Zatmění v Atacamě: Rozhovor s českými popularizátory vědy o cestě na observatoř ESO Paranal

Jiří Dobrý je moderátorem a popularizátorem vědy a jeho tvář se objevuje na YouTube kanále nazvaném Dobré vědět. Jiří Malík působí jako kameraman a spolutvůrce zmíněného pořadu, vznikajícího s podporou Slezské univerzity v Opavě. Společně s Ondřejem Smékalem zaznamenali někdy i divoká dobrodružství v chilské poušti Atacama, kde pozorovali úplné zatmění Slunce a zavítali také na špičkovou observatoř ESO Paranal.

Opavu a observatoř Paranal, kam jste za úplným zatměním Slunce cestovali, dělí dvanáct tisíc kilometrů. Stálo absolvování tak dlouhé cesty za to? 

Jiří Dobrý: Naprosto. Proč se vůbec ptáte? (Směje se.)

Jiří Malík: Naštěstí jsme to nemuseli jít pěšky. Letadlo hodně pomohlo. 

Jiří Dobrý: V České republice bude úplné zatmění Slunce viditelné – shodou okolností i od nás z Opavy – až v říjnu roku 2135, což už bychom nemuseli vidět: V říjnu bývá zataženo a počasí by nám nemuselo přát. Takže jsem chtěl nějaké zažít. V roce 2008 jsem jel do Ruska na Sibiř, ale lokální bouřka mi pozorování zatmění zhatila. A od té doby se nenaskytla lepší příležitost než teď v Chile. Takže jsme se rozhodli jet a udělat z toho film. Tady s Jirkou máme na YouTube kanál Dobré vědět a chtěli jsme ho posunout na trochu vyšší úroveň. 

Jak se vůbec ten nápad zrodil? 

Jiří Dobrý: Evropská jižní observatoř vyhlásila před čtyřmi lety soutěž navázanou na padesáté výročí otevření chilské observatoře La Silla. Zadání znělo, že ten, kdo o ní udělá nejlepší naučné video, získá plně hrazený výlet do Chile a bude přímo z La Silla sledovat zatmění Slunce. My jsme se zúčastnili a v konkurenci z celé Evropy jsme vyhráli… druhou cenu. Což byl kalendář a čepice. Tak jsme si řekli: Tohle prostě ne! (Směje se.) Rozhodli jsme se tedy, že to musíme zvládnout vlastními silami. A i díky nějakému renomé na naší opavské univerzitě jsme dostali prostředky na natočení filmu. Mluvím v něm hlavně já, Jirka je střihač a kameraman. Jako cíl jsme si dali natočit snímek, který by kombinoval populárně-naučný pořad a road movie. Což je myslím docela originální.

Jiří Malík: Já jsem byl nejdál v životě snad ve Švýcarsku či Bulharsku, takže to bylo strašně vzrušující. A na začátku vůbec nebylo jisté, že se nám do Atacamy podaří dostat. Zatmění samotné pro mě neznamenalo až tak velkou motivaci, protože jsem si prostě nedokázal představit, jak úžasné nakonec bude. Příště už bych se i přímo na něj těšil mnohem víc. 

Pane Dobrý, než jsme začali tento rozhovor, zmínil jste, že jste nechtěli dělat „velký“ film. Co jste tím myslel? 

Jiří Dobrý: Je to jednoduché – nemá smysl předstírat, že jsme velký štáb. Pokud nezkušený filmař potřebuje nějaké peníze, musí počítat s tím, že jich opravdu nebude mnoho. A zároveň to nesmí brát jako omezení. Ve filmu tak třeba hraje svoji roli, že jsme si v zapadlé půjčovně pronajali vůbec poslední auto, které tam měli. Všichni fanoušci astronomie, kteří na zatmění do Chile jeli, se na rozdíl od nás dobře připravili předem a na nás už moc nezbylo. Auto jsme si tudíž ani nemohli půjčit na celou potřebnou dobu, takže na nejstarší observatoř v Chile, kterou jsme chtěli mimo Paranal vidět, jsme prostě stopovali. Jde o dobrodružný film, natočený bez záměru, aby byl dobrodružný. Měli jsme omezený rozpočet a rozhodli jsme se, že se z toho nepokusíme vylhat, ale naopak to plně přiznáme. 

