Zastaralá vojenská technika během druhé světové války (1): Dvojplošník Swordfish
Druhoválečné armády během šesti let konfliktu představily širokou škálu moderních technologií. Prakticky všechny zúčastněné strany ale z nejrůznějších důvodů ve svém inventáři držely i velmi zastaralé zbraně, ať už šlo o letouny, pěchotní pušky či dokonce meče. I ty ale někdy dokázaly překvapit
Když byl britský palubní torpédový bombardér Fairey Swordfish v roce 1936 zaveden do služby u britského námořního letectva (Fleet Air Arm – FAA), působil vedle moderních jednoplošných designů jako zjevení ze starých časů.
Tento trojmístný dvojplošník vyvinul maximální rychlost sotva 230 km/h (což není o mnoho víc, než dosahovaly stíhačky za Velké války) a jeho konstrukci tvořila kovová kostra potažená plátnem, kvůli které stroj dostal přezdívku Stringbag („síťovka“). Do války přitom FAA vstupovala s plnými třinácti perutěmi těchto zdánlivě zastaralých letounů.
„Síťovky“ ale velmi rychle prokázaly, že nepatří do starého železa, a v průběhu války navíc jejich bojovou hodnotu zvýšila instalace námořního radaru ASV Mk.II. Díky nim dokázaly swordfishe vyhledávat hladinová plavidla a vynořené ponorky i v noci či za snížené viditelnosti. V listopadu 1940 nálet jednadvaceti swordfishů na přístav v Tarantu vyřadil ze služby tři italské bitevní lodě a doslova přes noc tak Mussoliniho námořnictvo připravil o polovinu velkých válečných plavidel.
Bismarck na mušce
Nejslavnější moment pak přišel v květnu 1941, kdy jedno z torpéd shozených swordfishem poškodilo kormidlo německé bitevní lodi Bismarck a zpečetilo tak její osud. I na jiných bojištích odváděly „síťovky“ vynikající službu.
Letouny operující z Malty si při nočních útocích na zásobovací konvoje Osy během devíti měsíců roku 1941 připsaly průměrně 50 000 BRT potopené tonáže za každých 30 dnů. Díky své schopnosti operovat z krátkých palub eskortních letadlových lodí se pak swordfishe více než osvědčily v roli protiponorkových letounů.
TIP: Chlouba Hitlerova námořnictva: Bitevní loď Bismarck
Jejich potenciál v této roli ještě více zvýšila vylepšená verze Swordfish Mk.II, která mohla pod křídly nést neřízené rakety RP-3. Nezdolné dvojplošníky nakonec byly natolik užitečné a oblíbené, že setrvaly ve službě i po příchodu svého nástupce v podobě jednoplošníků Fairey Barracuda a létaly operačně až do konce války.
