Zapomenutí hrdinové programu Apollo (1): Steve Bales, zachránce mise Apollo 11

Uvádí se, že v dobách největšího rozkvětu se na programu Apollo přímo či nepřímo podílelo více než 1,5 milionu Američanů. V drtivé většině šlo o bezejmenné techniky a inženýry, kteří „pouze“ dobře odvedli svou práci a na něž si obvykle nikdo nevzpomene.

Vztahuje se k nim i příběh amerického astronauta a pilota velitelské sekce Apolla 16 Kena Mattinglyho. Krátce před startem měl ještě chvíli času, a tak si šel prohlédnout obří Saturn V na startovací rampě Kennedyho kosmického střediska. U 111 metrů vysoké rakety nepoužil výtah a pomalu procházel jednotlivá patra rampy, načež narazil na jistého muže, který na nosiči něco opravoval. Mattingly k němu zamířil, ale technik se na něj obořil: „Tady nemáte co pohledávat! Běžte pryč!“ Astronauta ostrá reakce překvapila a vysvětlil mu, že je to „jeho“ raketa a že s ní už brzy poletí k Měsíci. Muž, jehož jméno nám historie nedochovala, ihned změnil tón: „Pane, pamatujte si jedno. Jestli se na té věci něco pokazí, tak ne mou vinou!“

Zásluhou tisíců podobných lidí jsme doletěli na Měsíc. Pojďme si připomenout alespoň některé z těch, bez nichž by lunární program nebyl myslitelný a kteří do něj nesmazatelně otiskli svoji stopu.

Steve Bales: Pohotový zachránce Apolla 11

Možná není tím správným „bezejmenným“, protože jeho jméno se pravidelně objevuje v souvislosti s detailním popisem prvního přistání na Měsíci. Stal se však čítankovým příkladem, jak může neznámý člověk ze zákulisí svým rozhodnutím ve zlomku vteřiny změnit běh dějin.

Steve Bales nastoupil do NASA na jaře 1965 a už o dvacet měsíců později seděl v řídicím středisku jako vedoucí navigace kosmické lodi Gemini 11. Podotýkáme, že v té době mu bylo 23 let. Nepředstavoval přitom výjimku: za konzolemi mu sekundovali jeho vrstevníci. Když pak o tři roky později zajišťovali přistání prvních lidí na Měsíci, připadal jim 38letý Neil Armstrong jako „vykopávka“ – jak vzpomínal sám Bales.

Falešný poplach

Steve Bales měl při výpravě Apollo 11 na starosti monitorování navigačních systémů lunárního modulu. První drama začalo ve chvíli, kdy modul zahájil kritický třináctiminutový zážeh hlavního motoru, načež se ukázalo, že se nachází na jiné dráze, než se předpokládalo. Při oddělování od mateřské lodi totiž dostal nečekaný impulz, který zvýšil jeho rychlost o 19 km/h. Pokud by jeho rychlost vzrostla o 32 km/h, bylo by nutné přistání zrušit. 

Ve výšce 11 km se od Měsíce ozvalo osudové hlášení: „Programový poplach!“ Steve Bales přeslechl druhé slovo, takže si neuvědomil, že jde o zprávu především pro něj. Neil Armstrong vzápětí pokračoval: „Je to 1202.“ Bales se podíval na svoji konzoli s varováním před poplachem 1202. „Začal jsem horečně přemýšlet, co je to za program.“ Volání z vesmíru však znělo stále naléhavěji: „Řekněte nám něco o programovém poplachu 1202!“

Bales se snažil soustředit: měl patnáct sekund na rozhodnutí, na které čekali astronauti i celý svět. V tu chvíli si vzpomněl na jednu simulaci, při níž po podobném poplachu přistání zrušil. Později se ho ptali, proč to udělal, a jeho odpověď zněla: Protože na podobné poplachy nemáme směrnici, je to zkrátka neznámá situace a přistávat s počítačem v neznámém stavu nemůžeme. Směrnice však byly dodatečně vypracovány: Jakýkoliv poplach začínající číslicí 1 byl důležitý, ale nikoliv kritický. Obecně se dalo říct, že zmíněný typ poplachů byl do systému zanesen jen kvůli „ladění chyb“. 

Balesovo usilovné přemýšlení přerušil jeho kolega Jack Garman, který mu z vedlejšího sálu hlásil do sluchátek: „Steve! Steve! Je to 1202. Je to hlášení, že je počítač přehlcený.“ Příčina problému tkvěla v tom, že astronauti přeskočili během přistání jeden řádek a nevypnuli tak daný proces, což však v inkriminované chvíli nikdo nevěděl. Devět sekund po Armstrongově naléhavém požadavku – a šest sekund před nuceným zrušením přistání – Bales konečně promluvil: „Pokračujeme bez ohledu na poplach.“ O čtyři minuty později se stejné varování rozeznělo ještě jednou, ale teď už řídicí středisko i astronauti věděli, že nejde o nic vážného.

Medaile od prezidenta

Steve Bales dostal za své rozhodnutí Medaili svobody přímo od prezidenta Richarda Nixona. Po letech připustil, že v jeho rozhodování sehrála roli i skutečnost, že zrušit přistání by bylo riskantnější než pokus dokončit. „Neposlali bychom tam astronauty s nefunkčním počítačem, ale v daném stavu úplně nefunkční nebyl.“ Na otázku, co by následovalo, pokud by jeho rozhodnutí vedlo k havárii a ztrátě mise – nebo dokonce posádky –, Bales odpověděl: „Byl by to můj konec, přinejmenším v NASA. Grilovaly by mě vyšetřovací komise. Pak bych musel zmizet a musel bych si najít docela jinou práci. A táhlo by se to se mnou po zbytek života.“