Pane Malíku, co pro vás jako kameramana bylo na natáčení v poušti nejtěžší? 

Jiří Malík: Hlavně jsem zjistil, že kdybychom s sebou nevzali třetího parťáka – Ondru Smékala, který je daleko zkušenější filmař než my – dopadlo by to daleko hůř. Ale poušť je fantastická, v noci i ve dne. Brzo se ovšem ukázalo, jak strašně tam technika trpí. Do kamery našeho dronu se už po druhém letu dostal písek, načež se zasekávala. Ostatně od písku byly taky ostatní kamery i foťáky a museli jsme si dávat obzvlášť pozor už proto, že nešlo o naši techniku, ale půjčila nám ji škola. 

Byla logistika v poušti náročná – třeba samotné cestování? 

Jiří Malík: Všechna auta, která vyrážejí mimo město, mají v kufru srolovanou obří anténu, díky níž se dovolají do civilizace. Na spoustě míst totiž není mobilní signál. A my jsme ji zrovna v autě neměli, takže to bylo veselé. Ale jinak bylo všechno v pohodě: Něco jsme naplánovali a někdy jsme se jen tak nechali unášet – tedy dokud jsme věděli, kde přesně jsme. 

Jaký je pohled na noční oblohu z místa, kde neexistuje světelný smog? 

Jiří Dobrý: Světelného smogu je tam výrazně méně než kdekoliv na světě, ale úplně nulový není nikde. A na jižní polokouli je obloha obecně krásnější. Proto v poušti Atacama vyrůstají největší observatoře planety. V roce 2027 by měl být hotový Extreme Large Telescope zhruba se čtyřicetimetrovým zrcadlem, ale už teď tam najdete velké přístroje. Všechny stojí ve velehorách, takže se nad dalekohledem netetelí nějaké dva kilometry vzduchu, a navíc leží opravdu daleko od všech sídel. Jakmile v Chile opustíte město, už vás nečekají vesničky jako u nás – prostě skončí civilizace a začíná poušť. V Atacamě existují místa, kde třeba padesát nebo sto let nespadla ani kapka vody, jde o nejsušší poušť světa. Přesto je tam paradoxně překvapivě často zataženo. Neprší, ale Slunce zakrývají mraky. 

To dobře dokládá dramatická scéna ve vašem filmu, kdy to vypadá, že se žádné zatmění konat nebude…

Jiří Dobrý: Jo, to bylo něco. Až do poslední chvíle jsme se v podstatě nacházeli uprostřed mraku a nebylo nic vidět.

Není frustrující jet tak daleko, a nemít jistotu, že to vyjde? 

Jiří Malík: Já jsem na to do poslední chvíle vlastně vůbec nemyslel. Jirka celou dobu říkal: „To je pitomý, je zataženo, a nemělo by být.“ Mně došlo, že máme problém, až když nás ten mrak obalil. Teprve tehdy jsem si začal říkat: „No, a co teď přivezeme domů? Máme rozhovory, ale z toho film neutáhneme.“ Lidi okolo se dokonce začali balit a odjíždět. Byl jsem nervózní, ale nejvíc asi tady Jirka. 

Pane Dobrý, říkal jste, že jste totéž zažil na Sibiři. Dá se na podobnou „krizi“ nějak připravit? 

Jiří Dobrý: Na Sibiři se mi přihodila úplně stejná věc a nejspíš se ve mně od té doby probudil nějaký zenový princip. Byl jsem vážně strašně vynervovaný, ale pak jsem si řekl: Nějak to dopadne, všechno zvládneme. Třeba bychom to dali dohromady ze záběrů jiných lidí. Ale nakonec se jen pár minut před zatměním mraky roztrhaly a otevřel se nám krásný výhled. Natočit si všechno sami, to byla mnohem větší paráda. 

Navštívili jste i samotnou observatoř ESO Paranal. Ze snímků na mě ten komplex dělá úplně mimozemský dojem: betonové kupole obložené hliníkem, a kolem prakticky nic. Působí tak i ve skutečnosti? 

