Zásah tunovou bombou: Potopení sovětské bitevní lodi Marat (2)

Osádky německých junkersů letících v září 1941 nad Krondštadtem pod sebou jasně viděly bitevní loď Marat a vedle ní kotvící křižník Kirov. Kapitán Luftwaffe Ernst-Siegfried Steen zahájil střemhlavý let a nadporučík Hans-Ulrich Rudel jej v těsném závěsu následoval. Před akcí bylo domluveno, že k přesnějšímu zaměření použijí brzdy střemhlavého letu, což zpočátku oba učinili. Náhle Rudel zjistil, že se mu Steen vzdaluje, neboť vypnul zpomalovací klapky ve snaze proletět palebnou clonou co nejrychleji. To samé tedy učinil i on.

Předchozí část: Zásah tunovou bombou: Potopení sovětské bitevní lodi Marat (1)

Jako na dlani

Další líčení útoku vychází z Rudelova popisu událostí po vypnutí brzdy: „S maximální rychlostí se řítím za ocasem letounu přede mnou, jsem mnohem rychlejší a již nemohu zastavit. Těsně před sebou vidím zděšenou tvář Steenova palubního střelce, který očekává, že každou chvíli odříznu svou vrtulí kormidla jejich letounu. Přecházím do ještě kolmějšího letu, jistě je to 90 stupňů. Maximální rychlost vylučuje možnost přibrzdit.

Jako blesk míjím Steena, je asi řízením osudu, že jsme do sebe nenarazili. Střed bitevní lodi mám přesně v zaměřovači, můj Ju 87 rovnoměrně padá a vůbec se netočí. Mám pocit, že minout cíl je nemožné. Marat vidím před sebou v celé jeho mohutnosti, po palubě běhají námořníci, přinášející další munici. Na řídicí páce tlačítkem uvolňuji bombu a poté páku ze všech sil přitahuju. Bude to ještě stačit k úniku?“

Loď vybuchuje!

Rudelovy vzpomínky pokračují: „Pochybuji, vždyť jsem střemhlav útočil bez použití brzdy a jsem na výšce ne více než 300 metrů. Kapitán Steen nám přitom před akcí řekl, že bomby o hmotnosti 1 000 kg se musí shazovat z více než kilometrové vzdálenosti, protože jejich střepiny působí až do úrovně 1 000 metrů a mohou zasáhnout naše vlastní stroje. Na to však nemyslím. Znovu a znovu tahám za řidící páku, bez citu, pouze silou. Přetížení je příliš velké, nic nevidím, mám mlhu před očima a krátký výpadek vědomí, což jindy neznám.“

„Mám pocit, že letoun nereaguje. Avšak pokud to ještě půjde, musím se pokusit o únik. Ještě nejsem zcela při sobě, když slyším hlas palubního střelce ‚Pane nadporučíku, loď vybuchuje‘. Pokouším se o pozvolnou zatáčku a dívám se ven. Marat mizí ve 400 metrů vysokém sloupu kouře. Zřejmě explodoval sklad munice. Letíme asi 3–4 metry nad hladinou kronštadského přístavu a stále jsem naživu.“

Celkový výsledek

Po Rudelově zásahu, který skutečně vyvolal výbuch v úložišti munice, se od 180 m dlouhé bitevní lodě Marat odtrhla celá příď. Plavidlo se rychle potopilo, což zabránilo šíření požáru a druhotným explozím. Při zásahu bombou zahynulo 326 členů posádky včetně velitele lodi kapitána 2. stupně P. Ivanova. Podařilo se zachránit asi 800 dalších námořníků, kteří přežili explozi, mnoho z nich však potřebovalo nemocniční péči.

Kronštadský přístav byl v místě zásahu natolik mělký, že část bitevní lodi po dosednutí na dno vyčnívala z vody a jedna dělová věž se mohla později účastnit obrany Leningradu. Plnohodnotnou bitevní lodí se již Marat nikdy nestal.

TIP: Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine

Kromě poškození této chlouby sovětského loďstva dokázaly nálety střemhlavých bombardérů na Kronštadt zničit nebo vyřadit ještě druhou bitevní loď, dva křižníky, čtyři torpédoborce a mnoho menších plavidel. Velení německé 18. armády, pokoušející se v té době o zteč Leningradu, hlásilo štábu skupiny armád Sever, že se po náletech „palba z nepřátelských lodních děl výrazně zmenšila a 38. armádní sbor mohl opět obnovit svůj postup“.