejich obří ocelové nosníky bohužel zkazí každou fotku.

Vánoční Lalibela

Oproti ostatním navštíveným místům v Etiopii byla Lalibela jen vesnička s blátěnými chatrčemi a boudami z plechu. Díky tomu se však zde člověk dostane do přímého kontaktu s místními, především když sem dorazí na etiopské Vánoce, jež se slaví 7. ledna. Úzké pasáže vykutané mezi skalními kostely i ulice městečka byly plné bíle oděných poutníků, kteří v tento velký svátek přišli podarovat almužnu, pomodlit se a políbit nesčetné amharské kříže. Vánoční trh byl plný lidí, z okolních chatrčí voněla silná etiopská káva a autobusy přivážející poutníky se v tom lidském mraveništi nestačily jeden druhému vyhýbat.

Přes sváteční atmosféru však desítky chudáků v gumových sandálech a s dekou přehozenou přes ramena musely v chladném ránu náhorní plošiny vyrazit pěšky z Lalibely do vzdálených míst nasbírat dřevo na otop nebo na prodej. K polednímu se pak v zástupech vraceli zpět. V sobotu, kdy probíhají trhy, se k nim navíc přidali muži pochodující s eukalyptovými kládami a ženy s pytli zemědělských plodin přicházející z vesnic až kdo ví odkud. V atmosféře etiopské chudoby a kruhových chýší oplácaných bahnem měly najednou Vánoce narozdíl od těch našich opravdu duchovní rozměr.

Plechové kostely na jezeře

Pokročili jsme v čase ještě dál – na ostrovy jezera Tana poseté kláštery z 16. století. Tana je po Viktoriině druhým největším jezerem afrického zlomu. Vodní hladinu okupuje kolonie pelikánů, v zátočinách se chladí hroši. Břehy jezera zarůstají papyrem, který místní lidé dodnes svazují do tradičních loděk tankwa. Malé jsou pro rybáře, větší na převoz kávy, největší na dopravu dřeva a dřevěného uhlí na trhy v Bahar Daru. Loďku máte sice vyrobenou za jediný den, ale na rozlehlém jezeře pak plavba zabere několik hodin svižného pádlování.

Na ostrovech a březích jezera můžete s pronajatou loďkou navštívit tři desítky církevních objektů. Pro nás, architektonicky rozmazlené Evropany, jsou místní kostely vlastně jen kulatou garáží z vlnitého plechu. Vnitřek opět zdobí barevné malby a i zde je centrální komora s Archou úmluvy. Kláštery jsou opravdu svatým místem, kam turisté sice za patřičný poplatek smějí vstoupit, ale musejí se chovat uctivě, nefotit moc často církevní hodnostáře a v žádném případě nejíst a nepít. Na což se v horkém počasí docela snadno zapomene.

Náboženské ceremonie v kostelech probíhají několikrát denně. Nevýhodou etiopských mší však je, že se odehrávají v uzavřeném kostele s vyloučením turistů i místní veřejnosti. Takže nezbývá, než tajemné obřadní zpěvy, cinkání a zvuky afrických bubnů poslouchat zvenčí. Jediné, co se vám může podařit, je přimotat se pod nohy procesí několika mnichů či jeptišek, kteří po skončení obřadu náhle otevřeli dveře a vycházejí ven s berlami, s kříži, praporci a zlatými zvonky.

Archa v garáži

Proč jsou ale kostely jezera Tana tak důležité? Protože právě zde byla opakovaně skrývána původní Archa úmluvy, když jí hrozilo nebezpečí. Menelik si ji uchovával v Aksumu, poté ale údajně strávila 800 let střežena na ostrově Tana Kerkos, kde se ještě dnes nacházejí prastaré židovské obětní kameny. Když král Ezana přijal pro svoji zemi křesťanství, nechal Archu přenést do nově zbudovaného chrámu v Aksumu. Před zničením muslimy v 16. století Archa opět narychlo putuje do bezpečí jednoho z tanských ostrovů a v dalším století se znovu těší slávě v úplně novém aksumském chrámu. V roce 1965 pro ni tehdejší císař Haile Selassie nechal zbudovat speciální kapličku, kde se ta jediná pravá Archa úmluvy má skrývat dodnes.

Jenže novodobé dějiny Etiopie jako by naznačovaly, že božská Archa tady už dávno není. Země si sice podržela svou výjimečnost, když Rastafariáni začali uctívat etiopského monarchu Haile Selassie jako svého boha. Navíc jsou Etiopané dodnes hrdí na to, že nikdy nebyli kolonizováni. Ale prošla by Etiopie opakovanými hladomory, nevyhranou válkou s Eritreou a epidemií AIDS, kdyby nad ní držela ochrannou ruku Archa úmluvy? Spíš to tedy vypadá, že ta opravdová schrána s božími deskami bude přece jen v Jižní Africe, francouzském Languedocu, anebo britském Warwickshire, jak se občas tvrdí.