Jiří Malík: My jsme navštívili dvě observatoře a každá působila jinak. ESO Paranal je modernější, skutečně jako by vypadla ze sci-fi filmu. A pak jsme viděli La Silla, která před časem oslavila padesát let, a ta připomíná spíš Dukovany – starší stavba, smeták strčený v koutě, mají tam kalibrační zeď, která má být bílá, ale je špinavá od bláta… Připomínalo to postarší továrnu na vědu. 

Jiří Dobrý: Pro mě nešlo o úplně nový zážitek, protože jsem na Paranalu byl už před osmi lety. Jenže tehdy jsem ho navštívil spolu s místními školáky, zatímco teď tam byla spousta nadšenců astronomie z celého světa. Takže najednou vás neobklopují znuděné tváře šestnáctiletých děcek, ale lidé, které to skutečně zajímá. Navázali jsme tam velká přátelství. 

Dovolili vám sáhnout na některé z jejich přístrojů?

Jiří Dobrý: Ne, to nepřipadalo v úvahu. Ale zrovna na La Silla mi přišlo, že se k nim nechovají moc hezky. Jirka to popsal jako Dukovany, mně to spíš připomínalo horskou chatu v Tatrách, včetně lopaty na sníh za dveřmi a dřevěného obložení na zdech. 

Jak na Paranalu funguje místní vědecká komunita? Ten komplex se nachází hluboko v poušti, voda se musí dovážet. Jak tam lidé žijí? 

Jiří Dobrý: Jedno z pravidel na pracovišti VLT zní, že tam člověk nesmí zůstat déle než deset či jedenáct dní. Komplex stojí v nadmořské výšce 2 600 metrů a v téměř nulové vlhkosti, takže i když máte v hotelu bazén, zdraví chátrá, pokud nejste na podobné podmínky dlouhodobě zvyklí. Všichni se vám ale snaží pobyt zpříjemnit: Na hotelu vedle teleskopu VLT funguje kromě zmíněného bazénu třeba super kuchyně i nějaká kultura. Místní tam dokonce provozují kapelu a jednou za čas hrají. Ale jakmile opustíte hotel, jste prostě v poušti. Pro cizince je ten vyhrazený čas tak akorát. 

Dělali jste rozhovory s lidmi, kteří na observatoři pracují. Jací jsou? 

Jiří Dobrý: Potěšilo mě, že jsou strašně nadšení. Na VLT jsme potkali kolegyni, která byla na naší univerzitě na stáži, a byla přesně taková – nadšená. Člověk si někdy představuje vědce stereotypně, jako nějakou karikaturu Einsteina, ale oni můžou být třeba i snílci. Naštěstí se zmíněné stereotypy boří, vědci jsou lidé jako všichni ostatní a mají rádi všechno lidské. Natáčeli jsme například s jedním chilským odborníkem, který dělá fyzikální matematiku, a doufali jsme, že se dozvíme něco nového. Ve finále jsme se nedozvěděli vůbec nic, ale bylo to skvělé. Vzal nás v neděli na oběd a na skvělý výlet a při tom jen tak povídal. Zajímavé je, že vědci bývají často naprosto odtržení od toho, že by mohli něco předat laikům. Naštěstí mají podobnou slepotu jen ve svém oboru a v jiných oblastech jsou zas při smyslech. 

Jak jste už zmínili, vytváříte YouTube kanál Dobré vědět. Na co se přesně zaměřujete? 

Jiří Dobrý: Snažíme se kombinovat populární vědu a špatný humor. (Směje se.) Už kdysi dávno jsem chtěl popularizovat vědu a dělat to jinak. Hodně se zaměřujeme na fyziku, astronomii, matematiku, programování nebo třeba na budoucnost lidstva. Začátky byly samozřejmě strašně špatné, ale čím dál víc se nám to daří dělat dobře a jde o neskutečnou jízdu, přičemž nás podporuje univerzita. Ještě letos v květnu plánujeme natáčení na Kanárských ostrovech, kde bychom chtěli zachytit zatmění Měsíce, a příští rok se chystáme za zatměním Slunce do Austrálie. Měl by vzniknout podobný film, ale v australských kulisách, kde je navíc spousta zajímavostí – třeba jim tam spadla kosmická stanice Skylab a teď ji mají vystavenou v muzeu. Bude to super.