Zbavte se alergie: Co je způsobuje a jak se můžeme alergickým projevům bránit?

Pylovou sezónu v naší populaci každoročně přibližně 10 až 30 % všech alergiků doslova opláče. Dnes jsou však možnosti léčby alergií a jejich projevů poměrně široké, a tak umíme mnoho nepříjemných projevů potlačit, či zcela utlumit. Název onemocnění pochází z řečtiny (ze slov allos a ergos, doslova „jiná práce“) a ve své podstatě vystihuje princip vzniku choroby čili jinou reakci imunitního systému, než bychom očekávali. Alergická reakce není vlastně ničím jiným než přemrštěnou a neadekvátní reakcí naší imunity na setkání s cizorodou látkou.

Zmatená obrana

Náš imunitní systém disponuje celou řadou mechanismů, kterými se vypořádává s cizorodými látkami v těle. Tyto prostředky slouží k tomu, aby bakterie a viry neměly šanci nám závažněji uškodit. Patří mezi ně bílé krvinky, protilátky a celá řada dalších buněk, které mají za cíl identifikovat a zneškodnit vetřelce. Zároveň je potřeba imunitní systém „vychovat“, aby nebojoval proti buňkám a substancím vlastního těla nebo proti potravinám. To se ale ne vždy podaří.

Alergické reakce rozdělují odborníci podle jejich mechanismu do čtyř typů, z nichž nejčastější je typ I – tzv. atopická nebo anafylatická reakce. Patří sem většina atopických ekzémů, astma, senná rýma, potravinové alergie, reakce na bodnutí vosou a podobně. Jak tato reakce funguje? Alergenem je obvykle cizorodý protein, s nímž se setkáme ať už na sliznici, bodnutím, snědením, či jinak. Za normálních okolností si naše tělo těchto látek, jež jsou běžně přítomné v potravě, příliš nevšímá. U alergika však při prvním setkání s touto látkou – alergenem – dojde k nepřirozené reakci.

Naše tělo dojde z nějakého důvodu k názoru, že s touto látkou je potřeba bojovat a zničit ji. V případě alergické reakce prvního typu naše lymfocyty začnou produkovat protilátky typu IgE, které se jedním koncem vážou na alergen a druhým na žírné buňky, jež uvolňují zánětlivé působky (především histamin). Když se naše tělo setká s alergenem podruhé, žírné buňky fungují jako nášlapné miny s konci protilátek IgE namířenými k okolí a při kontaktu s alergenem vypustí do okolí histamin.

Užitečný i nebezpečný

Histamin je lokálně působící hormon, který účinkuje především ve svém okolí prostřednictvím histaminových receptorů na okolních buňkách. Způsobuje zvýšenou sekreci žláz, otok, svědění, stahy hladkého svalstva, v případě masivního uvolnění do oběhu může dojít i k šoku a srdeční zástavě.

Za normálních okolností tato reakce funguje především proti nejrůznějším parazitům, kterým zabraňuje se usadit na sliznici; případně nás svědění kůže přinutí se poškrábat a nechtěného vetřelce se zbavit. Určitě však tento mechanismus nemá sloužit k tomu, aby bojoval proti pylům či potravinám, jak je tomu obvykle u rozvinutých alergií.

Samotná alergie, tedy přecitlivělost na nějakou látku nebo skupinu látek, je nevyléčitelná, stejně jako astma či atopický ekzém. Vhodnou léčbou však lze potlačit jejich příznaky tak, aby svému nositeli nezpůsobovaly žádné obtíže. Léčbu obvykle nastavuje specialista – alergolog, případně jiný odborník (například plicní lékař u astmatu apod.). 

Ruku v ruce s léky

Intenzita léčby může mít různou úroveň, občasné mírné projevy alergií budou totiž vyžadovat jinou léčbu než těžký alergický ekzém nebo silná, obtěžující senná rýma. Některé léky jsou dostupné i volně, jiné podléhají předpisu, nebo je dokonce může předepisovat jen specialista za zvláštních podmínek (nikoli praktický lékař).

