Ze školních lavic do uniforem: Dětští vojáci byli obětí šikany i cílem poprav
Osvědčenou metodou jak rozšířit řady vojáků v případě, že se nedaří ztráty nahrazovat běžnými odvodovými ročníky, je snižování věku rekrutů. Aby posílil řady protiletadlové obrany Německa, rozhodl se Adolf Hitler povolat do služby i patnáctileté školáky
Chlapci v uniformách s odznakem HJ a orlicí Luftwaffe na prsou vedli klasický vojenský život, ovšem ve srovnání s normálními dělostřelci měli o něco lepší podmínky. Vykonávali práci bez úlev, obsluhovali přístroje a děla, ale bydleli v barácích u baterií po třídách a ne dohromady se staršími vojáky.
Předchozí část: Ze školních lavic do uniforem: Děti v řadách Wehrmachtu a Luftwaffe
Nevyjasněný status
Měli nárok na žold ve výši jedné marky denně, z toho ale obdrželi pouze polovinu, zbytek dostali po ukončení služby u flaku jejich rodiče. Skutečnými vojáky pomocníci Luftwaffe nebyli, i když se ve válečných situacích, když jejich baterie pálily na nepřátelské letouny, ocitali často. Vzhledem k věku na ně důstojníci brali určité ohledy, když jim například dávali delší dovolené a vycházky.
Občas se také velitel baterie pokusil dát civilizovanou podobu alespoň obědům, když se na stole objevil ubrus a porcelán. Bývalo vcelku běžné, že po noci naplněné palbou na nepřátelské bombardéry směli pomocníci spát o hodinu déle. Pro školáky také neplatila tak přísná disciplína jako pro vojáky, takže při menších přestupcích velitel baterie zpravidla přimhouřil oko. Pomocníkům Luftwaffe se mělo vykat, na což nebyli ze školy zvyklí, a poddůstojník se tak – předtím, než něco poupravil na uniformě – musel ptát: „Smím se vás dotknout?“
Podle válečného práva neměli pomocníci Luftwaffe status bojovníků, což zpočátku mnoho neznamenalo, ale s příchodem Rudé armády na německé území se to mohlo stát smrtící pastí. Sověti si totiž mysleli, že pomocníci Luftwaffe nejsou vojáky, a zacházeli s nimi jako s partyzány – na místě je popravovali. Velení letectva rychle zareagovalo a pomocníky přeřadilo k dělostřelcům, tedy k běžným vojákům s vojenskou knížkou. V roce 1945 tak ve Wehrmachtu obvykle sloužili šestnáctiletí chlapci.
Pocit převahy
Mladí pomocníci Luftwaffe měli velké sebevědomí, což pramenilo z pocitu, že konají mnohem více, než by šlo po šestnáctiletých chlapcích požadovat v normálních dobách. Svou novou roli v rámci německé společnosti si tak náležitě užívali: „Jednou se rozezněl poplachový zvon uprostřed hodiny angličtiny, která probíhala v jednom z baráků, vyběhli jsme k dělům, bombardovací svaz se blížil, baterie začaly pálit. Během této akce se museli někteří z nás kvůli čemusi vrátit do baráku a náš angličtinář – se krčil pod stolem! Pravděpodobně měl výstřely osmaosmdesátek za dopady bomb a hledal úkryt. Užívali jsme si tuto situaci, protože jsme cítili svoji převahu.“
Přitom však tito mladíci stáli ve vojenské hierarchii úplně nejníže, když nemohli dávat rozkazy dokonce ani pomocným vojákům naverbovaným z řad sovětských zajatců. K vystřízlivění z bludu „hrdinského poslání“ přivedla pomocníky obvykle zkušenost z výcviku, k němuž patřila nesmyslná šikana ze strany poddůstojníků. Například u jedné baterie těžkého flaku se mladíci po celodenním cepování na fotbalovém hřišti těšili, až se vrátí do vytopených baráků. Tam ale zjistili, že ubytovna vypadá jako po zásahu leteckou pumou, protože poddůstojníci obsah všech skříněk vyházeli a postele včetně slamníků převrátili na podlahu. Podobně působilo, když se na baterii konalo filmové představení a po začátku hlavního filmu posílali vojáci pomocníky spát, protože film byl mládeži nepřístupný.
Zpátky do školy
V letech 1943 a 1944 nabývala spojenecká letecká ofenziva na intenzitě. Přes den útočily těžce vyzbrojené a stíhači doprovázené svazy amerických bombardérů, v noci se nad Německem objevovali Britové. V Porúří a kolem Berlína, Hamburku a dalších klíčových průmyslových oblastí proto vyrostly těžké protiletadlové baterie. Tam pomocníci Luftwaffe zažívali nejtěžší útoky. Němci sice přišli s různými zlepšeními, jako byla například koncentrace těžkých protiletadlových kanonů do baterií po 18 hlavních, které mohly vypálit salvu každých pět sekund.
To však nemohlo Spojence zastavit. Čas od času sice Němci zasadili útočníkům tvrdé rány, ale obranné kapacity říše se postupně snižovaly. Ke konci války pak „flakhelfeři“ utrpěli těžké ztráty, když se spojenečtí piloti soustředili na protiletadlové baterie. Většina mladíků sloužících u Luftwaffe však boje přežila a na podzim 1945 se vrátili do školních lavic, aby znovu začali tam, kde před dvěma či třemi lety skončili.
