Ze sukně do kalhot: Emancipace žen za první světové války (4)
Brzo po vypuknutí konfliktu se v zázemí nedostávalo pracovních sil, neboť statisíce mužů mašírovaly na frontu. Na uvolněné pozice nastoupily ženy a poprvé se tak objevily v řadě povolání dosud vyhrazených jejich partnerům a otcům. Velká válka však ovlivnila život žen i v mnoha dalších ohledech
Vedle počtů žen na prvoválečných bojištích se nedochovaly ani jejich pohnutky vedoucí k pozvednutí zbraně. Magnus Hirschfeld v knize Sitten Geschichte des Weltkrieges (Dějiny mravů a morálky za světové války) z roku 1930 tvrdí, že ženské vojáctví lze ve většině případů vysvětlit sklony k homosexualitě či transvestitismu. Tento názor však autor nijak nedokládá, pouze se odkazuje na údajné názory lékařů. Ačkoliv u části žen tomu tak mohlo být, obecně jde o neakceptovatelné zjednodušení.
Předchozí části:
Ve zbrani
Mnohé příslušnice něžného pohlaví se k boji odhodlaly pro své vlastenecké cítění a touhu přispět k porážce nepřítele. Dokladem budiž fakt, že nejvíce dam na frontě pocházelo ze Srbska – asi 2 400 z nich se shromáždilo v takzvané Lize smrti. Sociální složení útvaru bylo velmi pestré – pod velením jedné vdovy po bojovníkovi proti Turkům se sešly selky, chudší měšťanky i vznešené dámy.
K srbské pěchotě se připojila též Flora Sandesová – jediná Britka oficiálně sloužící za Velké války jako vojačka. Na Balkán se dostala coby zdravotnice, ale roku 1915 převládla touha pomoci trpícímu národu v boji. Sandesová vydávala válečné deníky ve snaze získat Srbsku finanční pomoc a zapojila se i do několika bitev. Roku 1916 jí zranění znemožnilo dále bojovat a věnovala se chodu lazaretu, konec války ji zastihl v hodnosti kapitánky dekorované nejvyšším srbským vyznamenáním.
V zákopu a na obloze
„Pramátí“ ženských bojových oddílů v Rusku se stala Marija Bočkarjovová, která na základě osobní žádosti adresované carovi obdržela povolení stát se vojačkou a strávila dva roky v zákopech. Když roku 1917 dosáhla hodnosti četařky, navrhla ministru války Alexandru Kerenskému vznik ryze ženské jednotky. Politik v takovém útvaru viděl dobrý nástroj, jak povzbudit upadající morálku, a tak se zrodil legendární prapor smrti.
Feministky z celého světa označily vznik batalionu za jednu z největších událostí války. Jeho příslušnice si neváhaly před odchodem na frontu holit hlavy a přijmout požehnání z rukou pravoslavné církve. Útvar bojoval statečně a dochovalo se i několik svědectví jeho příslušnic: „Najednou jsem uviděla, jak proti mně běží Němec. Vrazila jsem mu do břicha bajonet a zároveň jsem vypálila. Byl mrtvý. Jako památku jsem si vzala jeho helmu.“
Jiná Ruska napsala: „Spatřily jsme oddíl německých vojáků. Obklíčily jsme je a vyzvaly, aby zvedli ruce. Odhodili zbraně, a jakmile jsme se k nim přiblížily, udiveně zvolali: ‚Dobrý Bože, ženy!‘“ Dodejme, že mnohokrát vyznamenaná Bočkarjovová se za občanské války dočkala obvinění z vlastizrady a na jaře 1920 ji bolševici popravili. Německým i francouzským ženám zákon účast v pozemním boji zapovídal. Francouzky svou čest zachránily vstupováním do letectva, německé feministky alespoň usilovaly o zavedení branné povinnosti pro ženy. Marianne Turma kupříkladu navrhla: „Dívky by tvořily zdravotní, zabezpečovací a pomocné vojsko. Službu by vykonávaly od 18 do 20 let, tudíž by se nesměly před 20. rokem vdát. Branná povinnost by trvala do věku 45 let a od pravidelných cvičení by byly osvobozeny pouze matky malých dětí, těhotné ženy a šestinedělky.“
Z lásky k muži i vlasti
Rakousko-uherská armáda vojenskou službu ženám nezapovídala, přesto v ní ucelená jednotka tohoto typu nevznikla a do historie se zapsaly spíše jednotlivé bojovnice. Marie von Fery-Bognar následovala manžela na frontu, dotáhla to na četařku a stala se jedinou vojačkou dekorovanou Řádem Františka Josefa. Jiná Rakušanka se roku 1916 pokusila zachránit bratra před nebezpečím smrti. Když musel z dovolené zpět na frontu, nechala se ostříhat a v uniformě se pokusila místo něj nastoupit k jednotce.
K její lítosti důstojníci podvod odhalili. To v polských legiích, které na straně centrálních mocností usilovaly o nezávislost Polska, bojovaly asi dvě stovky žen. Kromě vlasteneckých motivů vstupovaly do služby i z lásky – kupříkladu Stanisława Ordyńska milovala manžela-legionáře natolik, že s ním chtěla sdílet osud i na frontě. Britky se angažovaly především v roli ošetřovatelek , ale anglické feministky se dožadovaly též práva bojovat za krále a vlast.
Nové sebevědomí
V roce 1917 se ustavil Ženský pomocný armádní sbor (Women’s Army Auxiliary Corps), do kterého vstoupilo 57 000 Britek, z nichž na frontu putovaly kuchařky, zdravotnice a servírky. Z jejich osudů pronikl do médií příběh australské lékařky Phoebe Chappleové, která navzdory bombardování dohodových zákopů německými letouny u Abbeville (sever Francie) poskytla první pomoc mnoha raněným a jako první lékařka si vysloužila Vojenskou medaili. Američanky se nesměly účastnit přímých bojových operací, a tak se zapojily zejména do přípravy a distribuce zásob pro vojsko.
TIP: Ženy v armádě: Norské dámy v zeleném
Závěrem můžeme konstatovat, že ačkoliv první světová válka znamenala nevídané utrpení, ženské části populace přinesla i pozitiva. Nabyté sebevědomí, vědomí vlastní důležitosti a nárůst ekonomicko-politického významu odstartovaly další vlnu emancipace a zapojení žen do nových oborů.