Základním principem léčby je kromě užívání léků snaha snížit kontakt s alergenem na minimum, například se v sezóně vyhýbat rozkvetlým loukám nebo si dávat pozor na složení potravin v případě potravinových alergií. U atopických ekzémů mohou jako alergeny působit například prací prášky, aviváže či některé kosmetické přípravky.

Nejobvyklejší a nejvíce předepisovanou skupinou léčiv jsou tzv. antihistaminika. Jedná se o látky blokující histaminové receptory všude v těle, převážně pak histaminové receptory typu H1, které zodpovídají za nežádoucí projevy uvolnění histaminu – svědění, otoky a stahy hladkého svalstva. Užívají se jako tabletky či kapky, některé mají i formu masti či gelu.

Soupeření s hormonem

U antihistaminik rozlišujeme tzv. I. a II. generaci. Antihistaminika I. generace jsou bisulepin a dimetinden, běžně známé pod prodejními názvy Dithiaden a Fenistil, případně málo užívaný promethazin (Prothazin). Kromě tabletek a kapek je zvláště dimetinden prodáván jako gel či mast proti hmyzímu štípnutí (histamin je i jednou ze složek včelího jedu). Antihistaminika I. generace však mají celou řadu nežádoucích účinků. Histaminové receptory jsou totiž přítomné i v mozku a při jejich zablokování dochází k výraznému útlumu. Při pravidelném užívání antihistaminik I. generace se může vyskytovat spavost i poruchy soustředění, což je v běžném životě spíše nežádoucí.

Mezi další běžné vedlejší účinky antihistaminik mohou patřit závrať, sucho v ústech či v očích, zvýšená chuť k jídlu, přírůstek hmotnosti, zhuštění hlenu v dýchacích cestách, zrychlený srdeční tep, nízký tlak či bolesti hlavy. Proto dnes k léčbě alergií standardně užíváme spíše II. generaci antihistaminik. Patří sem preparáty jako cetirizin, levocirizin, loratadin nebo desloratadin. Léky jsou známé například pod názvy Zyrtec, Xyzal, Claritin či Aerius. Některé z běžně užívaných antihistaminik mohou interagovat s běžnými potravinami, například grapefruitovou šťávou, je proto třeba číst pozorně příbalový leták a případně upravit jídelníček.

Mezi další skupinu běžně užívaných léků patří inhibitory leukotrienů, což jsou prozánětlivé mediátory, které jsou produkovány při alergických reakcích v nadměrných množstvích a uplatňují se při zúžení dýchacích cest a produkci hlenu. Antileukotrieny jsou poměrně drahé, ale mají minimální množství nežádoucích účinků. U nás je dostupný například montelukast známý pod názvem Singulair.

Přesně zacílené

Protože se alergické projevy obvykle vyskytují převážně lokalizovaně (na kůži či sliznicích), je snaha minimalizovat nežádoucí účinky některých léků tím, že se dodávají přímo na místo určení, tedy na sliznice nosu, očí, průdušek či na kůži. Tím zajistíme jejich maximální účinnost v potřebném místě a snížíme jejich případné vedlejší efekty na organismus. Mezi tyto přípravky patří nejrůznější oční a nosní kapky, spreje, inhalátory a mastičky či gely. Protože jich máme dnes k dispozici velké množství a celá řada z nich je kombinovaných (obsahuje více účinných látek z různých skupin), podíváme se nyní na jednotlivé složky.

Velmi kontroverzní skupinou léčiv jsou kortikoidy. Jedná se uměle vyráběná analoga hormonů kůry nadledvin a mají velmi silné protizánětlivé účinky, tlumí otok a potlačují imunitní odpověď. Při systémovém podání však mají velmi mnoho nežádoucích účinků, například řídnutí kostí, zubní skloviny, poruchy imunity, křehkou kůži, cukrovku a mnoho dalších. Snažíme se tedy podávat jich co nejmenší množství a při nutnosti užívání větších dávek minimalizovat dobu podávání.

Na druhou stranu dnes máme možnost podávání kortikoidů v minimálním množství přímo na sliznice prostřednictvím inhalátorů a nosních sprejů. Dávky kortikoidů v těchto přípravcích jsou skutečně nepatrné a nevstřebávají se do krevního oběhu, působí tedy přímo v místě určení. Jejich dlouhodobé užívání je bezpečné a efektivní, není třeba se jich bát. Pouze při závažných projevech těžkých alergií je nutné užívat kortikoidy systémově (nitrožilně či v tabletách), přechodně často ve vysokých dávkách. Lokální kortikoidy mohou někdy zvyšovat riziko infekcí, při správném užívání je však minimální.

Deaktivujte miny

Nosní spreje či oční kapky mohou obsahovat antihistaminika působící místně; patří mezi ně například azelastin, což je velmi silné antihistaminikum, při jehož systémovém podávání však převažují negativní vedlejší účinky. Další skupinou léčiv užívanou lokálně jsou tzv. stabilizátory žírných buněk. Jedná se především o látku zvanou kromoglykát sodný, která zabraňuje uvolňování histaminu ze žírných buněk. V naší analogii „nášlapné miny“ tedy zabraňuje výbuchu. Užívá se především ve formě kapek do nosu či do očí, méně často tobolek.

Další možností terapie zaměřené na potlačení příznaků jsou tzv. dekongescencia. Jedná se o látky tlumící otok sliznic, většinou prostřednictvím působení na cévy sliznic, které se stáhnou a sníží prokrvení i otok. Tyto léky poskytují obvykle okamžitou úlevu, nelze je však podávat dlouhodobě, neboť ztrácejí účinnost a poškozují sliznice. Patří mezi ně například známý pseudoefedrin, který se podává v tabletkách i místně ve formě kapek, dále sem patří například oxymetazolin (Nasivin).  

Zbývají ještě poměrně specifické způsoby léčby. Jedním z nich je specifická alergenová imunoterapie, tzv. vakcíny. Jedná se o cílené podávání malých dávek alergenů buď ve formě podkožních injekcí, nebo kapek či tabletek pod jazyk. Alergen musí být skutečně prokázaný a podávání kontrolované ve formě přesně definovaných dávek. Zjednodušeně řečeno „navykáme“ organismus na alergen, ve skutečnosti se jedná o komplikovanější imunologický proces a změnu tvorby protilátek z IgE na IgG. Již z principu je jasné, že léčba musí být dlouhodobá a efekt nebude okamžitý, jedná se však o poměrně úspěšnou metodu například u alergií na hmyzí bodnutí.

Tělo v šoku

Velmi specifickým případem alergické reakce je anafylaxe a anafylaktický šok. Jedná se o život ohrožující celkovou reakci organismu na alergen, která se projevuje dušením, otokem dýchacích cest, zrudnutím, případně poklesem krevního tlaku a srdeční zástavou. Anafylaxe je obvykle způsobena potravinami, hmyzím bodnutím, ale může jít o reakci na podané léky. Protože se jedná o život ohrožující stav, i při včasném zavolání rychlé záchranné služby může být kvůli riziku zástavy oběhu již pozdě. 

Lidé, kteří někdy anafylaxi prodělali nebo jsou rizikoví ohledně jejího vzniku, by měli být vždy vybavení tzv. adrenalinovým perem. Adrenalin (přirozený hormon dřeně nadledvin) je nejúčinnější a nejdůležitější látkou při léčbě anafylaxe, pomáhá stabilizovat membránu žírných buněk, udržuje napětí cévních stěn a zabraňuje oběhovému kolapsu. Jeho včasné podání je život zachraňujícím výkonem. 

Rizikoví alergici by proto vždy měli mít u sebe adrenalinové pero, což je automatická injekce dávkující stanovené množství adrenalinu do svalu. Aplikuje se na zevní stranu stehna (v nouzi klidně přes oděv), pro případ selhání je doporučeno mít vždy u sebe minimálně dvě pera. Pacient a jeho okolí musí být proškoleni ve správné aplikaci, zvláště jedná-li se o dítě. Správná a včasná aplikace, například po bodnutí vosou, může udržet životní funkce do příjezdu lékaře a zachránit tak život.